TRANS CZECH 2012

TRANS CZECH 2012

Karel, Romana a Matouš Horáčkovi

Kapitola první – Jak jsme jeli jinam

(14. 7. 12. Malé Leváre – Poštorná 45,5km.)

Celý den přemýšlím, jak tentokrát začít. Snad tím, že tady, jsme tedy rozhodně být neměli.

Celý půlrok jsem si sliboval cyklo výpravu z Benátek (CZ) do Benátek (IT). Samozřejmě jsem tomu udělal náležitou reklamu a vykecával se všude, kde to někoho zajímalo.

Jaký že to máme skvělý plán a tak dále…

Dokonce jsem do plánu uvrtal i bráchu, který tam měl hrát roli jakéhosi dopravce a zároveň měl v Itálii také naplánovanou cyklo akci Benátky – Řím.

Nakonec se protivostí sešlo tolik najednou, že jsem musel celou akci odpískat asi deset hodin před plánovaným odjezdem.

Záměrně píšu já, protože ani doma jsem pro tuto expedici nenašel moc podpory.

Takže, protože kromě mě nikdo nic neplánoval, nemohl kromě mě ani nikdo nic rušit. To dá rozum…

Brácha, navzdory našemu (pardon mému) selhání italskou výpravu nakonec uskutečnil. My jsme se z baráku vykopali o týden později, a protože jsme museli být zpět do konce měsíce, nakonec jsme jako náhradní řešení pro zbývajících čtrnáct dní zvolili cestu ze slovenského pohraničí přes Moravu a Čechy domů.

Kamarád Peter ze Slovenska, vracející se domů za rodinou, nás i s koly dopravil do malé obce Malé Leváry, kterou jsme určili jako startovní bod naší cesty.

Za výběrem tohoto bodu nehledejte nic hlubšího. Prostě to bylo první místo, kde jsme si poprvé všimli cedulky označující slovenské cyklostezky.

V autě jsme měli připraven i závěsný vozík z dob, kdy náš Matouš ještě neuměl jezdit a my ho tahali za sebou. Tentokrát jsme měli v úmyslu, použít ho na naši bagáž.  Nakonec se nám ale podařilo naskládat vše na kola samotná a mohli jsme vyrazit bez vozíku.  První kilometry jsme se tedy sžívali s těžce naloženými, prohýbajícími se koly. Kroutila se pod námi jak had.

Kvalitní asfaltová cyklostezka se vinula lužními lesy dolního toku řeky Moravy a díky dokonalé rovině nám kilometry rychle naskakovaly.

Po 20 kilometrech jsem však již měl lužního, stejnotvárného lesa s ovády a komáry plné zuby.

Naštěstí jsme brzy překročili státní hranici a do Lanžhotu zbývalo již jen několik kilometrů.

Ovádů a komárů bylo sice stejně, ale pizzerie na náměstíčku v obci měla příjemnou zahrádku a poskytla nám azyl před právě přicházejícím deštěm. Stihli jsme to akorát.

Ani po skvělém obědě to nevypadá, že by se počasí mělo umoudřit a tak se pro dnešní noc rozhodujeme vzít za vděk nějakým penzionem.

Sláva moderním technologiím. Během chvilky prolistujeme několik nabídek ubytováni na internetu v telefonu a nakonec rezervujeme penzion v 16 kilometrů vzdálené Poštorné.

Za mírného mrholení vyrážíme.

Zatím se nám daří vyhýbat se silnicím s velkým provozem a bajkujeme převážně po velice dobře sjízdných, lesních cestách.

Rovina se koná i zde a jede se tedy výborně. Potkáváme se s cyklotrempy naloženými ještě více než my. Mají i kytáru a jsou oděni v maskáče, takže opravdu 100% cyklotrempové.

 Za chvíli už přijíždíme k zámečku Pohansko.

Empírový lovecký zámeček z let 1810 - 1812 vybudovaný podle návrhu J. L. Hardmutha, v němž byla po rozsáhlé rekonstrukci v roce 1998 otevřena archeologická expozice. V blízkosti zámečku byla v roce 2003 pod vedením PhDr. Petra Dvořáka rekonstruována velkomoravská polozemnice, kultovní objekt a studna. V blízkosti areálu se též nachází množství řopíků z let 1936-1938. Některé z nich jsou zrekonstruovány a přístupny pro veřejnost s odborným výkladem. Pohansko je součástí Kristkovy podyjské glyptotéky, nachází se zde 9. zastavení této trojstátní trasy poutních míst. (zdroj Wikipedie)

Matouš šlape perfektně a zbývajících osm kilometrů zmákne jako malinu. I já jsem si již zvykl na cestovní průměr 12km za hodinu. Snad se to zlepší, i když o tom dost pochybuji. Ještě zítra rovinka a pak už přijdou kopečky.

