Karel,
Romana a Matouš Horáčkovi
léto
2013
21. 7. 2013
Orléans – Beaugency (38km.)
Svítá. Koukám do
zpětného zrcátka našeho Rencka, které je celé zalité oslňující oranžovou září.
Romča i Matouš podřimují a já jim závidím. Sakra, kdyby alespoň Matouš tak
nechrápal.
Od včerejška jsme
na cestě do Orléans, Francouzkého města a rodiště Jany z Arku.
Pro nás je Orléans
start našeho putování podél řeky Loiry až k Atlantickému oceánu.
Jak už to na našich
dovolených bývá, ani ta letošní se nerodila jednoduše.
Nebudu se tentokrát
rozepisovat, jak složitá cesta vedla k rozhodnutí, projet na kole
cyklostezku podél Loiry.
Teď to již není
důležité. Jsme totiž tady. Přímo na břehu Loiry. První noc v prvním kempu.
1200 kilometrů za
volantem, hledání vhodného parkování pro naše auto, zakoupení lístků na cestu vlakem
zpět od Atlantiku do Orléans, úspěšné navěšení veškeré bagáže na naše kola a
nakonec odpolední, první kilometry do dnešního kempu. To byla náplň posledních
hodin.
Těch prvních
kilometrů nakonec bylo třicet osm a byly to kilometry utahaných, nevyspalých a
těžce dehydrovaných cyklotrempů.
Z Orléans jsme
totiž vyrazili dosti narychlo. Dlouho jsme bloudili autem ulicemi a hledali
vhodné parkoviště pro naše auto. Všude to stálo kolem dvou tisíc na čtrnáct
dní. To se nám zdálo trochu moc a tak jsme nakonec na doporučení jedné velice
ochotné Orleančanky, nechali naše auto na pospas místním pouličním gangům.
Sbalení a příprava
na odjezd tedy proběhla velice rychle a nenápadně, abychom nevzbudili
podezření, že snad tam to auto, na té ulici chceme nechat bez dohledu celých
čtrnáct dní.
Nakonec jsem se
ještě dotázal okolo jedoucích policistů, zda to opravdu není nějaký problém a
zda mě po návratu nečeká nemilé překvapení v podobě pokuty za špatné parkování.
To jsem právě neměl dělat.
Parkování mi sice
oficiálně schválili, ale vyžádali si, abych za přední sklo umístil své
telefonní číslo a jméno.
Nebo snad nějaký
zloděj, až mi pošle SMS stížnost, že jsme v autě nic nenechali.
Takže v půl čtvrté
odpoledne jsme nechali Orléans za zády a začali ukusovat první kilometry
z našeho putování.
Naše únava se brzo
projevila. Matouš neměl zrovna svůj den. Kolo se mu zdálo těžké a nemotorné a
tak, když se mu do oka zatoulala jedna mrška muška, skončilo to pláčem. Za nic
na světě si nechtěl nechat oko prohlédnout a jen řval, jak když ho na nože
berou.
Nakonec to pomohlo
a slzy nezvaného neřáda vyplavily.
Hrozné vedro nás
vysušovalo jak křížaly a nikde žádná možnost doplnit vodu.
Cítil jsem blížící
se problémy. Matouš sice zatím šlapal, ale bylo nad slunce jasné, že musíme co
nejdříve zakempovat a dohnat spánkový deficit.
Byla jen otázka
času, kdy začne stávkovat. Naneštěstí všechny kempy v mapě byly na druhém
břehu řeky a most daleko před námi.
Jako na zavolanou
tak přišlo zpestření v podobě závlahového systému. Jeho proud vody
v pravidelných cyklech křížil cyklostezku a nám poskytnul tolik potřebné
osvěžení.
Zanedlouho jsme
dojeli k mostu přes Loiru a také k útulné hospůdce.
To nejhorší máme za
sebou. Teď nás čekalo rozhodnutí. Buď se po tomto břehu vrátíme pět kilometrů
zpět proti proudu Loiry do nejbližšího kempu, nebo budeme dalších osm kilometrů
pokračovat logicky po proudu, kde je kemp následující. Dnes, když přepisuji
tento deník, to zní jednoduše, ale tenkrát Matouš nechtěl o dalších kilometrech
ani slyšet.
Nakonec souhlasil a
tak jsme vyrazili dál. Těch zbývajících osm kilometrů odjel úplně skvěle a
s dobrou náladou. Naštěstí.
22. 7. 2013
Beaugency – Cour Cheverny (57km.)
Je pondělní
dopoledne. Máme za sebou prvních deset kilometrů z dnešní etapy a
relaxujeme u jednoho z máchadel, na která sem tam natrefíme.
Jedná se o tři na
sebe navazující bazénky vybudované z travertinu. V prvním z nich
vyvěrá pramen průzračné vody a ta pak postupně protéká dalšími. Nakonec
přepadem odtéká do řeky.
Voda je krásně
ledová a osvěžující.
Nad bazénky je
postaven trámový přístřešek, který se pak postará i o trochu toho stínu.
Dříve a možná i
dnes se tato máchadla používala na praní prádla. Při jedné z našich výprav
do Provence jsme to mockrát viděli.
My v nich
ponejvíce pereme naše sluncem rozpálená těla.
Dnes jsme zakotvili
v maličkém kempu ve vesnici Cour Cheverny. O co je tento kemp menší než
ten včerejší, o to je dražší.
Je tu ale útulno.
Všude stromy s korunou tak velkou, že ráno určitě zaspíme.
Jednu stranu kempu
lemuje potok se splavem a mostkem, který je zároveň vjezdem do kempu. Zbývající
tři strany obepíná kamenná zeď.
Podle mapy je ve
zdejším kraji kempů vícero, ale Romča s Maťkou už toho dnes měli dost a
tak jsme skončili v tom prvním, který se nabídl.
Včera a i dnes bylo
a je hrozné vedro. Vzduch by se dal krájet. A co vody jsme dnes vypili. A jak
jsme spálení.
Vesnice a městečka,
do kterých přijíždíme, jsou jako po vymření. Nikde nikdo.
Máme taky problém
s nedostatkem možností doplnit zásoby. Nikde žádná samoobsluha. Občas
pekárna ale obchod s potravinami už byl nadobro vytlačen velkými
obchodními centry ve větších městech.
Neustále máme žízeň
a doplnit vodu také není jednoduché. Když jsme jezdili po Provence, doplňovali
jsme často vodu z obecních kašen. Ty byly skoro v každé vsi. Tady
nic.
Tady si teprve
člověk uvědomí, jak cenná voda je. Moci otočit bidon se studenou vodou dnem
vzhůru je úžasný pocit. Naneštěstí voda v našich PETkách a bidonech je
neustále horká a hlavně jí není nikdy dost.
Zejtra se snad má
konečně ochladit. Jsem už rudej jak Ransdorf… A na to bacha.
Vrcholem dnešního
dne byl zámek Chambord. Je to snad největší zámek ve Francii.
Nejsem znalcem
architektury, ale je to takovej velikej barák postavenej na fotbalovym hřišti a
vše vynásobeno asi tak šesti.
Neberte mě vážně.
Zámek je úžasný.
Chambord
patří k vrcholným stavbám renesanční architektury a k nejznámějším zámkům ve
Francii. Jeho fasáda má šířku 128 metrů, v zámku je 440 místností, 80 schodišť,
365 komínů a 800 tesaných hlavic sloupů.
Jméno
architekta který projektoval stavbu není známo, analýzy však ukazují že na
plány zapůsobil vliv Leonarda da Vinciho jenž v té době působil jako architekt
na dvoře Františka I. avšak zemřel krátce před započetím stavebních prací.
