K moři na kole

Fotky k cestě na:

http://goreovi.rajce.idnes.cz/Odra-Nisa_2010/



Karel , Romana a Matouš Horáčkovi



S odstupem dvou měsíců musím dnes, když píšu tyto řádky konstatovat, že co se týká počasí, měli jsme s letošní dovolenou opravdu obrovské štěstí.
Nápad dosáhnout břehů Baltského moře vlastními silami na kole mě pronásledoval celý rok. Na jaře 2010 ale přišly povodně, které řádily také v Polsku a Německu, v místech kudy vedla cyklostezka ODRA-NISA.
Samozřejmě nás pronásledovaly obavy, jaká je v místě situace a zda budou cesty průjezdné. Také jsme se nechtěli ocitnout v roli povodňových turistů.

V srpnu téhož roku pak další povodeň zničila Chrastavu, Hrádek nad Nisou a okolí. Rovněž na trase cyklostezky.
My jsme se s naším termínem cesty trefili přesně mezi tyto dvě přírodní katastrofy.

Ráno 26.6.2010 jsme však o budoucích, srpnových kalamitách neměli ani tušení.
Byla sobota krásně jasno, i když týden před odjezdem to ještě vypadalo všelijak.
Kola nabalená vším co jsme si mysleli, že bude na čtrnáctidenní putování potřeba.
Nakonec by toho stačila polovina.
Samotná kola nijak zvlášť připravená nebyla, dokonce to moje nebylo úplně v pořádku, ale to předbíhám.
Na tuto akci se mi podařilo přemluvit jen manželku Romanu a čtyřletého syna Matouše, i když u toho to tolik práce nedalo.
Matouš je od malička na takové nápady zvyklý a naštěstí i povahou je trpělivý a fyzicky velice odolný.
Na kole sice ještě jezdit neumí, ale pokud je připojené tyčí Trail-Gator k dospělému kolu, tak těch 40 km nakonec ujede.
Oněch 40 km byl však kámen úrazu. Pokud by jsme postupovali tímto tempem, mohli bychom mít problémy s časem, který jsme na tuto expedici (cca.630km), měli vyčleněn.
Z tohoto důvodu jsme měli ještě záložní řešení – dětský přípojný vozík. Kdykoli se Matoušovi zachtělo spánku, mohl tento vozík využít. Další výhoda tohoto řešení byl velký úložný prostor v zadní části vozíku.
Plán byl, že já potáhnu kolo s Matoušem a Romča vozík a až bude chtít Máťa do vozíku, tak si přívěsy přepojíme a já potáhnu vozík se spícím Matesem.
Nakonec v průběhu cesty jsme zjistili, že se Romče lépe táhne tyč s kolem. Ať už prázdným nebo s Matoušem.
Okolo půl desáte jsme se rozloučili s mými rodiči, kteří bydlí a to je celkem zajímavá „náhoda“ na trase expedice….

Cyklostezka ODRA-NISA začíná logicky u pramene Nisy nedaleko Nové Vsi nad Nisou v Jizerských horách.
Naše rodina žije ve vsi Březina v Českém ráji a to je od Jizerských hor co by kamenem dohodil. Nabízelo se tedy, jet na kole přímo ze Březiny a napojit se na cyklostezku v Chrastavě. Samotný pramen si pak nechat na nějaký jednodenní výlet.
Trochu jsme to tím pádem ošidili na dojmu z celé akce, ale v praxi jsme si tuto cyklostezku ještě prodloužily asi o deset kilometrů.
Informace a mapy jsem po celou dobu putování čerpal z velice povedeného průvodce Oder-Neisse-Radweg od vydavatelství Bikeline. Je to celé v němčině a to je škoda a trochu ostuda. Zvlášť, když tato trasa začíná na našem území a spousta našinců jí každý rok absolvuje.



Celkově musím bohužel konstatovat, že získat někde na oficiálních místech (např.euroregion Nisa) užitečné informace je celkem problematické.
Nejdříve dlouho neodpovídají a po nějaké době odepíší na moji otázku ohledně proběhnuvších povodní, že nevědí…..



Sobota 26.6.2010
Březina 9:30hod.
Hrádek nad Nisou 17:30hod.
Ujeto 66km.

Tak tedy. Okolo půl desáté jsme konečně opustili naší vesničku milovanou a namířili si to přes Loukov a Mohelnici na Český Dub.
Cesta vesele ubíhala, když tu najednou cítím nějaké podezřelé loupání v koleni. Ne není to koleno, je to moje kolo, přesněji osa šlapání!!!
Pokračujeme dále a já si v duchu nadávám, že jsem si toho všiml již minulý týden a nevěnoval tomu pozornost. Není nad přípravu…
Loupání však na totálně naloženém kole sílí. Co nás čeká, pokud to budu muset řešit v Německu? Jaké tam budou ceny? A mají vůbec na naše „supermoderní“ kola pasující součástky?
V obci Bohumileč před Českým Dubem zastavujeme u otevřené, pojizdné prodejny na svačinu. Romča s Mátoušem volí čerstvé sladké pečivo a já si dávám aspik. Majonéza vypadá nějak unaveně a loupání v břiše by nám k tomu kolu ještě chybělo.
Po sváče se pokouším najít závadu na kole a k mému nemilému překvapení zjišťuji, že miska za trojtácem je povolená a osa klik má nebezpečnou vůli.
Pokouším se to utáhnout rukou, ale je to marná práce. Romča mě upozorňuje na otevřenou dílnu u rodinného domu kousek od nás.
Pan domácí si opravuje čtyřkolku a naštěstí je velice ochotný nám pomoci.
Neuvěřitelné, nejen že je ochotný, ale má i potřebné, ne zrovna běžné, speciální nářadí jako stahovák klik a přípravek na utažení středové misky. Ten jsem například já nikdy neviděl a u mě v garáži bych ho určitě nenašel. Ostatně ani ten stahovák klik. Ostatně…..
Nakonec celé složení rozebíráme, kontrolujeme, promazáváme a závity lepíme Loctitem. Paráda, můžeme znovu vyrazit.
Během naší pauzy nás vyzpovídala paní Jáčová, která v obci bydlí a shodou náhod je i příbuzná rodiny Paříkovy ze Březiny.
Náš rozhovor, kam máme namířeno, slyšeli i další spoluobčané nakupující u pojizdné prodejny. Celá vesnice je na nohou….
Mimochodem, je velice nevhodné sdělovat naše smělé plány jen tak nahrubo, bez obalu.
Odpovědět totiž na otázku, kam máme namířeno? A odkud jsme?
„Jedeme k moři a bydlíme ve Březině pod mostem“!!! Je velice neurvalé a místní si hned myslí, že si z nich děláte srandu nebo co…
A to i přesto, že je to pravda. Náš dům je opravdu situován takřka pod dálničním mostem dálnice R10 vedoucí přes naší vesnici.
Než odjedeme, tak ještě od místního mudrlanta dostáváme určitě dobře míněnou radu o tom, že podle řeky Nisy o Odry dojedeme do Hamburku (málem otáčíme kola ) a nějaká paní nás informuje, že s námi nejede neb si loni na kole, když jela s mužem na dechovku, zlomila klíční kost a dnes tam má železo, což nám neváhá ukázat…. Raději prcháme. Ještě jednou díky za Bohumileč, vážně.


Za Českým Dubem to už začíná. Dolní paseky, Křížany, Křížanské sedlo – to už tlačíme. Docela by mě zajímalo, kolik ty naše soupravy mají kilo?
V Kryštofově údolí v restauraci u Kryštofa si dáváme oběd. Neuvěřitelně turisticky zajímavá lokalita.
V restauraci na terase neroznášejí – NECHÁPEME!!
Jinak jídlo v restauraci dobré.

Přijíždíme do Chrastavy a napojujeme se na naši cyklostezku, která nás teď bude provázet až na pláž Baltského moře v Ahlbecku.
Projíždíme Bílým Kostelem (jak to tam asi vypadá dnes po povodních) a do Hrádku to máme už jen kousíček.

Ubytováváme se v kempu Jíránek kousek od jezera Kristýna v chatičce za 900,-Kč.
Kemp je super. Jediná vada na kráse je právě dnes probíhající hudební festival Rock Summer cca. 800m od našeho kempu. A tak máme v rámci ubytování také hudební produkci asi do 3:00hod. Paráda.
Večer proběhlo také koupání v jezeře a Matouš prohlásil, že je to jako na ostrově Sodor (ostrov z pohádky) jen tu mluví česky.






Neděle 27.6.2010
Hrádek nad Nisou 9:20hod.
Rothenburg 19:30hod.
Ujeto 74km.