Na druhou stranu, na jeho šest let a velikost respektive malost kola je to švihák.

Kapitola druhá – Jak jsme měli opět štěstí

(15. 7. 12. Poštorná – Iváň 46km.)

Matouš je jednička! S hvězdičkou!

Má na svém pidikole naloženou bagáž a dnes už má dohromady 91,5km.

A pořád zlobí!!!

Ráno za Poštornou, jsme znovu vjeli do lužních lesů a hájů. Tentokrát kolem Dyje. Sledovali jsme její tok až k Janovu Hradu v Lednicko-Valtickém areálu.

 Janův hrad je pseudogotická napodobenina hradní zříceniny (tehdejší móda) postavená roku 1801-1808 pro Jana Lichtenštejnského (po něm název "Janův hrad", něm. Hansenburg, Johann(e)sburg, Janisburg). Projektu se ujal J. L. Hardtmuth, architekt a vynálezce tužky (v roce 1790 založil tužkárnu ve Vídni), který již dříve projektoval také nedaleký minaret.

Nestabilní podloží lužního lesa bylo nutné zpevnit dřevěnými trámy a na něm pak byla postavena stavba z kamenů přivezených z nedalekého Velkomoravského hradiště Pohansko. Architekt ve snaze postavit realistickou napodobeninu skutečného hradu dbal na každý detail, například tři točitá dubová schodiště udělal pravotočivá, podle zvyku ve starých hradech.

Oproti jiným stavbám napodobenin zřícenin z té doby byl Janův hrad projektován jako obyvatelný a sloužil v době honů jako myslivna a lovecký zámeček. Největší ulovený jelen vážil 350 kg a jeho paroží je dnes součástí lovecké a ornitologické expozice v interiéru hradu.

Hrad náležel Lichtenštejnům až do roku 1945.

Od roku 2006 je Janův hrad součástí Kristkovy podyjské glyptotéky, nachází se zde 8. zastavení této trojstátní trasy poutních míst. (zdroj Wikipedie)

 

Lehké občerstvení, Matouš nějaké prolézačky a jedeme dál. Za chvíli vjíždíme do krásného parku,  rozkládajícího se kolem Lednického zámku a zastavujeme u rozhledny Minaret.

Minaret je 60 metrů vysoká romantická rozhledna. Nachází se v areálu zámeckého parku Lednice a je součástí lednicko-valtického areálu. Jedná se o nejstarší dochovanou rozhlednu na českém území a zároveň o jediný minaret v České republice. Také je to nejvyšší budova tohoto typu mimo islámské země.

Rozhlednu nechal postavit Alois I. z Lichtenštejna. Stavěla se v letech 1797-1802 a náklady se vyšplhaly údajně na jeden milion zlatých, velkou sumu si pravděpodobně odnesl architekt Josef Hardtmuth. Stavba byla provedena v komplikovaných podmínkách na močálovitém měkkém podloží a tak bylo k zajištění základů použito roštu a pilotů z dubového dřeva. Věž byla vystavěna v maurském slohu a na její výzdobě se s největší pravděpodobností podíleli i arabští umělci.

Důvod vzniku minaretu není úplně jasný. Jednou z teorií je, že Alois Lichtenstein si chtěl původně nechat vystavět kostel, ale církev mu druhý nepovolila, tak se rozhodl na truc vystavět mešitu. To ale z důvodu měkkého podloží nebylo možné a tak se musel spokojit s minaretem. (zdroj Wikipedie)

Po návštěvě rozhledny a vystoupání jejích 302 schodů, zkouší Matouš střelbu z kuše, kterou nabízejí nedaleko minaretu. Nakonec strhne i nás. Romča testuje středověkou kuši a já moderní kladkový luk.

Zhruba po kilometru přijíždíme k Lednickému zámku

Zámek Lednice se nachází v obci Lednice na pravém břehu Dyje, přibližně 12 km východně od Mikulova.