Rozsáhlá
stavba byla zahájena roku 1519; podle dochovaných údajů na ní pracovalo 1800
dělníků. Pracovní podmínky ztěžovalo, že na zvoleném místě se rozkládaly
mokřady a dělníci proto museli do měkké půdy zatloukat dubové kůly do hloubky
až 12 metrů, aby stavba stála na pevných základech.
Ke stavbě
byl použit vápenec z oblasti Tuffeau. Zámek je postaven podle vzoru
středověkých tvrzí okolo centrální části zvané donjon, ten však zde neplnil
obrannou funkci. Donjon zahrnuje pět obyvatelných pater. V každém patře zámku
se nachází čtyři čtvercové a čtyři kruhové byty. Čtyři chodby ze čtyř světových
stran se stýkají ve středu zámku jemuž dominuje schodiště ve tvaru dvojité
šroubovice. To bylo zřejmě navrženo pod vlivem Leonarda da Vinciho. Později
František I. zámek nechal rozšířit a usídlil se v rozsáhlejších místnostech ve
východním křídle. V západním křídle byla započata stavba kaple, ta však byla
dokončena až později za Ludvíka XIV..
(zdroj
Wikipedie)
Všude spousta
turistů, takže jsme se nijak dlouho nezdržovali a mazali dál.
Cesta
z Chambordu na další zámek Villesavin byla ovšem dokonalá. Vedla dubovým
hájem.
Asfaltová bezchybná
cyklostezka se klikatila mezi stromy lemovaná z každé strany dobré dva
metry vysokým kapradím. Doslova džungle. Kromě kapradí roste kolem naší cesty
také nějaká rostlina s velkými lusky, které non stop praskají a vystřelují
semena.
Toto není žádná
cyklistika. Tohle je normální cykloobžerství.
Ty cyklostezky. Po
tom by mohlo jet i nemluvně.
Super povrch. Buď
asfalt, nebo jemná ujetá šotolinka. Vše skvěle značené.
Dnes jsme trochu
odjeli od řeky, ale i tak se to jen lehce houpe, žádný velký kopce tu nenajdeš.
Už je tma. Události
dnešního dne byly by již dávno zaznamenané nebýt nečekaného zdržení.
Nejdřív mi jen tak
z ničeho nic odešla duše. Jen tak, na truc. Ne nepíchnul jsem. Jen toho už
měla dost a prostě povolila.
Tak jsem milou duši
vyměnil, a protože se blížil večer, kola před zloději řádně zamknul. To proto,
abych následně zjistil, že jsem ztratil klíček od zámku. Ten malej zubatej
prevít si někam zmiznul a nejspíš se válí někde mezi dnešním a včerejším
kempem.
Další hodinu jsem
tedy aplikoval většinu vychytávek z filmů o bankovních loupežích a pak
jsem ještě zkusil něco z pověstných fíglů pana MacGyvera a jeho červeného
nožíku se znakem Victorinox.
Nakonec slavili
úspěch maličké, zadarmo drahé, reklamní multifunkční kleště, kterými jsem to
ocelové lanko překousal.
Taky jsem to mohl
nechat na ráno. Teď budou kola nezamknutá přes noc. Bože, to je zase den.
23. 7. 2013
Cour Cheverny - Chenonceaux (54km.)
Ráno je vždy lépe.
Vykopali jsme se kolem půl desáté a na zdejším náměstí se mi podařilo koupit
vše, o co jsem včera přišel. Novou, náhradní duši, nový zámek na kolo a pan
servisman místního cykloservisu mi dokonce dofoukl kolo na požadovaný tlak.
Vstup do zámecké
zahrady zámku Cheverny je zpoplatněn. Dohromady 450 korun za to, že uvidíme
zámek zvenčí se nám zdá dost a tak nadobro vyrážíme z Cheverny směrem na
zámek Troussay.
Vstup do zámecké
zahrady zamku Troussay je zpoplatněn…
Dnešní den je
daleko příjemněji než včera. Není takové horko a fouká lehký větřík. Ten se
bohužel během dne mění na silný a nepříjemný vítr ale hlavně protivítr a Matouš
z toho začíná být celkem otrávenej.
Vrcholí to ve
vesnici Chitenay kde navíc špatně odbočujeme a následně trochu bloudíme.
Nakonec zjišťujeme,
že jsme úplně sjeli z trasy a protože jsme sjeli taky z asi
čtyřkilometrového kopce, rozhodujeme se nevracet a pokračovat dál jinou cestou.
Před tím je ale
nutno posilnit se v motorestu.
Nikdo
z personálu nerozumí nám a ani my nikomu a ničemu nerozumíme.
Nakonec se nám daří
objednat menu. Je to docela sranda.
Matouš má kuře na
kari a my s Romčou něco co vypadá jako jitrnice ale je to nacpané nějakou
kůží, vnitřnostmi a chrupavkami. Trochu to smrdí, a když Romču upozorním, že to
bude patrně kozlí falus, ani to chudák nedojí. Nakonec to spraví zmrzlina.
Pokračovat dál
jinou, náhradní cestou bylo rozhodnutí o dvou ostří. Na straně jedné se
nemusíme vracet čtyři kilometry zpět do kopce, ale na druhé straně jsme,
postrádajíce mapu tohoto kusu země, museli vzít za vděk hlavním tahem na město
Montrichard, kde se napojíme zpět na naši cyklostezku.
Čekalo nás dvacet
kilometrů po značně frekventované silnici a Matouš se jich zhostil se ctí.
Nakonec se před
námi otevřelo údolí řeky Cher s městem Motrichard pod a hrozivě černými
mraky nad námi.
Tak či onak.
Nejdříve něco nakoupit na večer a pak se bude řešit déšť.
Vegetíme raději
v autobusové zastávce s úmyslem déšť přečkat. Trvá to ale moc dlouho
a tak taháme větrovky a vyrážíme.
Zbývá nám nějakých
sedm kilometrů do dnešního kempu.
Je to škoda.
Motrichard vypadá jako hezké městečko, ale prší a tak se tady ani nezastavíme.
Jede se ale hezky.
Déšť není studený a ani moc nefouká. Míjíme několik sklepů vytesaných ve skále.
Jeden je otevřený. Jdeme na výzvědy. Sklep je celkem rozlehlý. Celý je vytesaný
ve skalním masivu a slouží jako prodejna zde vyráběných likérů.
Stojíme uprostřed
hlavního sálu, ale nikdo nikde. Jsme celí promoklí, voda z nás jen crčí a
pod námi se už začínají tvořit louže. Po chvíli přichází provozovatelka a
nabízí nám ochutnávku.
Chudák Matouš.
Nejdříve si myslel, že jsou to ovocné šťávy a teď likéry. Nakonec si ale taky
líznul.
Pokračujeme dál.
Nyní jedeme opět po celkem frekventované silnici. Naštěstí však jen pár
kilometrů a budeme v kempu.
Jsou tu dva. Na
obou březích řeky Cher. My si vybíráme ten menší a útulnější. Romana
s Matoušem se jdou vysprchovat a já jen na lehko odjíždím hledat nějaké
otevřené potraviny, kde bychom nakoupili něco na večeři a samo sebou lahvinku
červeného. Nakonec najedu dalších osm kilometrů do jiné vesnice, než najdu
obchod.
Matouš taky celý
večer lítá na kole po kempu a tak máme dnes v nohách přes šedesát
kilometrů.
24. 7. 2013
Chenonceaux - La Ville aux Dames (38km.)
Celou noc pršelo a
ráno bohužel nepřestalo. Až někde kolem desátý hodiny jsme mohli opustit náš
stan a začít konečně balit. Všechno samozřejmě mokré. No nic povezeme o nějaké
to kilo navíc.
Tento kemp byl… Teď
hledám to správné slovo. Byl zkrátka zajímavý. Provozovatelé byli tak trochu
kolotočáři.