Jak je ten život zajímavý!!!
Před pár minutami při zápisu na recepci v kempu poblíž Rothenburgu se mě majitel kempu ptá, „a odkud že to jste?“
„No od Mladé Boleslavi. Vy to tam znáte?“
„No jasně. Provozujeme tady kromě kempu ještě vodáckou cestovní kancelář a pořádáme k vám zájezdy. Kromě jiného i na Jizeru. Mrkněte tady na leták.“
Do ruky mi přitom podával informační leták s fotkami Jizery a Kamenice. Na fotkách byla Malá Skála, nějaké další záběry z Jizery a na jedné fotce, nám dobře známé skály lemující Jizeru kousek pod Březinou.
„No ale tohle je foceno kousek pod obcí Březina. Znáte Březinu?“
„Březinu? Ano, samozřejmě!“
„No my jsme přímo z této vesnice!“



Není to krása? Slevu na ubytování jsme sice nedostali, ale bylo to zajímavé zpestření večera.

Vše ale začalo ráno v Hrádku nad Nisou po probdělé noci díky festivalu Rock Summer.
Po zbalení se, vyrážíme směr NěmeckoPolskoČeská hranice.
Nejdříve dva kilometry Českem, dále jeden kilometr po Polské straně a pak už přejíždíme do německého města Žitava.
Nechávám Romču s Máťou na kraji města a odjíždím do centra vybrat nějaká éčka z bankomatu.
Když se vracím zpět k rodině, potkává nás zrovna parní vláček a pak už vyrážíme vstříc německým cyklostezkám.
Po několika kilometrech podél silnic přijíždíme na kraj Klosterwaldu. Je to asi 10km lesní šotolinové cesty s mnoha zastávkami a krásnou přírodou.
Na samém konci tohoto lesa leží klášter st. Marienthal s turbínou a vodní pilou.

Klášter patří k nejstarším ženským klášterům cisterciáckého řádu v Německu, existuje nepřetržitě už od roku 1234. Podnětem pro jeho založení měl být jakýsi mord úctyhodného křesťana a také slib, že za českou královnu a její rodinu se budou zdejší řeholnice navěky modlit. Byl postaven přesně podle pravidel sv. Benedikta, který hlásal, že mniši nemusí chodit venku, což by jejich duším stejně neprospívalo.


Nakonec klášter přežil husitské boje, reformace, kdy celý region přešel na evangelickou víru a z kláštera se měl stát dámský světský penzionát, přepadení Švédy v roce 1707, velký požár v roce 1683, povodeň, která zničila veškeré klášterní vybavení v roce 1897, 2. světovou válku, kdy měl být klášter na příkaz velení SS zbořen. Dnes se může pochlubit 773 lety nepřetržitého provozu. (zdroj novinky.cz)




Klášter je krásně zrenovován, včetně provozu pily. Asi se tam dělají prohlídky, nicméně my jsme zrovna nějak neměli natrénovanou němčinu pro poslech výkladu a tak jsme otestovali jen místní kiosek a Matouš koupání pod splavem.
Jak tak listuji cyklokompem, najednou si uvědomuji, že máme dnes najeto jen 26km a to už bylo půl druhé odpoledne.
Plánovaný kemp pro dnešní noc byl přitom na 70tém kilometru.

Naštěstí Matouš se rozhodl, že už toho pro dnešek najel dost a že už je čas si trochu zchrupnout. A to pro nás znamená jediné. Můžeme nasadit trochu ostřejší tempo.
Za prvé je to s Matoušem ve vozejku bezpečnější než na tyči a za druhé, Romča v tuto chvíli dostane do vleku jen prázdné Máťovo kolo na tyči Trail Gator a já vezu vozejk s Mátoušem a bagáží.
Díky kvalitě zdejších cyklostezek se nám daří rychle dohnat vzniklou ztrátu. Romča sice trochu brblala, ale není se co divit. Letos jsme přípravu trochu podcenili. Nemá ještě moc najeto a hned táhne náklad k moři.
Cyklostezky v této oblasti jsou něco úžasného.
Dnes to bylo cca. 20% silnic s normálním automobilovým provozem asi jako naše II. třída, 35% kvalitní šotolina a 45% asfaltové cyklostezky vhodné i pro in-line.



Značení je tak dobré, že není potřeba ani tahat mapu a když už jí tedy vytáhnu, tak opět musím ocenit kvalitu průvodce od Bikeline. Je přesná na metr.
projíždíme Gorlitz-Zgořelec. Je to komplet po cyklostezkách ani si nevšimnete, že projíždíte městem. Vše bez problémů.
Do dnešního kempu už nám zbývalo jen posledních 25 kilometrů.
To jsme ovšem nevěděli neboť ceduli o existenci tohoto kempu jsme našli na stromě asi 15 kilometrů před ním. Původně plánovaný kemp dle průvodce je ještě dál. Takže jsme rádi, že se našlo něco blížšího. I tak to byla jedna z nejdelších etap.
Tento kemp je otevřený teprve 5 týdnů (proto nebyl v průvodci) a vše je tady nové a čisté.
Z dnešního pohledu to byl asi nejluxusnější kemp. Restaurace byla sice zavřená ale ty sprchy! Úžasné, nové, prostorné a nikde žádné žetony. Super koupel.




Asi šest kilometrů před dnešním kempem jsme, už značně zmoženi, narazili na areál uprostřed lesů. U nás bych to přirovnal ke „Šťastné zemi“ v Radvánovicích. Tady je to ale asi 3krát větší, daleko zajímavější, nápaditější a v neposlední řadě zadarmo.
Pro ty kdo nemají malé děti, jedná se o areál s prolézačkami, podzemními průchody, lanovým centrem, minizoo, různými labyrinty a několika restauracemi. Vše v duchu pohádkového městečka.


Majitelé zmiňované „Šťasné země“ by se měli jet poučit, jak se dá provozovat areál, který se uživí i jen z provozu restaurací. A že není nutné vydřít peníze na všem, včetně parkingu, vstupného a i na takové vychytralosti jako je „speciální místní měna“.





Pondělí 28.6.2010
Rothenburg 9:20hod.
Bad Muskau18:30hod.
Ujeto 47km.

Ráno mě vzbudilo slunce a horko. Bylo mi takové teplo, že jsem musel vylézt ven ze stanu. Půl sedmé ovšem není ta správná hodina pro vstávání a tak jsem nebudil zbytek rodiny a natáhnul jsem se jen tak před stanem na spacák. Něco mě tlačilo do zad a byl to lahváč od večera. Jako rychlá snídaně přišel vhod.
V osm mě vzbudil Matouš s Romčou.




Večer jsme se dohodli, že si ráno přivstanu, dojedu do dva kilometry vzdáleného města Rothenburg a dovezu čerstvé pečivo a něco dalšího k snídani.
To se trochu nepovedlo a tak Romča rozhodla, že se sbalíme a nasnídáme se cestou.
Za chvíli jsme byli připraveni k odjezdu a vydali se směr Rothenburg.
Na kraji města je velký supermarket kde jsme nakoupili nějaké jídlo na naši snídani.
Ceny v obchodech jsou srovnatelné jen zboží, např. zelenina je výstavnější.
Ač jezdím do Německa poměrně často, tak mě překvapilo, že mají v obchodech tohoto typu velice malý výběr pečiva.
Je to dáno tím, že jsou zvyklí nakupovat čerstvé pečivo přímo u pekaře. Stejná situace je s masem. Díky tomu je vidět spousta malých řeznictví a pekařství, které slušně prosperují.
U nás kupujeme maso balené, mražené a pečivo to jsou většinou tukové rohlíky ze supermarketu.
Místo pro snídani jsme si našli kousek za městem na louce pod jediným stromem široko daleko, který nám poskytl alespoň trochu stínu.
Slunce praží jak loni na Provence. Doufáme, že to vydrží.
Začínáme se potkávat pořád se stejnými cyklisty, kteří také putují na této trase. Je vidět, že absolvujeme přibližně stejné vzdálenosti. Jednou předjedeme my je pak zas naopak.
To však dnes skončí, protože dnes jsme si naordinovali jen 40km do Bad Muskau.
Bude to odpočinkový den…
Včera jsem spočítal, že pokud od teď pojedeme alespoň 40km denně, tak dojedeme do cíle v sobotu 10. července. Čas nás tedy netlačí, jen doufám, že podmínky budou i nadále příznivé.
Pár kilometrů za Lodenu sjíždíme z hlavní silnice a noříme se do oblasti borových lesů s obilnými a kukuřičnými poli. Tak tomu bude celý dnešní den a k tomu bezchybná, jeden a půl metru široká asfaltka. Parádní svezení…
Cestou chce Máťa vylézt na jeden z mnoha posedů. Vybíráme tedy ten, který se mu líbí a který je zároveň i bezpečný.
Ve vesnici Podrosche stavíme v hospodě na občerstvení. Je to malá rodinná hospůdka, kde terasu tvoří vlastně dvůr za rodinným domem a vše je takové hodně agro…
Před hospodou čekají čtyři cyklisté. Možná ještě není otevřeno. My, ale žádnou ceduli nevidíme a tak vjíždíme do dvora a usedáme ke stolkům.
Slunečníky jsou ještě stažené a u jednoho stolu sedí několik lidí, snad personál nebo členi rodiny.
Sedíme deset dlouhých propocených minut a pak přicházejí i ti cyklisté, které jsme potkali před hospodou.
Čekáme dalších horkých deset minut a potom přichází pani domácí a jde samozřejmě první obsloužit ty cyklisty, kteří přišli až po nás .
Nakonec to už nevydržím a jdu pro naši vodu a potom oslovuji jednoho z těch možná členů rodiny, aby nám alespoň roztáhl slunečník.
Nechci riskovat, že jim ho zničím. Jsou to ty velké s kladkovým mechanismem, ani nevím, jak se ovládají.
On se samozřejmě tváří jako, že proč jsme mu neřekli už dávno a je samá ochota. Pivo nám však nedonese….
To pivo nakonec dostáváme, je však nějaké teplé. To už je druhá hospoda s teplým pivem. Zřejmě místní standard.