Všude maringotky,
mezi stany se pásl kůň a poník. Občas si vjeli do hřívy a pak se divoce honili
po celém kempu.
Kolem osmé večer se
u kiosku konal koncert hudebního dua CHAMANES COSMICOS, hrající Buenos Aires
underground. Alespoň to měli napsáno na plakátech.
Hráli podobně jako
naše rodinná kapelka RODOKMEN. To znamená, že po dvou hodinách produkce začli
opakovat, protože jim došli písničky.
Dnešní den byl
jeden z těch odpočinkových. Věnovali jsme ho hlavně prohlídkám památek.
První zámek, který zde uvidíme i zevnitř je zámek Chenonceaux.
Jak už nadpis
dnešní etapy napovídá, byl na řadě hned ráno, necelý kilometr od kempu.
Vstupné za dva
dospělé bylo 22 eur a Matouš, hezky po česku omládl o jeden rok a prohlédl si
zámek jako šestiletý zdarma.
A je se opravdu na
co dívat. Zámek je vybudován nad řekou Cher a jedna jeho část se klene nad
celou řekou a tvoří prakticky most.
Za Německé okupace,
během II. Světové války, tento zámek posloužil jako most ke svobodě uprchlíkům
z okupované části Francie do té svobodné na druhé straně řeky Cher.
Prohlídka zahrnuje obytné
místnosti a krásnou kuchyni, která vypadá, jako když se v ní vařilo ještě
včera. Kolem zámku se rozkládá zámecká zahrada a labyrint. To bylo něco pro
Matouše. Nemohli jsme ho z něj dostat.
Po prohlídce, která
zabrala něco přes dvě hodiny, se vydáváme dál směrem na město Amboise. Silnice
je opět dost frekventovaná. Pokud cyklostezka vede po silnici, automobilista je
na tuto skutečnost upozorněn značkou, aby zpomalil. Ne všichni to však
respektují.
Už se těšíme zpět
k Loiře na ty úžasné cyklostezky bez aut.
Ve městě Amboise
navštěvujeme další památku. Je to zámeček Clos-Luce. Zde strávil poslední léta
života Leonardo da Vinci a celý zámek je zasvěcen jeho dílu.
Modely a animace
jeho vynálezů jsou k vidění uvnitř zámku. Některé vynálezy jsou pak
v životní velikosti instalované v zahradě. Jsou funkční a volně
přístupné.
Některé by již
zasluhovali řádnou údržbu ale Matouše i přes to nadchly.
Po projetí centra
Amboise se konečně napojujeme na kvalitní cyklostezku a upalujeme na Tours.
Dnes už toho moc
nestihneme. Ještě nějaký nákup v městečku Montlouis - nezbytná láhev vína,
něco na večeři a pak již kempujeme v zatím nejvybavenějším kempu naší
cesty.
Je to kemp Les
Acacias v La Ville aux Dames.
Matoušovi hned po
příjezdu vypadla plomba. Doufám, že nenastanou problémy. Teď už je asi hodinu
na obrovském skákacím hradě, který je tady pro ubytované volně
k dispozici, takže možná přibude ještě nějaká zlomenina.
25. 7. 2013
La Ville aux Dames – Rigny Ussé (54km.)
Ráno jsme se zase
vykopávali z kempu až do půl jedenácté. Hrůza, skoro oběd a na tachometru
nula. Takhle k Atlantiku nedojedem.
Teď sedíme
v Tours, jednom z větších měst na Loiře a dáváme si oběd. Zastavili
jsme u Turka na kebab a je výbornej. Prodavač laškuje s Matoušem. Nálada
je výborná a my si užíváme další krásný den naší dovolené.
Tours je město
velikosti asi tak Liberce. Průjezd je však bezproblémový. Značení tady mají
Frantíci opět skvělé. Jezdí tady krásné tramvaje celé z leštěného hliníku
a s futuristickým designem.
Na kraji města je
krásná katedrála Saint Gatien s neuvěřitelně propracovanými detaily
fasády. Matouš prohlásil, že ho to velmi inspirovalo.
Z Tours vede
cyklostezka opět podél řeky Cher. Tu jsme opustili v Chenonceaux a teď
v Tours se s ní opět setkáváme. Pojedeme podle ní až k jejímu
soutoku s Loirou.
Nejdříve nás ale
čekají zahrady zámku Villandry.
Kousek za Tours je
vybudováno dětské hřiště a přístavní molo pro říční, výletní lodě.
To je hned důvod
k zastavení. Během chvilky jsme s Matoušem na Adama a jdeme do vody.
Je to příjemné osvěžení, ale nedá se nic dělat, musíme jet dál.
Zanedlouho už
přijíždíme k zámku Villandry. Kupujeme lístky protože Villandry jsou
jedním z míst, které chceme určitě navštívit. Cena za prohlídku zahrad je
12 eur a děti do osmi let jsou zdarma. U vchodu jsou brožurky s informacemi
o zámku i v češtině. Máme z toho radost. Brožury v našem jazyce
jsme dostali i na zámku v Chenonceaux.
Zahrady zámku
Villandry jsou krásné. Určitě to stálo za to. Prohlídka zabere asi hodinu, ale
pokud máte více času, stojí za to zastavit se a užít si zahradu déle.
Dnešní den se nese
ve znamení kvalitních cyklostezek podél řek Cher a Loiry. I s Matoušem se
dá jet kolem osmnácti kilometrů v hodině. Za nějakou dobu jsme již ve
vesnici Bréhémont kde kupujeme na osvěžení co jiného než Oranginu. Je to Romči
a Matouše nejoblíbenější osvěžovadlo na zdejších cyklostezkách. Já dávám
přednost pivu.
V Bréhémontu
se dotazujeme na nějaký obchod s potravinami, ale žádný zde není. Prý je
jeden v Rigny Ussé, kde se nachází také zámek a kemp. Tím pádem je o
dnešním cíli etapy rozhodnuto. Noc strávíme v Rigny Ussé.
Po dalších sedmi
kilometrech do Rigny Ussé přijíždíme a skutečně nacházíme zámek, obchod i kemp.
Kemp je zatím asi nejmenší, který jsme tuto dovolenou navštívili, ale vypadá
velice nově a utulně. Je situován na břehu rybníka. Repelent se asi bude hodit.
Oproti naší zkušenosti z provence, není v této oblasti zvykem
otravovat turisty nějakými žetony ve sprchách. Můžeme si tedy sprchování užít
bez omezení a vyrelaxovat se dle libosti.
Není nic horšího
než zůstat po náročném dnu pod sprchou bez vody namydlený. To jste pak
namydlení.
Vaříme večeři. Dnes
máme brambory na loupačku s česnekovým tvarohem.
Náš cyklojídelníček
se obvykle vypadá následovně. Snídaně je tvořena čerstvou bagetou a nějakou
paštikou či sýrem. Samozřejmě čaj nebo kafe. Oběd záleží na situaci. Bageta
nebo nějaké občerstvení jako například včerejší kebab. Pokud je nutná nějaká
psychická vzpruha tak kompletní oběd v restauraci. Večer pak koupíme
čerstvé potraviny v obchodě a stejně jako dnes něco ukuchtíme. Večeři
každý den zakončíme lahvinkou vína.
Původně jsem
plánoval každodenní večeře v restauraci, je tu ale dost draho a tak se
krotíme. I tak utrácíme denně celkem dost za vstupy do zámků, pivko, oranginu
či zmrzlinu. Dnes jsem si dával 250ml lahvičku Heinekena za sedmdesát korun. To
je prostě strašný.
Francie je dost
drahá. Jedno pozdní odpoledne jsem sledoval partu chlápků v restauraci. Za
ty dvě hodiny co jsme tam seděli, měli před sebou stále první pivo. To u nás by
to bylo nejméně třetí. Není to asi zas tak jednoduché tady žít. To by měli
vidět ti věční mrzouti, co si stěžují, jak je u nás špatně.
Na druhou stranu,
kempy jsou tady relativně levné a jsou na vysoké úrovni. Víceméně, není nutno
vybírat. Ať už přijedeme do jakéhokoli kempu, nečeká nás zklamání.
26. 7. 2013
Rigny Ussé – La Croix (60km!)
Noc na dnešek byla
neklidná. Probudili mě zvuky přicházející bouřky. Prozřetelně jsem zajistil a
přikryl kola, sundal tašku z toho Matoušova, prádlo ze šňůr a pozapínal
stan. Jen co jsem to dokončil, přišly první kapky.
Potom už s přestávkami
pršelo až do rána. Bouřka řádila přímo nad námi a už dlouho jsem neslyšel
takové hřmění. Snad nikdy předtím.
Vstávali jsme kolem
půl deváté, ale již v deset jsme frčeli na město Avoine.
Cesta do Avoine,
kde jsme si dávali píívo a líímo byla překrásná. Vedla lužním lesem plným
komárů. Ti však našemu tempu neměli šanci stačit.
Uprostřed lesa je
odbočka na cestu lemovanou starými vraky kol. Vypadalo to jako poslední cesta
cyklistova. Odložili jsme kola a vydali se na průzkum. Asi po tři sta metrech
jsme narazili na řeku a to bylo vše. Ale bylo tedy dost tajemné místo. Navíc
jsme všichni přišli asi o deci krve. Komáři byli neúprosní. Byla to taková naše
oběť lesu.
Za Avoine jsem
dostal, myslím báječný nápad.
Za rok tady budou
projíždět mí rodičové se synovcem a my jim tady připravíme pár cashí na
vystopování. Jednu jsem umístil kousek za Avoine a další budou následovat.
Přijíždíme do Candes Saint Martin. Je to
krásné městečko na břehu Loiry s úchvatným kostelem. Jako správní turisté
nasekáme pár fotek a upalujeme dál. Kousek odtud v Turquant zastavujeme u
ve skále vytesané hospody. Rozhodujeme se zastavit na občerstvení. Popíjíme
pivínko a odpočíváme v lehátkách u balíků slámy, které plní funkci stolků.
Ve skalním bloku je
kromě hospody ještě několik obchůdku a výtvarných dílen. Je to hrozně příjemné
místo. V dílnách se realizují mladí umělci a prodávají své výtvory.
Od rána je
zamračeno, ale teď odpoledne začíná připalovat a nás přitom ještě dnes čeká
něco z mála kopců na trase. Teda alespoň mapa to tvrdí.
Pojedeme vinicemi
nahoru a dolu až do Saumuru. Nabízejí se nám dvě varianty trasy, při Loiře nebo
vinicemi. My to sekli půl na půl.
Až sem k jeskyním
jsme jeli podél řeky a teď začneme stoupat. Doufáme, že cesta po vršcích bude
zajímavější a nebude tam tolik turistů. To se nakonec potvrdilo, ale byla to
v tom vedru náročná vložka.
Do Saumuru přijíždíme celkem vyšťavení a jen
městem projíždíme bez zastavení.
Nějak nemáme chuť
na tu spoustu turistů a navíc jsme opět trochu v časovém presu.
Každý den dojíždíme
do kempu kolem půl sedmé večer, ať děláme, co děláme.
A dnes to vypadá
ještě na dýl.
Navíc musíme ještě
nakoupit nějaký proviant. Na výpadovce ze Saumuru jedeme směrem, kde věříme
v existenci nějakého obchodu. Holé přání se stává skutečností měrou víc
než vrchovatou. Přijíždíme k velkému obchodnímu centru E. Leclerc. To je
až příliš velké na těch pár věcí, které potřebujeme.
Vše vyřizujeme, jak
nejrychleji umíme. Kola jsou s veškerou bagáží bez dozoru na parkovišti před
vchodem a centrum je opravdu rozlehlé. Máme o kola a věci strach. O
spolehlivosti cyklozámků jsem se již přesvědčil…
Vše ale zůstává ne
svém místě. Kola i bagáž jsou v pořádku a my se soustavou v naší mapě
neuvedených cyklostezek dostáváme opět na naši trasu.
Až do našeho
dnešního kempu v La Croix je to opět houpačka. Náš dnešní kemp je situován
na kopci a tak ještě výživná závěrečná prémie. Dnes máme zatím nejdelší etapu a
asi i nejkopcovatější. Matouš toho má plný brejle, ale zvládnul to.
Kemp je to velký a
vybavený. Však se také honosí čtyřmi hvězdami.
Je tu spousta
atrakcí pro děti včetně třech bazénů. Také je zatím bezkonkurenčně nejdražší.
24 eur. Za to jsme v minulých dnech spali skoro dvakrát.
Ale to není důležité.
Matouš si to užívá a večer nás odmění měrou vrchovatou. Patnácti metrový bazén
už dokáže přeplavat úplně sám. Ani jsme nevěděli, že už tak dobře plave. Bůh
ví, kde se to naučil.
27. 7. 2013
La Croix – Angers (59km)
V noci opět
bouřilo. Blesk stíhal blesk a hromy divo bili. Některé nezněli ani jako hrom,
ale spíše jako rána z děla přímo nad naší hlavou. U toho samozřejmě déšť,
takže ráno jsme zase balili mokrý stan.
Ale jinak si
nemůžeme stěžovat. V noci prší a přes den je krásně. Navíc ráno, když
vyjíždíme, tak jsou silnice ještě mokré a ze stromů kape voda.
Dnes ráno ale
nevyjíždíme, protože já už zase dojezdil. Mám opět prázdné zadní kolo. A
samozřejmě píchlo na prvních sto metrech. Takže zase veškerá bagáž z kola
dolů a jde se opravovat.
Jsme zrovna kousek
od recepce kempu a tak se ptám, zda nemají kompresor. Prý to není problém, jen
údržbář je na obchůzce. Za chvíli prý
bude zpátky. Ok, tak to já to zatím zalepím a pak to nafouknem.
Pouštím se do
opravy. Zkouším v kaluži, kde je díra. Nemůžu ale žádnou najít. To snad
není možný. No pro jistotu duši měním za náhradní a to už u mě stojí nějaký
ochotný rekreant s pumpičkou, zda prý nepotřebuji pomoc. „Ale kde že
pumpička, za chvíli to fouknu kompresorem“, dělám machra a s díky
odmítám. Jenže kolo už drahnou dobu
opravené a údržbář od kompresoru nikde.
Nakonec jdu
poprosit toho dobrodince, zda nabídka ještě platí. Naštěstí platí. Byla to
taková velká pumpa s manometrem. Stačilo pár fouknutí a bylo hotovo. To
jsem byl blbej. Zase zkušenost.
Vyrážíme směr
Angers. Do Angers bychom
dnes rádi dojeli. Je to taková další meta. Z Angers k Atlantiku je to
již jen dvě stě kilometrů.
Sjíždíme opět
k řece Loiře a během chvilky dorážíme do Gennes.
V Gennes mají
kousek od náměstí pěknej obchůdek, kde nakupujeme nějaké dobroty. Bohužel
prostranství před obchodem je dosti neutěšené a tak míříme konzumovat do parku.
Po krátké pauze
pokračujeme po břehu Loiry až do Saint Rémy la Varenne. Cesta vede po normální
silnici, ale provoz je minimální.
Cestou potkáváme
vinný sklep s produkty z místních vinic.
Na víno je ale
ještě příliš brzo a tak pokračujeme bez zaváhání dál.
Příležitostí
k nákupu místního vína přímo ze sklepů je tady poskrovnu. Většinou
kupujeme každovečerní lahvinku v obchodě a ne u místních výrobců. Prostě
není kde koupit nebo jsme si nevšimli otevřeného, volně přístupného vinařství.