Kousek za vsí přijíždíme k řece a nacházíme místo na koupání s krásnou pískovou plážičkou. Neváháme a zastavujeme. Dnes, když píšu tyto řádky, můžu konstatovat, že moc možností ke koupání už nebude.
Pokračujeme opět ve stínu lesa. Terén se trochu houpe a občasný výjezd je alespoň nějaké zpestření v té rovině.
Na dvacátém šestém kilometru hlásím Matoušovi, že právě překračujeme rekord jeho výdrže v sedle, načež mi odpovídá, že už by šel do vozejku, protože se mu chce spinkat.
Pět kilometrů před Bad Muskau stavíme na vaření oběda na krásném lesním odpočívadle. Dnes máme lečo s klobásou a s rýží. Matouš se probudil, právě když dáváme na talíř. Pak ještě kafčo a frčíme dál.
Plánovaný nocleh je dnes v Bad Muskau. V průvodci je značen kemp přímo ve městě respektive na kraji města, které musíme celé projet. Trochu máme obavy, zda to najdeme.

Pár kilometrů před cílem narážíme na ještě jeden kemp a rozhodujeme se, zda zůstat, nebo pokračovat do plánovaného kempu.
Romča chce zůstat, ale už takhle máme dnes jednu z nejkratších etap a také ještě musíme někde nakoupit zásoby. Demokraticky tedy rozhoduji pokračovat dál….
V Bad Muskau trochu bloudíme, nakonec však úspěšně nacházíme jak otevřený obchod, kde doplňujeme zásoby, tak i zmiňovaný kemp. A bylo to až překvapivě snadné.
Přijíždíme k rodinnému domu, kde na vratech visí cedule kemp.
Víceméně pán má prostě na plotě ceduli a na zahradě nevyužité místo.
Chvíli hulákáme u plotu, načež konečně vylézá pan provozní, údržbář, uklizečka, ředitel, účetní, zahradník a majitel v jedné osobě, který úspěšně nemluví anglicky jako naprostá většina místních.
Rukamanohama domlouváme podmínky a stavíme stan.

Neznalost angličtiny u místních lidí je stejná ne-li horší jako u nás. Je to mrzuté…
Chtěl jsem tuto cestu využít také k protrénování angliny a na místo toho lovíme v hlavě německá slovíčka.
Akorát si dělám v hlavě bordel a moje už tak špatná anglina bude nyní ještě „obohacená“ o nějaká ta německá slovíčka.
Ale zpět k ubytování.
Kemp je úplně prázdný. Máme ho jen sami pro sebe včetně bazénu, pískoviště a skluzavky s houpačkou.
Sociálky jsou univerzální pro ženy i muže dohromady a je to jen jeden záchod, jedno umyvadlo a jedna sprcha.
Voda je ale teplá záchody čisté a jsme na to stejně jen sami. Takže pohoda.
Platit prý budeme až ráno. Tak uvidíme…..
Teď už popíjíme lahvinku červeného vína a užíváme si teplého večera.
Pozdě večer již za tmy ještě doráží parta kluků ve věku asi sedmnáct let, kteří také míří k moři.




Úterý 29.6.2010
Bad Muskau 8:50hod.
Kerkwitz 18:00hod.
Ujeto 68km.

Tentokrát začnu včerejší nocí. V minikempu v Bad Muskau, mimochodem v polštině je to Mužákow, jsme se měli velice dobře a ve finále to byl za 12 eček zatím náš nejlevnější nocleh.
S nastupující nocí začaly létat světlušky. Už jsem jich tolik dlouho neviděl.
Každopádně Matoušovi se hrozně líbily a když zjistil, že se dají chytat do dlaní na kterých potom světélkují, bylo o zábavu postaráno.
Ty jeho lovecké pokusy s důrazem na jemnost, to aby brouka nerozmáčkl, byly hrozně roztomilé a komické zároveň.
Ráno se nám povedlo vykopat se z kempu o něco dříve, než v uplynulých dnech a to i přesto, že Matouš měl v noci malou nehodu….
Naštěstí něco ze spacáku vypařil v noci ve spaní a zbytek doschnul ráno na plotě, než jsme zabalili, takže to nakonec dopadlo docela „dobře“.

Ač se nám podařilo vyjet dnes o něco dříve, tak jsme se stejně zasekali v krásném, zámeckém parku Bad Muskau.




Nejvýznamnější pamětihodností je Fürst-Pückler-Park Bad Muskau (polsky Park Mużakowski), který je největším středoevropským parkem v anglickém stylu a je považovaný za světové dědictví. Dvoutřetinová pravobřežní část připadla v roce 1945 Polsku, ale obě části jsou spojené mostem a lze je nadále považovat za park jediný. Samostatnými významnými objekty v parku jsou zrekonstruovaný zámek a arboretum. Park byl roku 2004 zařazen na seznam světového dědictví UNESCO (zdroj wikipedia.org)


Trochu jsme tam i bloudili. Chvíli v Polsku pak zas v Německu, ale nakonec jsme se dostali za město, kde jsme se ponořili do džungle pastvin a lesů, kde se větve skláněli až nad naše hlavy a tvořily nad námi zelenou klenbu.
Na mýtinách stály osamocené farmy s nabídkou kozího a kravského mléka a sýrů. Všude, kde bylo jen trochu prostoru se páslo hovězí a skopové. No radost pohledět.
Bohužel jsme potřebovali trochu najet kilometry, dnes nás čekala jedna z delších etap a tak jsme pokračovali dále.


Ve vsi Zelz jako když utne.
Krajina náhle zničehonic zcela mění svou tvář. Zčistajasna se otevírá, lesy ustupuji a my najíždíme na zhruba metr širokou cyklostezku, která je tvořená vrcholem–hřebenem protipovodňové hráze.
Nikde ani kousíček stínu, tráva jako troud a slunce do nás pere a pere.
Jediný klad této části cesty je fakt, že vrchol hráze je víceméně vodorovný, asfalt bez chybičky a

nám se pomalu ale jistě daří najet nějaký ten kilometřík.
Po hodině dupání zastavujeme v hospodě v Gross Bademeusel na oběd.
Sedíme na terase úplně sami. Ani Matouš u nás nesedí…. Našel uvnitř v dětském koutku papíry, tužky a pravítka a teď rýsuje nějaký důležitý výkres.
Po pauze pokračujeme do města Forst a hned na začátku města narážíme na růžovou zahradu, kterou měla Romča už vytipovanou z průvodce.
Už je celá natěšená na kytičky a tak musíme na prohlídku.


Východoněmecká růžová zahrada, Forst (Lužice) vznikla roku 1913 u příležitosti výstavy růží k 25. výročí korunovace císaře Viléma II.
Na dvou ostrovech na Nise na celkové ploše 15-ti hektarů roste 4OO druhů růží o celkovém počtu 40 000 růžových keřů. Návštěvníci se mohou rovněž obdivovat rododendronovým hájům.



Ve finále je to příjemně strávená hodinka, při které si užil i Matouš, který se k pobavení všech přítomných důchodců, nikdo jiný tam nebyl, dosyta vydováděl ve více jak sto metrů dlouhé fontáně a já si dávám ten den již třetí pivko. Takže vlastně parádička…

Na sluníčku mi nějak těžknou nohy, ale musíme dál. Ztráta nabraná ráno v Bad Muskau a nyní ve Forstu narůstá a kemp je ještě daleko.
Pět kilometrů za Forstem jde Máťa do vozejku na noční směnu a nám začíná stíhací jízda po hrázích.

Dvě třetiny dnešního dne jedeme po hrázích a po celé délce cesty jsou vztyčené dřevěné kůly s hrázdičkou na vrcholu. Sloupy jsou vztyčeny každých zhruba pět set metrů a já celý den přemýšlím, k čemu asi slouží.
Až na konec, na jednom a pak i na dalších vidíme sedět dravce. Možná sokol nebo káně.
Je to jasné. Ty sloupy tady jsou určitě pro ně!!
V Gross Gastrose sjíždíme ze značené trasy a nabíráme směr na Kerkwitz kde by měl být náš dnešní kemp.

Během našeho putování celkem trpíme nedostatkem kempů. Kempy nejsou skoro vůbec na trase cyklostezky a je nutno k nim sjíždět z trasy. Tentokrát je to zajížďka čtyři kilometry. Další problém je jejich nepravidelné rozmístění. Samozřejmě by se dalo přespat i na divoko. To ale nechceme s Matoušem absolvovat.
Konečně v kempu. Poslední čtyři kilometry do kempu už byly dost únavné. Dnes jsme měli nabitý program.



Kemp má tentokrát zcela jiný charakter než ty předchozí. Je situován uprostřed borového lesa na břehu jezera (asi nějaký vytěžený písák).
Je tady hodně pestrá směsice lidí od rodin s dětmi přes klasický caravanisty s vyvaleným pupkem pod pergolou až po potetovaný týpky se zlatejma řetězama a momentálně moderním bojovým psem.
Moc se tady necejtíme ale není na výběr.

Nakonec je to ale docela příjemný stanování s kvalitníma sociálkama. Zastřešené sezení máme přímo u stanu a koupání v jezeře pár metrů.
Jak se později ukázalo, většina lidí v kempu byla jen přes den na koupání v jezeře, s příchodem noci odešli a my měli docela klidnou noc.






Středa 30.6.2010
Kerkwitz 10:30hod.
Neuzelle 17:00hod.
Ujeto 40km.

Dnes máme odpočinkový den.
Ráno jsme si pospali až do devíti hodin a po snídani vyjeli směr Guben. Do města to bylo asi šest kilometrů.
Vzhledem k faktu, že kemp nebyl na trase, museli jsme v Gubenu trasu znovu objevit a napojit se na ní. To ale předbíhám.

Nejdříve jsme zastavili v obchodě, doplnili zásoby a vybrali nějaké peníze z bankomatu.
Už byl čas na nějakou svačinu a tak jsme zastavili před obchoďákem u turka na kebab.
Doner nebyl špatnej ale byl trochu takovej východní. Mleté maso, samá majonéza a kečup.

Nikdo tady nemluví jinak než německy. Jen turek co prodává v kiosku kebab se dorozumí německy, polsky, anglicky a česky….
Guben nás moc neoslovil. Je to takové špinavé město, ale je pravda, že jsme jen projížděli.
Za Gubenem přišel první déšť během naší dovolené.
Trval asi dvacet minut. Romča si oblékla pláštěnku, právě když skončil .
Trochu jsme zmokli, ale bylo to hodně příjemné zmoknutí v těch vedrech.





Zanedlouho jsme dorazili na soutok Nisa-Odra.
Řeka dostane najednou úplně jiný ráz. Bójky pro lodní dopravu, rackové a nepřehlédnutelná mohutnost řeky vás nenechají na pochybách. Ano postoupili jsme do dalšího levelu.
Na soutoku se samozřejmě slavilo v místní restauraci, jen Máťa to celé prospal ve vozejku.
Od soutoku to je dnes už jen kousek do Neuzelle, kde je náš dnešní plánovaný nocleh.
Na začátku městečka nás dva lidé postupně navedli na kemp a třetí člověk nám řekl, že zde žádný kemp není. Naštěstí jsme pak ještě jednou potkali obyvatele číslo dvě a ten nás definitivně navedl na naše dnešní ubytování.
Tak to jsme ještě neviděli.
Hospoda, za hospodou dvorek, za dvorkem ohrádka pro kozy a za ní plácek deset krát pět metrů pro stany. Pardon pro stan.
Majitel v pohodě a cena deset euro zatím nejlepší. Je už pravidlem, že tu nikdo další kromě nás není. Nechápeme, kde všichni ti turisté, které každý den potkáváme, spí. Nejspíš jsme jediní, kteří nocují pod stanem. Ostatní asi berou útokem hotely a penziony. Je pravdou, že těch je tady všude spousta, zatímco kempů poskrovnu.
Po ubytování jsme vzali kola bez bagáže a jeli nalehko na obhlídku města, prolézaček které Matouš zahlédl při příjezdu a krásného kláštera s přilehlým parkem.

Klášter Neuzelle je cisterciácký klášter na hranicích Dolní Lužice a Braniborska.
Klášter byl založen roku 1268 míšeňským markrabětem Jindřichem Jasným a jako prvotní konvent byli povoláni řeholníci z kláštera Altzella. Základ klášterního majetku poskytl fundátor a jeho vdova Alžběta z Maltitz. Roku 1303 však oblast připadla Askáncům a poté v polovině 14. století oblasti krátce vládli Wittelsbachové a po nich nastoupili Lucemburkové.


1. března 1396 v klášteře náhle zemřel mladý zhořelecký vévoda Jan Zhořelecký - mladší bratr českého krále Václava IV. Soudobé historické prameny neskrývají podezření, že by otráven - podezření přitom padlo na moravského markraběte Jošta; není možno však vyloučit, že v pozadí předpokládané vraždy byl sám Václav IV., který Jana koncem ledna 1396 zbavil úřadu zemského hejtmana Českého království. A tak z domnělého útočiště v lucemburských dynastických sporech se klášter stal pro Jana Zhořeleckého místem nenadáleho skonu. (zdroj wikipedia.org).

Po návratu do kempu jsme museli vyzkoušet také hospodu v areálu, která nabízela pivo vařené ve zdejším pivovaru přiléhajícím ke klášterním budovám.
Bylo výborné, obzvláště to tmavé na které jsme ještě v průběhu putování několikrát narazili.







Čtvrtek 1.7.2010
Neuzelle 9:30hod.
Alt Zechsdort 18:20hod.
Ujeto 67km.



Dnešek je velice významný den a to hned ze dvou důvodů.

Tak zaprvé, Matouš ujel dnes v sedle rekordních 54km.
Za druhé. Dnes jsme překročili 350km z domova a přehoupli jsme se přes polovinu celkové vzdálenosti k moři. Už to prostě máme k moři blíže než domů!!!

Ráno jsme vyjeli ve standardní čas v půl desáté a pokračovali podél Odry. Krajina je poslední dobou dosti jednotvárná. Ostatně stejně jako cykostezka. Většinu času jedeme po hrázích.
Jak jsem již psal, tak kilometry na těchto hrázích rychle přibývají. To je samozřejmě výhoda. Na druhou stranu, Matouš se v této monotoni krajině rychle unaví a chce brzo do vozejku. To je sice také výhoda, neboť Romča si odpočine od vozejku a můžeme jet rychleji. Má to však jedno negativum, které mě mrzí. Pokud Matouš spí, tak vlastně z cesty nic nemá.



Dnes jsme však, asi něco udělali jinak. Možná načasování zastávek či co….?
Každopádně dopoledne na dvacátém kilometru, chtěl Máťa do vozejku, ale po mírném přemlouvání vydržel nakonec až do odpoledne a celkem dnes ujel, již zmiňovaných 54km v sedle kola.
Také Romča, která kvůli tomu táhla celý den vozejk si dneska mákla a zvládla to na jedničku.