V Saint Remy
la Varenne si dáváme v restauraci pod mostem malé občerstvení.
Z restauračky
je přes řeku krásný výhled na Saint Mathurin.
Pak už přejíždíme
po mostě na druhou stranu Loiry a dostáváme se do ještě rovinatější krajiny než
doposud. Do Angers už nám zbývá jen
kousek.
Na předměstí
vjíždíme kolem čtvrté hodiny. U dálničního mostu, skvělého to orientačního
bodu, umisťujeme další, druhou cash pro Ondru a za chvíli již projíždíme kolem
prvního kempu, kde bychom mohli dnes zůstat.
Na tachometru svítí
padesát kilometrů, ale je ještě brzo a tak se rozhodujeme ještě šlapat. Za
chvilku už vidíme, že to nebyl dobrý nápad. Před námi je hradba těžkých,
černých a hrůzu nahánějících mraků, které míří přímo proti nám. Kdybychom
zůstali v tom prvním kempu, tak už mohl být postavený stan, ale možná že
ne. To je už teď jedno.
Musíme se připravit
na pořádnou bouřku. Rychle strkáme věci do tašek, na sobě necháváme jen to
nejnutnější a vyrážíme na zteč.
Do dalšího kempu
zbývají nějaké tři kilometry. Ale na to se bouřka neptá. Schovat se není kam.
Místní architektura nenabízí žádné přesahy střech jako je tomu u nás běžné. Ani
žádný vhodný výklenek či autobusová zastávka. Pod stromy se bojíme. Je to zase
buřina, jak se patří.
Probíjíme se skrze
ukrutný lijavec a jsme masírování sprchou těžkých kapek.
Matouš křičí, že to
bolí. Možná i trochu brečí. Nemůžu to rozeznat. Jsem rád, že ho tak tak vidím.
Hrozně se setmělo, fouká vítr a oči máme plné vody.
Vichr do nás tluče
z boku a strhává nás ze silnice. Nedá se nic dělat. Musíme jet. Kemp už
musí být pár stovek metrů.
Přijíždíme
k řece. Daří se nám najet na most. Je to hrozný. Překonáváme ho společně
s auty a nejsme osvětlení. Světelka jsou někde hluboko v brašnách.
Doufám, že nás řidiči vidí. I na nich je znát nervozita. Na kruháči nám jeden
nedává přednost a vjíždí mezi mě a Matouše. Naštěstí Máťa jede pomalu a vidí
ho. Vše se odehrává ve velice malé rychlosti, ale vyděsilo nás to pěkně.
Hned za kruháčem je
konečně ten zatracenej kemp.
Naneštěstí se
nejedná o kemp, jak je v mapě zakresleno, ale jen o placené stání pro
karavany.
Těch jsme již potkali
více. Je to možnost jak kempovat relativně v přírodě a přitom nebýt
v kempu. Toto stání má u vjezdu bránu a po zaplacení je možno vjet. Je tu
i sociálka se sprchou na mince. Zde se tedy platí, ale již jsme viděli i stání,
krásně u řeky mezi stromy a bez poplatku.
Pod přístřeškem u
sociálek se konečně schováváme před deštěm.
Jsme úplně durch.
Kontrolujeme, jak
si stojíme. Tak kola jsou perfektně umytá. To je první veselá zpráva. My také.
S Matoušem, který už pookřál z té jízdy, žertujeme, že se večer nemusíme
mýt.
Teď po dešti je nám
v mokrých šatech docela zima. Otevíráme expediční brašny od Sport Arsenalu
a jsme zvědaví, jak obstáli v tomto extrémním testu. Vše je suché a tak
honem převlékat. Bože to je paráda. Zase teploučko.
Nasedáme opět na
kola a odbočujeme z naší cyklostezky na cestu do Angers. Cyklostezka Loira
Angers míjí.
My se ale
rozhodujeme udělat si do města zajížďku. Zítra se chceme podívat do centra a
kousek od něj, u jezera je podle mapy další kemp.
Od naší
„převlékárny“ je to do kempu nějaké čtyři kilometry a za chvíli jsme již na
recepci. Cenová hranice kempů je opět posunuta, ale kemp je super.
Samozřejmostí je bazén, výřivka, prolézačky a restaurace.
Odjíždím ještě
nalézt nějaký obchod a nakoupit na večer a zítřejší snídani. Kupuji jen něco
k pečivu. Bagetu samotnou objednáváme většinou přímo v kempu. Není
nad čerstvou.
Když se po chvíli
vracím, tak Matouš už je u bazénu a užívá si. Sedáme si s Romčou ke
stolečku v restauraci hned vedle bazénu. Zjišťujeme, že ceny jsou zde
celkem přijatelné a tak se rozhodujeme dnes již nevařit. Matouš si hraje
v bazénu a po chvíli si úplně bez zábran přisedá k nějaké rodině,
která právě okupuje výřivku. Neslyšíme
je, ale můžeme vidět, že se s nimi skvěle baví. Co jim to asi vypráví.
Češi to nejsou…
Ráno pojedeme do
Angers. Necháme si bagáž v recepci a pojedeme na lehko…. Jo to bude
nejlepší.
28. 7. 2013
Angers – Saint Florent le Vieil (57km)
Dnes jsme si trochu
přispali. Vstáváme až v půl deváté. Stan je zase mokrý a oblečení na šnůře
také. Ač je přes den hezky, praní a sušení prádla řešíme večer a v noci.
Přes den šlapeme.
Balíme. Stan jsme
postavili na takové směsi na půl posekané, trochu uschlé a trochu shnilé trávy.
Všechno je teď nalepeno na podlážce stanu, cyklobrašnách a podobně. No fuj.
Nakonec vše
spakujeme a jedeme se podívat do Angers na pevnost. Původní plán, nechat bagáž
v recepci nakonec měníme. Máme zpoždění a navíc jsme našli alternativu
trasy, takže při návratu z Angers už kolem kempu nepojedeme. Pevnost v
Angers je trochu zajížďka, ale stojí určitě za to. Pevnost je to uctihodná a
zajímavá.
Hrad je
situován ve strategické výšinné poloze, nad soutokem řek Loiry s Maine, pod
jejím soutokem řek Mayenne a Sarthe. Převážně je to gotická stavba krále
Ludvíka IX. z let 1228-1238. Opevnění tvoří dvojitý pás hradebních zdí s
ochozem a 17 věžemi, vysokými původně 40 metrů, jak je doloženo v 15. století,
dnes o 10 metrů nižších. Aulu založil biskup Dodon, v 10. století na jejím
místě vznikl první hrad ("castrum"), ve druhé čtvrtině 13. století
přestavěný na typickou královskou stavbu gotického hradu s palácem, kaplí a
mohutnými pevnostními zdmi. Stavbu řídila královna - regentka Blanka Kastilská
jako protiváhu k hradům mocných velmožů. Mohutné fortifikace tohoto stavebního
období jsou v půdorysu jednoduché, stylově obdobné stavbám římských císařů
dynastie Hohenštaufů. Velké bloky kamene jsou opracované do kvádrů v tzv.
kyklopském zdivu. Zde byly po antickém způsobu zvýrazněny střídáním pásů černé
břidlice, šedé žuly a žlutého pískovce, a tím se docílil výrazný estetický
účin.
Hradní
kapli sv. Jana Křtitele založil král René a dostavěl ji roku 1410 král Ludvík
II.
Před
hradem stojí socha „Dobrého krále“ Reného z Anjou, mnohonásobného krále i z
Jeruzaléma, který svou kariéru zakončil jako panovník Provence.