Frankfurt nad Odrou se nám podařilo projet po nábřežích a opět musím konstatovat, že řeka je už opravdu úplně jiná. Potkáváme remorkéry a všude je cítit rybina.
Na cyklostezkách jsou všude rozbité skořápky od škeblí. Ptáci se naučily lovit je v řece a pak je rozbíjejí na asfaltu cyklostezky, aby se dostali k masu.
Podél řeky je také znát nedávná vysoká voda. Na loukách bahnitá voda ještě stojí a podél vesnic a měst jsou zapomenuté pytle s pískem.
Trochu se zhoršilo značení cyklostezky a dnes jsme například museli jeden úsek, který je ve výstavbě, objíždět po frekventovaných silnicích. Ty kamiony nic moc teda…
Něco po páté odpoledne jsme přijeli do Lebusu, kde měl být kemp pro dnešní noc. Nakoupili jsme zásoby v obchoďáku a zamířili jsme si to do centra města, najít ještě bankomat.
To se nám podařilo bez větších komplikací, které však nastaly ve chvíli, kdy jsme se začali ptát na kemp.
Jeden starší Němec se nám, rovněž Německy  snažil vysvětlit, že tady žádný kemp není, ale že žije ve vesnici Alt Zechsdort a tam že kemp mají a pěknej. Jen je to ale dvanáct kilometrů!!
Dále nám nabídl, že je tady na kole a že nás tam doprovodí.
Ten den jsme už měli celkem najeto a moc se nám na dalších dvanáct kilometrů nechtělo navíc to bylo úplně mimo naší trasu, dokonce mimo naši mapu v průvodci, kde je zakreslen pouze pruh cca. čtyř kilometrů na každou stranu od Odry .
Jenže dědek pospíchal a tak jsme se museli rozhodnout. Matouš spal ve vozejku na něm ledabyle naházený veškerý proviant, který jsme zrovna nakoupili v krámě.
Víceméně byl zavalený konzervami, ovocem a pečivem. Nebyl čas to rovnat, ani už nebylo kam. Museli jsme se rozhodnout, zda s dědou do kempu někde v dáli, nebo pěkně poděkovat a něco hledat.
Už byl večer a tak jsme se rozhodli jet s ním. Dědouš jel před námi na svém kostitřasu a moc se s námi neprděl. Měli jsme co dělat, abychom mu s plně naloženými koly stačili.
Nakonec na šestém kilometru se objevil kemp. No to mě podrž. Ten prevít nám vysvětloval, že naše zajížďka do kempu a zpět na trasu bude celkem dvanáct kilometrů. To jsme tedy nepochopili. Ono to taky nemá moc logiku. Asi Německá pečlivost…
Druhý den jsme se vrátili do Lebusu, napojili se opět na naši trasu a po asi jednom kilometru narazili na kemp hned za městem na naší trase…





Pátek 2.7.2010
Alt Zechsdort 9:00hod.
Kienitz Nord 16:15hod.
Ujeto 56km.




Včerejší kemp byl sice trochu z ruky, ale na druhou stranu byl krásně zařízený a byl situován na pláži jezera. Škoda, že se nám nepovedlo dorazit o trochu dříve. Takhle jsme se nestihli ani vykoupat.
Matouš v kempu dostal od jedný Němky nafukovací míč, kterej má ještě dnes v říjnu, kdy přepisuju tento deník.
V noci bylo hrozné vedro. Probudil jsem se úplně propocenej. Matouš taky nespal.
Do toho mě začal bolet zub a Matouš má na zádech už dva dny nějakou vyrážku. Doufáme, že to má jen z toho vedra a ještě doufám, že kvůli tomu vedru mě bolel i ten zub, protože dnes to bylo celej den v pohodě. Každopádně jsem kvůli tomu nemohl usnout a propadal jsem trochu depresi, co jsem to zase vymyslel za dovolenou.
Matouš teď sedí vedle mě a je spokojenej, ale jinak přes den hodně spal ve vozejku a byl celkově nějak otrávenej a ubrečenej. Asi to bude tím horkem. A včera se taky trochu přetáhnul.
Teď ale ještě něco ke včerejšímu kempu. Kromě našeho stanu už tam byl pouze jeden další stan a jinak samý karavany. Úplná karavaní vesnička.
Nazývat však tyto příbytky karavanem je úplný výsměch. Ty „karavany“ tam většina lidí zaparkovala tak před dvaceti a více lety a začali přistavovat. Postupně své bytečky vylepšili o plůtky a živé ploty, pak se jim zdalo, že by jim snad ten přívěs mohl také zmoknout a že to asi není dobré a tak si ty karavany oblékli do větší chaty nebo do něčeho co je zakrývá jak z boků tak samozřejmě ze shora. Někteří to dokonce hnali ještě výš a mají tam na tom karavanu i půdní prostor s dvířky, galerií a schodištěm. To ani nepočítám antény a satelity.
Ve finále jsou všichni namačkaní vedle sebe, koukají si do talíře a podstata karavanu, totiž možnost cestovat je v nenávratnu pryč.
No a do toho ještě někteří byli nudisti. Hrůza.
V kiosku se se mnou jeden z nich dal do řeči a nechápal, co nás táhne jet na kole přes celé Německo k moři. Docela dobrý no každej jsme holt nějakej….

Poslední dny je stezka hrozně nudná. Jen hráze, rovina a do toho vedro, vedro, vedro…
Překročili jsme přítok další velké řeky do Odry. Tentokrát je to Polská řeka Warta. Přímo na soutok jsme se nedostali, ale řeka už je hrozně široká na každou stranu od řeky je ještě jednou tolik mokřin, zátopových zón a slepých ramen.
Dnešní noc jsme opět ubytováni v kempu, který je spíše zahradou za rodinným domem než opravdovým kempem. Spíme vedle výběhu pro slepice na druhé straně je skleník s rajčaty a čtyři metry od stanu stojí asi osm metrů vysoký sloup a na něm hnízdí dva čápi. Romča leží za mnou na dece a spí jsme dnes všichni pěkně utahaní.







Sobota 3.7.2010
Kienitz Nord 9:30hod.
Stolzenhagen 17:15hod.
Ujeto 48km.


Včera mi opravdu nebylo dobře. Romča se večer probrala a chtěla posedět před stanem u vína, které už sebou táhneme čtvrtý den, ale já jsem vážně nemohl. Po deváté už jsme s Máťou leželi ve stanu a spali.
Noc byla opět horká a tak jsme ani nenatahovali vrchní, nepromokavou vrstvu stanu a spali jen v moskytiéře. Bez ní by to nešlo.
Komáři a muchničky tady řáděj …. no prostě hodně.
Repelent už máme prázdný a tak kolikrát musíme do stanu i když bychom rádi poseděli venku.
Většinou jsme ale utahaní a jdeme spát.
Dnes máme úplně skvělé ubytování, které je v mapě značené jen jako tábořiště. Když jsme sem přijeli, tak už tady byli ubytování tři lidé. Jeden sólo pán a jeden mladý pár. Všichni na kolech.
Nahoře, POZOR NAHOŘE nad kempem - píši pozor, neboť poslední dny jsme jeli absolutní rovinou a dnes jsme najednou přijeli do oblasti, kde se terén začal mírně zvedat. Konečně to tady vypadá trochu snesitelně. Ta věčná rovina už nám lezla na mozek.
Tak tedy nahoře asi padesát výškových metrů nad tábořištěm je rodinný barák s kioskem kde bydlí správce tábořiště.
Šli jsme se tam tedy přihlásit a zjistit podmínky ubytování. V kiosku už seděli tři spolunocležníci a koukali na fotbal. Zrovna totiž probíhá mistrovství světa v Jihoafrické republice. Němci vedli nad Argentinou 3:0.
Dali jsme si pivo a limonádu, Matouš dostal nanuka jako dárek od pani vedoucí a pak jsme se šli ubytovat.
Teď už máme postavený stan, jsme umytí, najedení a sedíme u kávy. Zrovna si říkáme, jak dneska posedíme u toho vína co ho už tak dlouho taháme v brašnách, když v tom najednou ve stanu vedle našeho sezení mocné chrápání….
Je to ten cyklista, který přijel sám. Tak doufáme, že to přežije.
Matouš zrovna křičí do telefonu, volá si s dědou, že loni když jsme byli ve Francii tak měl průjem,. Prostě aktuální informace o našem putování…

To dnešní ráno začalo nákupem ve vesnici Gross Neuendorf, kde Máťa dostal od paní prodavačky lízátko.
Oba jsme se s Romčou shodli na tom, že je nám nějak dobře. Spali jsme totiž jedenáct hodin. Asi jsme to už potřebovali.
Najeli jsme na „dálnici“, jak tady říkáme cyklostezkám na vrcholu protipovodňové hráze a nasadili tempo nějakých dvacet kilometrů za hodinu.
Denní rychlostní průměr tady máme kolem šestnácti kilometrů za hodinu. To myslím není na naložená kola s Matoušem úplně špatné.
Ve vesnici Zollbrucke jsme neodolali krásné hrázděné restauraci hned u trasy a zastavili jsme na pivko a zeleninový salát jako svačinu. Matouš tady zase perlil a tak dostal bonbony od paní číšnice. Kvůli horku, měli před hospodou na trávě nainstalovanou hadici se stříkající vodou a Máťa si z toho udělal sprchu.

V Hohenwutzenu nás přemohlo horko a tak jsme ve stínu stromů uvařili oběd a dali kávičku. Tydle polní kuchyně kdekoli nás napadne jsou super. Vybereme si, pokud je to možné, vždy nějaké pěkné místečko na břehu s výhledem a zahájíme relax.
Odpoledne jsme se odpoutali od hlavního toku Odry a pokračovali podél plavebního kanálu, který sleduje řeku po její levé straně.
Na kanálech byl celkem živý lodní provoz.
Plachetnice s remorkéry si podávaly vrata u četných zdymadel a bylo se na co koukat.


Postupně se mění charakter krajiny. Přibývá borovic a krajina se začíná konečně trochu vlnit. Podle průvodce a mapy bychom měli v následujících dnech projíždět lesy a postupně řeku opouštět a cesta nás zavede trochu více do vnitrozemí.

Asi pět kilometrů před dnešním tábořištěm, za městečkem Lunow jsme narazili na oblast, kde je síť cyklostezek v rekonstrukci.
Objížďka, která byla značená nás odváděla od naší plánované trasy a napojovala se až za tábořištěm. To by však znamenalo spát někde jinde, ale to nebylo dle průvodce kde. Po chvilce rozhodování jsme to riskli a udělali jsme dobře. Nechápu, proč byla cesta zavřená.
Sice byla trochu zarostlá, protože nepoužívaná ale jinak žádný problém a dovedla nás až k tábořišti bez úhony.
Dnes jsem také udělal trochu plánování noclehů a etap pro dny příští a vychází nám příjezd k moři na pátek dopoledne.
Plánování je nutné hlavně kvůli Matoušovi. Nechci spát někde mimo kemp a riskovat nějaké nechtěné, noční přesuny z důvodů aktivních strážců pořádku.


Teď, když jsem dopsal dnešní zápis, tak už mám kolem hlavy roj komárů a dalšího sajrajtu a víno ještě pořád není načaté.….

Kousek od kempu je brod a večer tam místní plavili koně. Šli jsme se Matoušem podívat, ale přišli jsme už pozdě. Stihli jsme akorát písečnou masáž.










Neděle 4.7.2010
Stolzenhagen 9:00hod.
Mescherin18:00hod.
Ujeto 51km.


Ráno jsme zabalili a vydali se najít cestu zpět na naši cyklostezku. To se nám podařilo asi po třech ujetých kilometrech a my mohli pokračovat dál.
Jenže po nějakém kilometru opět objížďka. Tentokrát jsme uposlechli a následovali cedule Umleitung.
Stálo to za to, jen co je pravda. Byl to asi nejhorší úsek cesty na Balt. Měřil jen asi deset kilometrů, ale sebral nám síly za padesát.
Cesta vyskládaná z panelů, které byly naskládány každý v jiné výšce, takže jsme měli zadky nadranc, byla tak úzká, že se nám na ní nevešel vozík a jedno kolo jelo stále v trávě. Že bylo opět vedro to snad ani nemusím psát.


Romče, která zrovna vozík táhla, to ubralo hodně sil. Byla z této části úplně hotová a dala nám to taky pěkně „sežrat“.
My s Matoušem jsme byly užší a tak nám dělalo problémy jen to drncání a vedro, ale také jsme toho měli dost.

Po více jak hodinovém trápení jsme dorazili do města Schwedt. Pocuchané nervy nám naštěstí zchladila porce zmrzliny ze stánku na nábřeží.
Schwedt, asi poslední, větší město na trase cyklostezky, se nám podařilo projet bez problému po nábřeží a za chvíli jsme město opustili zahrádkářskou kolonií.
Je takové horko, že radši přerovnávám vozejk s už spícím Matoušem a stěhuji plynovou kartuši na bezpečnější místo.
Po loňské zkušenosti, kdy kolegům cyklistům z naší výpravy ve Francii bouchla stejná kartuše ve stanu nechci riskovat. Ten stan to tenkrát nepřežil. Oni byli naštěstí zrovna pryč.
V obci Gatow u jednoho rodinného baráku prosíme majitele o doplnění vody a za chvíli už vjíždíme do krásného borového lesa a hlavně do stínu.
Les má jen čtyři kilometry ale i tak si to užíváme. Na konci lesa je turistické odpočívadlo a my zastavujeme a vaříme oběd, kafčo a pak si dáváme ve stínu stromů šlofíka.


Vyrážíme dál směrem na Gartz a po chvilce stavíme na břehu plavebního kanálu. Je tu celkem dobré místo ke koupání a tak si s Matoušem jdeme zaplavat. Romča děkuje, nechce. Vzhledem k občasné té olejové skvrně se jí nedivím ale i přes to, koupel osvěžuje.
Jsem celkem překvapený, jak je i v těchto plavebních kanálech, silný proud. Čekal jsem, že zdymadla tok trochu přibrzdí, ale skutečnost byla jiná.
Víceméně jsem musel Matouše neustále přidržovat a strkat proti proudu jinak by nám okamžitě odplaval i s rukávkama do moře. On je samozřejmě nadšený a asi by klidně plaval.

Bohužel během naší cesty není ke koupání moc příležitostí. Břehy Odry jsou v šířce dvě stě až čtyři sta metrů od vody zatopené a tvoří bažinu s hnízdišti všemožného vodního ptactva.
Přístup do plavebních kanálů je sice lepší, ale jak jsem již psal, voda na pohled nic moc a břehy jsou celkem strmé.

V Gartzu jsme zastavili u suprového kiosku na nábřeží u přístaviště plachetnic a dali nějaké to pivko. Do kempu v Mescherinu už to bylo jen čtyři kilometry a cesta vedla překrásným lesem, téměř pralesem s perfektním povrchem cesty.

Teď už sedíme v místní restauraci, Matouš si hraje na prolézačkách a je konečně spokojenej. Poslední dva dny je trochu otrávenej a častěji mluví o tom, že by chtěl jet už domů.
Když mu ale nabídnu, že tedy zítra jedem tak mi odpoví, že si dělal srandu.
Včera mi pomáhal stavět stan a připravovat spaní.
Řekl jsem mu, aby rozbalil samonafukovací matrace a nechal je „nadejchat“. Za chvíli přišel s tím, že prej matrace už dodejchali.







Pondělí 5.7.2010
Mescherin 9:30hod.
Locknitz 16:30hod.
Ujeto 45km.


Ale to už jinde jsme. Je to jiná vesnice.

Tak by se dala nazvat dnešní etapa. Ráno jsme definitivně opustili Odru a příště se s ní setkáme až ve Štětínském zálivu, kde by jsme se měli objevit zítra večer. Bude to takové předmoří. Řeka Odra se tam rozlévá do velkého zálivu, který bude ještě třeba objet a přes ostrov Usedom se dostat k otevřenému moři.
Dnes a zítra jedeme vnitrozemím a krajina je tu překvapivě zvlněná.
Žádné velké kopce. Je to ale pořád nahoru a dolu a jak jsme naložení, tak je to docela náročný.

Dnes jsme ubytováni v kempu u velkého jezera ve městě Locknitz. Matouš si zrovna stěžuje, že tu není bazén a docela to vystihnul. V žádném kempu na naší cestě nebyl bazén. Jen v Bad Muskau, ale ten měl již nejlepší roky za sebou, voda v něm taky a ani jsme neměli moc radost, že tam Matouš chtěl.
Né, že bychom se nemohli koupat v přírodě, jen nebylo moc možností.
Teď odpoledne jsme jeli jen tak nalehko do města na nákup a podařilo se nám sehnat plynovou kartuši. Konečně si můžeme vařit, jak se nám zlíbí.
Poslední dny jsem to trochu omezoval, neboť na blízku nebylo žádné větší město, kde by se dal koupit tento typ zboží.
Tady v Locknitzu, ale mají něco jako Baumax a tam jsme ji sehnali.
No a jinak jsme nakoupili standardní jídlo co trochu vydrží a samozřejmě ovoce a zeleninu.
Vaříme nejčastěji nějakou masovou konzervu s těstovinama nebo torteliny a k snídani salámy, sýry, paštika a zelenina.
V krámě jsem nakouknul do novin a mělo by snad být pořád teplo. Teď se ale něco žene. Obloha je úplně černá, zvedá se vítr a ochladilo se. Jdeme do stanu a doufám, že zejtra půjde jet.

Je právě půl šestý ráno, takže úterý. Celou noc prší, spodek spacáku už mám durch mokrej a nemůžu spát, tak píšu.
Spacák mám mokrej, ale není to možná déšť. Možná je to jen vysrážená voda. Náš stan je totiž příliš malý pro nás tři a dostatečně se neodvětrává.
Před chvílí jsem byl venku a je tam pěkně chladno. Zkontroloval jsem také náš stan a kola a naštěstí se kolem nás netvoří žádné nebezpečné kaluže.
Teď mě napadá, včera při příjezdu do města Penkun jsme kolem jedné kaluže jeli a hned jsme jí využili pro koupání.
Rybník-písák byl přímo ideální pro Máťu. Ve vzdálenosti asi sto metrů od břehu byla Máťovi voda pořád ještě jen po ramena. Dno komplet písek. No prostě paráda koupání.
Sice to bylo přímo na kraji vesnice mezi baráky ale ani jsme si nebrali plavky. Nebyli jsme jediní a stejně jsme je měli až někde dole v bagáži. Takže rychle na Adama a pod vodu.