(zdroj
Wikipedie)
Při zakoupení
vstupenky se mě holčina za kasou ptá, zda chceme tištěného průvodce. Říkám jí,
pokud máte Českého, proč ne. Ona samozřejmě nemá a nabízí nezištně Ruského.
Myslela to jistě
dobře, ale trochu mě to nakoplo. Vysvětlil jsem jí tedy, že Ruština je trochu
jiný jazyk než Čeština.
Po exkurzi se jedeme
ještě podívat na chrám Saint Maurice, kde právě probíhá nedělní mše.
To už jsem ale opět
jako na trní.
Je půl jedné a my
máme ujeto nula kilometrů. A to dnes potřebujeme střihnout alespoň padesát,
pokud chceme být ve středu u Atlantiku.
Konečně opouštíme
Angers. Míříme kolem řeky Maine zpět na soutok s Loirou, do místa, kde
jsme včera tak zmokli.
Teď však praží
slunce a my frčíme dál směrem na Nantes, které je v tuto chvíli asi
devadesát kilometrů daleko.
Zrovna jedeme
z kopce, když mě Matouš najednou předjíždí. Levačkou řídí a
v pravačce drží bidon. U toho řve, že nemůže brzdit, protože drží ten
bidon! Levačkou se brzdit bojí, protože přední brzda…
Křičím na něj, ať
ten bidon zahodí, ale on je celej v křeči a nemůže se ho pustit. Jede dál
a to už se začínáme bát. Nakonec to pochopí, bidon pouští z ruky a
bezpečně zastaví.
Na tachometru má
maximálku čtyřicet dva kilometrů za hodinu.
To je však
z jiného kopce. Tam se naštěstí držel oběma rukama.
Teď mě napadá.
Včera v noci ve spaní dokonce držel oběma rukama bagetu, stejným způsobem,
jako řidítka. Je toho na něj asi hodně. Poslední dny jedeme každej den kolem
padesáti, šedesáti kilometrů a jemu je sedm let.
Je neděle. To
znamená, že je všude zavřeno. Samozřejmě krom restaurací. Několik jich míjíme,
ale nezastavujeme. Nakonec, když už je hlad, široko daleko žádná restauračka
není. Matouš začíná stavkovat a tak brzdíme a vaříme oběd z vlastních
zásob jen tak u cesty. Není to moc pěkné místo. U křižovatky na parkovišti.
Kousek od nás kontejnery…
Po pěti kilometrech
projíždíme kolem hospůdky Café de Lenin. Mají ve štítu vyobrazeného Lenina
v nadživotní velikosti s pivem v ruce.
Tam ale
z politických důvodů také nestavíme.
Pozdě odpoledne se
horší počasí. Několikrát nás zaskočí přeháňka a musíme se schovat. Když je tedy
zrovna kam a to moc často není.
Čtrnáct kilometrů
před dnešním kempem zastavujeme v hospůdce na klasickou Oranginu, pivo a
zmrzlinu.
Vyrážíme, zrovna
když se blíží další sprška. Naštěstí právě míjíme nějaký kemp. Zajíždíme tedy
k toaletám a přeháňku přečkáváme i s koly uvnitř. Bohudík na nás
nikdo nevlítl.
Posledních deset
kilometrů je za trest. Fouká silný protivítr. Matouš se za mě snaží schovat a
takto v zákrytu se ploužíme až do našeho dnešního kempu.
Nakonec dorážíme
opět kolem sedmé hodiny večerní.
V recepci se
vyptávám na nějakou pekárnu, ale prý už je vše zavřené. Na improvizované
nástěnce vlaje nabídka místní pizzerie. Ve finále tedy objednávám pizzu a víno
donáškou. Během půl hodiny nám u stanu troubí kurýr s večeří a vínem. Tomu
říkám servis.
29. 7. 2013
Saint Florent le Vieil – Sainte Luce sur
Loire (Nantes) - 53km
Náš postup na západ
se zastavil. Bylo nezbytně nutné, zbudovat tábor a přečkat přicházející zimu.
Tak to známe
z románů.
Náš čas je bohužel
limitován řádnou dovolenou a tak pro nás může být taková záležitost jako změna
počasí osudná.
Koukám ven ze stanu
a moc se mi tam nechce. Obloha je sice jako vymetená s sluníčko už
prokukuje mezi stromy, ale je nepříjemná zima.
Vítr, proti kterému
jsme včera bojovali, přinesl, jak se zdá změnu počasí.
Doufám, že se to
zase zlepší.
Může být chladněji,
ale pokud bude pořád foukat proti nám nebo pršet, tak to bude těžké a je možné
že cíle nedosáhneme vůbec.
Taky to mohlo ještě
vydržet.
Nyní nám do Saint
Nazaire zbývá nějakých sto třicet kilometrů. Do středy tam chceme být a ve
čtvrtek relaxovat u Atlantiku.
V pátek ráno
nám jede vlak zpět do Orléans k našemu autu.
Matouš si oblíbil
kostely a chrámy. Zejména pak sleduje křížové cesty.
V každém
kostele je jinak vyvedená a Matouš podle toho hodnotí, jak je která farnost
bohatá či chudá.
Včera se mě ptal,
zda existuje taky druhý díl křížové cesty. Že je to pořád dokola stejný.
Koukám, že už je z těch komiksů úplně zblblej.
Dnes vyrážíme kolem
jedenáctý a nejdříve jedeme omrknout kostel na kopečku městečka, kde jsme ne
dnešek spali. Je to pěknej kopec a ne kopeček. Matouš láteří, ale když pak
vejde dovnitř kostela, sundá si přilbu, sedne do lavice a jen sedí a kouká.
Mluví jen polohlasem a je najednou celej takovej zdrženlivější a rozumnější.
Tak si tak říkám,
v jakém stavu je naše církev a kostely v České Republice. Proč to
nefunguje jako tady?
Nejsem věřící, ale
myslím, že církev se neumí dnes lidem nabídnout. Kostely přece nemusí fungovat
jen jako místo obřadů a modliteb.
Každý kostel, který
navštívíme, má zvláštní kouzlo a může sloužit i jen k relaxaci a
k zamyšlení se nad sebou samým.
Tady je každý
kostel přístupný a otevřený. Můžete volně vstoupit.
Všude lze koupit
svíčku a zapálit jí někomu na koho myslíte. Většinou je nablízku kasička a věří
se, že tam to euro hodíte a kasičku neukradnete. To samé s různými
pohlednicemi a brožurami o historii kostela.
A to je asi ten
největší problém. Ta neúcta lidí v naší zemi. My jsme tak hloupí, že si
raději všechny kostely vykrademe nebo necháme vykrást. Je to ostuda.
O této cyklostezce
se říká, že je to stezka hradů a zámků. Nevím. Myslím, že takový náhrdelník
památek a zajímavých míst navleču u nás také.
Problém je, že to
neumíme “prodat“. Ať už je to kostel, zámek či jiná pamětihodnost.
Vyrážíme. Cesta
vede převážně po zemědělských cestách mezi poli. Většinou je podél cesty nějaký
porost, který nás alespoň trochu chrání před neutuchajícím větrem. Dnešní
počasí je zatím asi nejhorší. Nakonec je celkem teplo. Dá se jet normálně
v tričku, kraťasech a sandálech. Problémem jsou přeháňky. Dnes jich bylo
dohromady sedm. Už jsme si na ně zvykli. Jak začne krápat, okamžitě vyhlížíme
nějaký strom či jiný vhodný úkryt a déšť přečkáme. Povětšinou jsme zalezlí
v nějakém roští. Lepších úkrytů tady moc není.
Přeháňka obvykle
netrvá déle než nějakých deset, patnáct minut a
zatím to takhle
vychází. Kromě toho velkého slejváku u Angers.
Za obcí le Fossé –
Neuf najíždíme na krásnou, šotolinovou cestu podél rybníků. Tato cyklostezka
nás dovede až do Ancenis, kde v parku u prolézaček vaříme kafe a svačíme
pizzu ze včerejška. Matouš si užívá na prolejzajdách.
Má tam nějaké
kamarádky, které se před ním pěkně nakrucují. Zkrátka Francouzky.
Mezi Ancenis a
Oudonem jedeme podél železnice. Najednou hroznej rámus a kolem nás se přežene
TGV. Je jak písečnej červ. Ta rychlost
takhle zvenčí je ohromující. Rozpohybovat takovou masu železa. Síla. Několikrát
jsem už měl tu čest, svézt se rychlovlakem, ale takhle zvenčí je to ještě
úchvatnější.
Do Oudonu vjíždíme
s prvními kapkami další přeháňky. Naštěstí je hned na kraji městečka
samoobsluha. Jdeme se tedy schovat a nakoupit zároveň.
Za Oudonem nás čeká
poslední větší stoupání této cesty.
Je to asi
kilometrový kopec a protože na něj Matouše připravuji už delší dobu, není to
pro nás nakonec problém. Na druhé straně zase šupem dolů, zpět k Loiře.
Projedeme vesnicí,
kde umisťuji další cash a pak dupeme zase proti větru ve zcela otevřené krajině
podél Loiry.
Naštěstí zanedlouho
přejíždíme most ve městě Maures. Na druhé straně Loiry jsou alespoň nějaké
stromy a tedy závětří. Vede zde příjemná cesta bez provozu aut. Předjíždí nás
nějaký klučina s taťkou. Klukovi může být tak osm let a to si Matouš
nenechá líbit. Najednou si stoupá do pedálů a zanedlouho již necháváme nečekané
soupeře za zády.
Po třech
kilometrech odbočujeme do města Thouaré sur Loire na nákup.
Do kempu je to co
bys kamenem dohodil a my tam dorážíme opět kolem sedmé. Na tom kousku od
supermarketu do kempu stihnul Matouš ještě dvě nehody. Nejdříve padá při
sesedání z kola. „Zatracený brašny expediční“ stěžuje si. A chvilku na to
zavadí šlapkou o skalku u cesty a opět se poroučí k zemi. Naštěstí se mu
nic nestalo. Jen je trochu přiodřenej.
30. 7. 2013
Sainte Luce sur Loire (Nantes) – le
Migron - 45km
Včera večer jsem se
v recepci připojil na net a zjistil, že ve čvrtek, den který strávíme na pláži,
má být 30⁰C.
a slunečno. Tak to je super zpráva. Doufám, že to takto vyjde. Prozatím již
třetí den bojujeme s vichrem a přeháňkami. Dnes opět přitvrdilo. Od rána
je zataženo a fučí a fučí. Ráno jsme vjeli do města Nantes. První půlka cesty
skrz město byla v pohodě a jelo se příjemně po nábřeží. Cyklostezka na
příjezdu do města byla možná nekvalitnější, co jsme tady jeli.
Ale přibližně
v půlce cesty přes město pohoda skončila. Průjezd byl velice špatně
značen, nebo spíš neznačen vůbec. Jedeme hlavně podle mapy a instinktu.
Nakonec, se přes zapáchající, špinavé předměstí vymotáme pryč z Nantes úplně
jinou cestou než je asi pro cyklisty zamýšlená.
Hluboce si
oddechneme.
Kousek za Nantes si
v restauraci dopřáváme zasloužený oběd. Je to přímo hostina.
Na denním menu je
předkrm – něco jako ruské vejce, potom steak s hranolky a nakonec dezert –
výběr ze tří druhů bohatě zdobených pudinků.
Byla to samozřejmě
opět velká show. Paní mluvila jen Francouzky a tak jí ukazuji na vedle u stolu
sedící chlápky co jedli ten předkrm. Myslel jsem, že dostanem jen to vejce se
šunkou, ale nakonec toto. Matouš to ani nedojedl. Bylo toho hrozně moc.
Po skvělém obědě,
se se nám však zpátky do toho větru, nějak nechce.
Následně se však
pořád proplétáme průmyslovou oblastí kolem Nantes a cesta žádná sláva. Špatné
značení, různorodý povrch pokračuje až k přívozu přes Loiru v le Port
Launay. Přívoz – žádná malá loďka – je zdarma a v le Pellerinu je cesta už
lepší. Celkově ale stojí stezky za Nantes za prd.
Hodně lidí, kteří
s námi cestovali celých deset dní a které jsme tu a tam potkávali, se
najednou ztratilo. Daleko víc jich nyní jede proti nám od oceánu.
Možná je odradilo
počasí nebo nuda zdejší krajiny. Tato část cyklostezky do Saint Nazaire už
prostě není tak atraktivní. Není tu již tolik památek a příště bych jí asi také
vynechal. Až do Nantes bylo každý den co vidět. Nyní je to však již klasická
cesta v deltě velké řeky jakou známe například z naší cesty podél
Odry k Baltu.
Rovná asfaltka
podél některého z mnoha ramen větvící se řeky od obzoru k obzoru, osázená
stromy.
Tento jednotvárný
obraz a neutuchající vítr nás nakonec udolal a my se rozhodli, utábořit se
tentokrát o jeden kemp dříve, oproti původnímu plánu.
Je to takový
mrňavoučký kemp, který ani nemá řádnou recepci. Obsluha dojíždí vyřídit
formality jen v určenou hodinu ráno a večer.
Vše ale funguje jak
fungovat má. Voda ve sprchách je teplá, kemp disponuje i vybavenou kuchyňkou a prodejna
potravin je v dva kilometry vzdálené obci. Tam také s Máťou jedeme
hned nakoupit. Je to pěkně do kopce a jak jinak - proti větru.
Obec se jmenuje
Frossay a obchod je zásobený vším, co potřebujeme. Tedy zatím. Dochází nám plyn
ve vařiči a je velice těžké odhadnout, zda vydrží, či nikoli. Nechci ho však
již kupovat. Letos bych ho už nevyužil a další rok většinou stojí za prd. Je
lepší mít čerstvý.
Kartuše, ze které
vaříme teď je také staršího data, a pořád se přicpává.
V obchodě jsme
si s Matoušem koupili i pivko a Oranginu od cesty a posadili se před
obchodem na pangejt, že si to v klidu vypijem. Neuběhlo ani pět minut a
z obchodu vychází prodavač. Nese nám židle. Sakra tohle se mi u nás taky
ještě nestalo.
31. 7. 2013
le Migron – Saint Marc 48km
Kemp v Saint
Marc na samém pobřeží Atlantického oceánu je typický masňácký kemp přímořského
letoviska. Hlava na hlavě. Každý si čumí do jídla a všichni jsou krásně natření
opalovacími krémy. V samém centru obrovského kempu se nachází restaurace,
prodejnička základních potravin a jeviště místních animačních programů. Je až
neuvěřitelné jakou mají oblibu. Večer bylo nabito.
Teď se válím u
bazénu a hlídám Matouše, který si užívá tobogánů a dalších místních atrakcí.
Počasí opravdu
vyšlo skvěle. Na nebi není ani mráčku a slunce pálí, jak se na červenec sluší a
patří.
Poslední tři čtyři
dny to bylo o poznání horší. Včera jsme dokonce museli obléknout větrovky.
Celou noc na dnešek mrholilo a ráno byla ještě zima a zamračeno.
Jen jsme si přáli,
aby se to nakonec zlepšilo.
A naše přání bylo
nakonec vyslyšeno. I zítra, má být, podle předpovědi stejně krásně.
Zítra máme
v plánu válení na pláži. Další den nás již čeká náročná cesta domů.