V neděli večer v Mescherinu jsme potkali dva Čechy. Holka s klukem co jedou až na Rujánu. Jedou z Rumburku na kolech a zpět vlakem. Dělají kolem sto kilometrů denně, takže už je asi nepotkáme.
Shodli jsme se s nima, že tu nejsou žádní Češi a co čert nechce, dnes v Locknitzu další dvě holky od nás a také na kolech. Je půl sedmý a venku se něco děje… asi přestává pršet.





Úterý 6.7.2010
Locknitz 10:30hod.
Rieth 17:20hod.
Ujeto 43km.


Počasí se nakonec umoudřilo a my jsme mohli kolem osmé hodiny vylézt ze stanu.
Všude voda, všechno modré. Matouš vodu v holínkách a všechny věci, které jsme sušili na šňůře mokré, samozřejmě….
Nasnídali jsme se, sbalili ten náš mokrej cirkus a vydali se na další cestu.
Poprvé jsme se museli trochu obléknout. Citelně se ochladilo.

Z důvodu nedostatku místa ve stanu jsme si zvykli, ukládat všechny čtyři postraní brašny do vozíku, který parkujeme vedle stanu.
Ještě doma jsem prozřetelně přibalil igelitovou plachtu. Myslel jsem si, že na ní budu spát, ale nakonec nám posloužila jako poslední pojistka před vniknutím vody do vozíku během včerejšího deště.

Vozejk je sice sám o sobě nepromokavý, má už ale něco za sebou a my nechtěli tuto jeho schopnost testovat právě teď.
Vnitřek vozejku zůstal dešti ušetřen.

Cesta ubíhala pomalu. Jednak to dnes bylo pořád do kopce a navíc začal foukat nepříjemně studený protivítr.
Táhli jsme se jak šneci.
Na dvacátém kilometru se mraky trochu roztrhaly, začalo svítit sluníčko a tak jsme zastavili na oběd. Rozvěsil jsem věci všude okolo a začali jsme sušit. K tomu těstoviny, gulášek a kávička. Vše najednou vypadalo lépe.
Dál cesta pokračovala borovými lesy po pěšinách a my byli před větrem chráněni.





Projížděli jsme lesy, které byli plné borůvek, až měl Matouš pusu celou fialovou a po nějaké době jsme přijeli do Riethu.
Rieth je náš dnešní cíl a je to pro nás důležitý bod naší cesty.
Svým způsobem jsme dnes dosáhli cíle, Rieth totiž leží na břehu Štětínského zálivu a zdejší voda je již brakická a tudíž jsme vlastně již u moře.



Jak už jsem psal, Štětínský záliv je ústí Odry do baltského moře. My ale máme samozřejmě v úmyslu dojet až k otevřenému moři do přímořského letoviska Ahlbeck.

Romča má dnes velké prádlo, já pomalu dostavuji stan a za chvíli jdeme zkontrolovat místní pivko v nedaleké restauraci.
Na obloze se pořád honí těžké mraky, ale pan domácí tvrdí, že zítra bude dvacet devět stupňů. Uvidíme.

Dnes je to první den, kdy jel Matouš na kole až do cíle, aniž by se vezl ve vozejku. Před chvíli zase říkal, že by jel už domů. Řekl jsem mu, ať se jde sbalit a dal jsem mu nějaké drobné jakože na vlak. Chvíli na mě trochu nejistě koukal, peníze měl na dlani a pak si to naštěstí rozmyslel, peníze mi vrátil a prej s námi ještě pojede.








Středa 7.7.2010
Rieth 10:00hod.
Grambin 15:00hod.
Ujeto 25km.

Jak je již z výše uvedených dat patrné, dnes byl opět jeden z odpočinkových dnů.
Včera ve vesnici Rieth jsme se ubytovali ve staré vesnické škole. Přesněji řečeno na zahradě školy.
Školu se zahradou vlastní pár středního věku, který po zbytek roku bydlí v Dortmundu, ale na léto jezdí sem na pobřeží, kde provozují penzion a kemp právě v budově staré školy.
Manželka pana domácího je kromě jiného malířka a ve vsi pořádá umělecké kurzy.

Na spaní bylo hned několik možností. Stanem na zahradě počínaje a klasickým pokojem v penzionu konče. Co nás ale dostalo, byla nabídka spaní na seně ve stodole, která byla předělána na sociálky pro kemp a nahoře byl již zmiňovaný seník. Lezlo se tam zvenčí po žebříku. Podkroví bylo rozděleno prkennými kójemi pro větší soukromí a ty byly vystlány senem.
Cena deset éček za noc a osobu nám přišlo za takový „luxus“ docela hodně a tak jsme se jali stavět osvědčený stan.
Spaní ve stanu nás tři stálo včetně sprchy na žetony šestnáct euro.
V kempu jsme byli opět sami. Měli jsme absolutní soukromí, pohodlných deset metrů k sociálkám a k venkovní kuchyni s dřezem a stolem. K dispozici zahradní sedací soupravu a přístřešek na kola.
Dle informací od paní domácí má úhledný, prázdninový Rieth 165 trvale bydlících obyvatel a v létě se tento počet zdvojnásobí o rekreanty.

Během dopoledne jsme dojeli do Ueckermunde a hned na kraji města jsme narazili na pláž Štětínského zálivu. Než jsme zaparkovali kola, tak už byl Matouš ve vodě. Nebyla zrovna moc teplá.
Počasí je tady úplně jiné než ve vnitrozemí. Pokud jsi na slunci a v závětří, můžeš se upéct, ale jinak fouká nepříjemný studený vítr od moře.
Na kole jedeme v bundách. Je nám docela zima. Teda asi jenom nám. Místní tady chodí v tílkách a divně si nás prohlížejí…. 
Zítra snad má být tepleji. Čeká nás závěrečných šedesát kilometrů.


V Ueckermunde jsme si dali oběd v bistru, který vlastní Turek s Číňanem, takže byl kebab s nudlema, ale byla to celkem dobrá kombinace.
Prohlídka přístavu a trhu na náměstí, potom nějaké nákupy v marketu a vyrazili jsme dál do Grambinu.
Grambin, náš dnešní cíl, je menší vesnice s kempem přímo na pláži zálivu. Je to náš zatím nejdražší kemp. Osmnáct euro. Ale to už je tady na „riviéře“ standard. 

Na druhou stranu je kemp hezky zařízen s fungujícími službami.
Co nám trochu vadí je množství lidí v kempu. Není to sice hlava na hlavě, jen jsme si zvykli být v kempech spíše sami a vidět do sousedního stanu co kdo vaří je pro nás trochu změna.


Kemp je celý oplocený a když jsme odpoledne přijeli na bránu, tak ta byla zavřená a zamknutá a na ní visela cedule s otevírací dobou. Byla zrovna odpolední hodinová pauza a ten kemp byl prostě i s lidma zavřenej... Jak nějakej lágr. Docela síla.
Museli jsme přes půl hodiny čekat před zavřenou bránou, než se osazenstvo recepce uráčilo přijít ze svačiny a ubytovat nás.

Teď sedíme na pláži, Máťa se koupe, já píšu a Romča se opaluje na vyhřátém písku vedle mě. Je už tepleji a hlavně, k večeru přestal foukat ten zatracenej vítr.

Dnes večer by měl dorazit brácha Zděnda, který by nás měl zítra nebo pozítří odvézt domů. Přijede už dnes, aby se tady také porozhlédl.
Máťa mi zrovna přinesl dva centy, které našel v písku. Ať je uložím, že jsou prý penízky moc drahý….
Zvoní mi telefon. Zděnda je tady…









Čtvrtek 8.7.2010
Grambin 10:00hod.
Ahlbeck 17:00hod.
Ujeto 62km.

Tak a je konec. Sedíme v pizzerii na pobřežní promenádě lázeňského města Ahlbeck a čekáme na objednané jídlo.
Někde kolem pobíhá brácha a hledá nás.
Ráno jsme zabalili, část bagáže dali Zděndovi do auta, abychom si odlehčili kola a vyrazili jsme směr vesnička Kamp, kde je přívoz na ostrov Usedom.
Nakonec jsme stejně vezli kompletní vaření, vozejk, Máťovo kolo a nějaké oblečení. Do auta jsme dali víceméně jen spací věci (stan, spacáky atd.).
Co se týká mého kola, byl jsem naloženej téměř stejně.
Romča vezla kolo bez tašek a prázdnej vozejk jako pojistku pro Matouše.
Každopádně odlehčení bylo znát, nebo to možná byl ten pocit, že se blíží moře. Opravdové, ne ta zelená břečka ve Štětínském zálivu.
Jelo se nám prostě dobře a hnali jsme to, co se dalo.