Tento druh
cestování s koly tak zvaně na těžko, každý den jinde, jiní lidé, nové
zážitky. To já rád. Problém je, že u toho strašně letí čas. Ani se nerozkoukáte
a čtrnáct dní dovolené je v tahu.
Dnes ráno jsme se
vykopali z kempu až v jedenáct hodin. Ale vůbec to nevadilo, protože
nám zbývalo už jen nějakých čtyřicet kilometrů do cíle v Saint Nazaire.
Matouš jel dnes jak
drak.
Hned ráno jsme
vyhlásili soutěž, kdo první uvidí Atlantik – vyhrává.
A od té doby byl
jak vystřelenej.
Počkej Matouši
příště, až se zase budeš loudat, že už nemůžeš. Už ti nato neskočím.
Za chvíli jsme už
byli v Saint Brevinu, kde jsme najeli na poslední most přes Loiru. Je to čtyři
kilometry dlouhé, do výšky se klenoucí dopravní dílo. Vzbuzuje obdiv.
K překonání
tohoto pravěkého ještěra, jehož hřbet most připomíná, bude zapotřebí značné
odvahy.
Tety alespoň
v sedle kola.
Mostovka má tři
pruhy pro auta a dva krajní miniproužky pro kola. Nebo spíše pro motocykly.
Řekl bych, že s cyklisty se zde moc nepočítá.
Toto vše pro oba
směry a do toho příšerný provoz aut všech kategorií.
Oblouk mostu se
zvedá do značné výšky a stoupání na vrchol není pro Máťu jednoduché. Před vrcholem
jsem ho musel zezadu postrkovat.
Nákladní auta,
která nás míjela, vytvářela nepříjemné turbulence a moooc jsem si oddech, když
jsme sjeli dolu.
A pak, pak jsme
konečně vjeli do přístavu Saint Nazaire.
Na pobřežní
promenádě je živo. Spousta lidských tuleňů a rypoušů se vyvaluje na slunci a
tak se zdržujeme jen na chvíli, než se Matouš vyřádí na prolézačkách a než
nasbírá nějaké ty mušličky. Pravé pláže nás přece ještě čekají.
Ještě nezbytné
pivko u jednoho z mnoha občerstvení a pak už vyrážíme na pár posledních
kilometrů do kempu v Saint Marc.
Jak už jsem psal na
začátku. Přeplněný kemp. Většina ubytovaných má evidentně zcela jinou představu
o dovolené než my, ale co naplat, také chceme být chvilku s davem u moře.
Nechat si zde na
toaletách nabíjet telefon, jak jsem to celou cestu v kempech praktikoval,
bych si tady nedovolil.
Další den jdeme na
pláž, ale jsme zklamáni. Pláž je to krásná, to nemohu říct…. Ale ta voda.
Je plná chaluh a
studená.
Nicméně vlny jsou
zde obrvelké a to se Matesovi líbí. Celou dobu je ve vodě a už je celej
promrzlej. Má tady nového nějakého kamaráda. Moc si rozumí, i když si vůbec
nerozumí.
Na pláži trávíme
celé odpoledne. K večeru se vracíme do kempu a pomalu se začínáme chystat
na zítřejší přesun vlakem zpět do Orleáns.
1. 8. 2013
Saint Marc – Saint Nazaire vlakové
nádraží 5km.
Vstáváme ještě za
tmy. Vlak vyjíždí brzo ráno a musíme se sbalit a dojet pět kilometrů zpět na
nádraží do St. Nazaire.
Snažíme se vše
sbalit co nejrychleji a zároveň nejtišeji. Tuleni ještě spí.
Za ty dny již máme
balení nacvičené a vše běží jako po drátkách. Vyrážíme. Čas máme dobrý. Pomalu
začíná svítat. Když přjíždíme na nábřeží v St. Nazaire slunce se právě
objevuje nad přístavem. Je to vskutku překrásná podívaná.
Nádraží nalézáme
bez problémů. Vše je značené a i mapa je přesná. Vjíždíme i s koly do
nádražní budovy a přeskupujeme bagáž pro cestu vlakem.
Jsme tu dnes první
cyklisté, ale během chvíle pomalu doráží další a rovnou si to šinou na perón.
Zanedlouho jich tu je kolem patnácti dvaceti.
Tahám nějaké bližší
informace z místního zřízence a dovídám se ne zrovna potěšující zprávy. Vlak
sice kola bere ale maximálně deset kusů. Něco jako právo prvních příchozích se
tu nenosí a o místa zřejmě bude rvačka…
Toho se však s
malým Matoušem nehodláme zúčastnit.
Po dlouhých
schodech pomalu snášíme naše bagáží ověšená, těžká kola a zaujímáme místo na
peróně spolu s ostatními. Děj se vůle boží. Tlačit se nehodláme.
Každou chvíli,
kolem projde nějaký nádražák a při pohledu na ten dav cyklistů nevěřícně kroutí
hlavou jako by říkal „tak tam se tedy holánkové, všichni rozhodně nevejdete“.
No co, nějak to
dopadne.
Přijíždí vlak.
Dílem obrovského štěstí jedny z dveří vlaku zastaví přímo před námi. Není
to však vagón pro kola a tak nevíme. Jeden ze zřízenců, u kterého jsem předtím
sondoval, co a jak, na mě ale spiklenecky mrká, že to tam jako máme narvat.
Na nic nečekáme a
kola mizí v útrobách té ocelové bestie, i když v osobním oddíle.
Tímto vlakem
pojedeme jen půl hodiny do Nantes a pak přestupujeme na jiný, větší rychlíkový
až do Orleans. Pokud jsem dobře viděl, nakonec na peróně nezůstal nikdo.
Zanedlouho přijíždíme
do Nantes na hlavní nádraží a vykládáme kola na perón. Teď jen zjistit, který
vlak jede do Orleans a je to. Máme na to celou hodinu.
Nádraží
v Nantes má několik nástupišť, která jsou propojená podchody. My jsme
přijeli na páté nástupiště. Celé jádro pudla bylo v tom, že dosud nebylo
určeno, ze kterého nástupiště za hodinu vlak pojede. Představa, že budu kola
s bagáží stěhovat do hlavní budovy a pak možná zpět na páté nástupiště mě
poněkud děsila.
Tento oříšek, jsem
rozlouskl velice jednoduše. Kola jsem zamkl k zábradlí na pátém nástupišti
a se zvoláním „jdeme na pivo…“ jsem v čele své rodiny odkráčel ke kiosku
v hlavní budově.
Jaké však bylo mé
překvapení, když jsem za nedlouho od kiosku, přes všechna ta nástupiště sledoval
partu nádražáků nesouce obrovitánské kleště zvané štípačky a mířící neomylně
k našim kolům!!!
„Haló to jsou naše
kola. Neštípejte ten zámek“ volám na ně. „To jsou vaše kola? Tak to si pro ně
pojďte. Dle nařízení musí být vaše zavazadla neustále s vámi. Hrozí riziko
teroristického útoku.“
„No dobrá, dobrá,
hned jsem tam. Jen dopiju pivo“.
Pomalu cucáme pivko
a zřízenec co dostal úkol, čeká u kol. Kleště štípačky v pohotovostní
poloze. Je mi ho chudáka líto a tak beru kelímek s pivkem a jdu ke kolům.
Vypít si to přece
můžu i tam. Ať tam nemusí čekat.
„Promiňte, ale na
nástupišti se pivo pít nesmí. Bienvenue en France.“
„Ok. Odkud prosím
jede vlak do Orléans?“ „Z nástupiště číslo jedna!!!!“
Orléans.
Vystupujeme z vlaku a já už jsme jak na trní. Je auto v pořádku?
Neukradl, nebo neponičil ho snad někdo? Vše je ale v pořádku a tak po
narovnání všeho do vozu a nakoupení dárků pro rodinu vyrážíme na dlouhou cestu
k domovu.