Asi na pátem kilometru se naše jízda zúročila. Romče se podařilo převrátit vozej.
Jeli jsme zrovna lesem po pěšinách s kořeny a na jednom takovém bludném, se náš nyní prázdný, lehký vozejk vznesl do vzduchu provedl otočku a dopadl na bok. Romča, jak byla rozjetá ho ještě chvíli vláčela za sebou, než jí docvaklo, co se stalo.
Cyklistům, kteří jeli stíhací jízdu za námi, tuhla krev v žilách. Jedna paní dokonce vyjekla při pomyšlení, že tam máme dítě.
Všichni zastavili. Pěšina byla moc úzká na objetí. Já jsem přiskočil a se samozřejmostí větrem ošlehaného cestovatele, obrátil vozík na kola a zavelel k odjezdu.
Krásná scéna. Turisti si do dneška nejsou jisti, zda byl vozík prázdný či nikoliv. Možná tam ještě stojí.

Projížděli jsme oblastí mokřin, všude rákosí před námi jediná kamenivem zpevněná cyklostezka a v nekonečné vodní ploše občas nějaký ztrouchnivělý strom obsypaný vodním ptactvem.
Kolem oběda jsme dorazili k přívozu na ostrov Usedom a zjistili podmínky přepravy. Musím se přiznat, že jsem očekával normální Ferry a místo toho, zde kotví nerezová pramice pro max. osm lidí a kola.
Na druhou stranu nás několik lidí v průběhu naší cesty varovalo, že zde žádný pravidelný přívoz není a že si budeme muset sehnat někoho, kdo vlastní loď a bude nás ochoten přepravit. Takže díky za pramičku.
Na ostrov je možné se dopravit samozřejmě také po mostě. Dokonce je to i hlavní trasa cyklostezky Odra-Nisa. Je to asi o třicet pět kilometru delší varianta přes město Anklam.
Pro Matouše byl přívoz zpestřením na cestě a tak jsme se rozhodli pro zkratku.
Cena za desetiminutovou cestu přes úžinu Peenestrom byla za celou rodinu s koly šest stovek.
No nic. Máťa byl spokojenej, že jedeme motorovou lodí a my jsme věděli, že ty ušetřené kilometry máme už stejně najeté díky startu ze Březiny. Takže žádné násilí…








Uznojem (německy Usedom, polsky Uznam, pomořansky Ùznôm) je pobřežní ostrov Baltského moře na hranici Polska (městský okres Svinoústí, Západopomořanské vojvodství) a Německa (okres Východní Pomořansko, Meklenbursko-Přední Pomořansko), který uzavírá ze severu Štětínský záliv.


Rozloha ostrova je 445 km², z čehož je přibližně 72 km² v Polsku a 373 km² v Německu. Pobřeží je velmi členité s množstvím poloostrovů. Od pevniny je ostrov oddělen úžinou Peenestrom a od ostrova Wolin Svinou. Na konci 19. století byl vybudovaný Kanał Piastowski, který od Usedomi oddělil ostrov Karsibór. Nejvýše položeným bodem ostrova je Golm s nadmořskou výškou 59 m, který leží blízko hranic na německé straně nedaleko Wydrzan, části města Svinoústí.(zdroj Wikipedia.org)


Na druhé straně zálivu v přístavním kiosku jsme poobědvali šproty a buřta a Matouš se vydováděl v obrovském prolézacím hradu.
Kousek od břehu stojí zbytky starého, ocelového, zvedacího mostu a působí opravdu monumentálně
Pak jsme pokračovali dál směrem na města Usedom, Stolpe, Dargen a Garz.
Pokud jsme jeli po cyklostezkách tak byla cesta dobrá, ale úseky po silnicích s normálním provozem, nestály za nic. Povrch byl samá záplata a výtluk.
Původní plán, byl dorazit do vesnice Ulrichshorst, přenocovat do pátku a v pátek zautočit na pláž.
Když jsme však přijeli do Garzu bylo nějak po třetí hodině a my se rozhodli dorazit to do cíle ještě dnes. Do cílového Ahlbecku nám podle odhadu zbývalo nějakých dvanáct kilometrů, nicméně kousek za Garzem jsme narazili na ceduli, která nám udělala opravdu radost. Stálo na ni: Ahlbeck 6 km.
To nás opravdu povzbudilo. Překonali jsme pár stoupání a klesání za sebou. To poslední stálo opravdu za to a pak už jsme se řítili z kopce do přímořského letoviska Ahlbeck.
Poslední kilometry přímo po promenádě a byl tady cíl.
Naše rodina dorazila ze středočeské Březiny na kole k moři. Možná jsme první Březiňáci co takový počin realizovali… Dost raději dost… Zas taková senzace to není…Né, je to super..



U moře bylo jak jinak než větrno, nicméně po návratu jsem se někde dočetl, že Baltské moře mělo v tu dobu rekordních dvacet dva stupňů a to je prý teplota běžná spíše na Řeckých ostrovech.
Romča byla v mikině a do vody se jí moc nechtělo.
Navíc jsme nějak zapomněli na plavky a ty byly u Zděny v autě neznámo kde. To je nám podobné. Třináct dní se vláčíme sem a pak se ani nesmočíme a pospícháme domů.
Zato Matouš opět nezklamal a myslím že vykluntal tak půllitru mořské vody a kyblík písku absorbovalo jeho tělíčko přes oči a pusu. Byl nadšenej…

Nakonec při vědomí dosažení cíle se nám nějak začalo stýskat a my se rozhodli vypravit se domů ještě ten večer.
Po Zděndově příjezdu jsme rozebrali kola, nacpali vše do auta a vydali se na noční cestu.

Návrat proběhl hladce, jen Matoušovi nějak nesedla ta pizza, písek, cola, zmrzlina a mořská voda dohromady a trochu si blinknul.




Něco na závěr

Cyklostezka ODRA-NISA pro nás byla velkou výzvou. Někteří lidé nás od toho odrazovali a o to více si vážím toho, že jsme se nevzdali a trasu dokončili.
Cyklovýletů se účastníme již delší dobu. Při této cestě jsme však byli odkázáni jen sami na sebe a to se nám, nebo možná spíše mě líbilo nejvíc.

Celkově jsme ujeli 692 kilometrů to je víc, než udává průvodce a to i přesto, že jsme si nakonec cestu zkrátili o zhruba třicet pět kilometrů díky přívozu.

Pokud jde o celkový dojem z cesty, musím konstatovat, že krajina kolem trasy je nejkrásnější k soutoku Odry a Nisy a potom až na úplném konci na ostrově Usedom.
Kvalita povrchu je naopak nejhorší v poslední třetině cesty.
Značení výtečné, včetně vyznačení objížděk v průběhu cesty.
Výškový profil trasu přímo předurčuje pro nenáročnou cyklistiku, ideální pro rodiny s dětmi, kteří kromě jízdy samotné, hledají i nějaký význam a cíl.
Ubytování na trase je bez problémové. Kempy je někdy nutno trochu hledat, ale například penzionů je bezpočet.
Počasí je v našem případě samostatná kapitola a to které vyšlo nám, už asi nemohlo být lepší a určitě nám mnohé usnadnilo.
Sice vedro bylo někdy až úmorné, ale lepší než jet v mokrém.












Cyklotrasa Odra-Nisa (německy Oder-Neiße-Radweg a polsky Szlak rowerowy Odra-Nysa) je dálková cyklotrasa, která začíná u pramene Lužické Nisy v Jizerských horách, pokračuje podle ní až k soutoku s Odrou, odkud dále vede podle Odry až k Štětínskému zálivu, který objíždí po jeho západním okraji. Její konec je u moře na ostrově Uznojem u města Ahlbeck. Celková délka je zhruba 630 kilometrů a cyklostezka vede zhruba v severojižním směru.

Cyklotrasa začíná na území České republiky ale jinak vede zejména po německé straně německo-polské hranice (ta je totiž tvořena právě řekami Odrou a Nisou), ale v některých částech je oficiální variantou i cesta po polské straně hranice. V Německu prochází třemi spolkovými zeměmi, Saskem, Braniborskem a Mecklenburskem-Předním Pomořanskem. Závěrečná pasáž v okolí Štětínského zálivu se částečně kryje se závěrem cyklotrasy Berlín-Uznojem.