Zámek s rozlehlou zahradou patří mezi nejkrásnější komplexy v České republice. Lednické panství získali roku 1249 Lichtenštejnové a patřilo jim bezmála 700 let.

Dnešní podobu získal zámek při rozsáhlé rekonstrukci z poloviny 1
9. století v slohu imitujícím anglickou tudorovskou gotiku. Došlo tak k rekonstrukci původního renesančního zámku z 16. století, kolem něhož byla již tehdy rozsáhlá zahrada. Významnou úpravou prošel zámek koncem 17. století, kdy byl barokně upraven podle plánů významného italského architekta Domenica Martinelliho a Jana Bernarda Fischera z Erlachu. Zámecká budova je velmi bohatě novogoticky zdobená. (zdroj Wikipedie)

Úžasně rovné, klidné a krásné cyklostezky nás neopouštějí ani za Lednicí a až v Bulharech najíždíme na frekventovanou silnici vedoucí nás až do Dolních Věstonic.

Pršet začíná ve chvíli, kdy míjíme zahradní restauraci. Paráda, opět máme štěstí. Zatím se nám vždy před deštěm podařilo schovat.

Déšť ustává akorát, abychom stihli navštívit místní muzeum s Věstonickou Venuší.

Přemýšlíme co dál. Kempy kolem vodní nádrže Nové Mlýny jsou na náš vkus dost neútulné. Obloha nevěstí nic dobrého a fouká silný, studený vítr. Nakonec i pro dnešní noc volíme penzion.

Tentokrát ve vesnici Iváň asi 5km od přehrady.

Cestou do Iváně překračujeme již třetí řeku našeho zatím dvoudenního putování.

Popořadě to je Morava, Dyje a teď řeka Svratka.

V mapě si všímám, že přes Dolní Věstonice vede i jedna z větví proslulé Svatojakubské poutní cesty. Někdy v budoucnu bych její nástrahy a krásy určitě rád okusil.

Kapitola třetí – Jak jsme spali na zámku

(16. 7. 12. Iváň - Hrubšice 45,5km.)

Včerejší ubytování v Iváni mělo své kouzlo.

Totálně nevkusně zařízený penzion měl něco, co nedá naprojektovat.

Bylo tam prostě tak nějak lidsky příjemně.

Kola nám zaparkovali přímo na sále restaurace, kam jsem je musel postupně, za povzbuzování místních štamgastů, dotlačit přes šenk.

Zrovna teď, sedím na předzahrádce, popíjím pivo, dopisuji deník a vstřebávám místní atmosféru.

U okolních stolů sedí místňáci, probírají náramně vtipná, obyčejná témata.

Romča už se nahoře v pokoji koupe, když najednou se přímo za mými zády ozve „tatí už pojď“.

Otočím se a ve dveřích hospody stojí Matouš v medvídkovém pyžamu a ke všeobecnému pobavení přísedících pokračuje „neumím zapnout televizi“.

„Matouši neřvi a pojď ke mně“. „Nemůžu, já jsem bosej…“

Až do dnešního dne se nám docela dařilo, vyhýbat se frekventovaným silnicím.

Dnes jsme opustili oblast kolem Novomlýnské nádrže a pomalu se podle naší již čtvrté řeky Jihlavy,  blížíme k přehradě Dalešice.

Bohužel to, že jsme opustili turisticky vyhledávanou oblast, sebou nese i méně těch pravých cyklostezek. Zatím byl poměr cyklostezka, cyklotrasa  90:10.

Dnes je to tak 20:80.

Ráno jsme z Iváně vyrazili v obvyklých 9:30 hodin a cesta na Pohořelice vedla po polňačkách až do Nové Vsi. Následně trocha asfaltu do Velkého Dvora a nakonec do Pohořelic krásnou, džunglí zarostlou pěšinou, podle mlýnského náhonu.

V Pohořelicích jsme byli kolem 11:00 hodin. Po vybrání nějakých těch kaček z bankomatu a zakoupení oleje, pro naše deštěm a blátem týraná kola, jsme pokračovali dál směr Malešovice a Medlovský mlýn.

Matoušova první krize přišla u Malešovic.

Měl hlad a chtěl navštívit nějakou hospůdku. Prostě potřeboval nějakou změnu a voraz.

Jako na potvoru, nikde ani náznak restaurace. Foukal protivítr a my už byli taky trochu nervozní a hladoví.

K dobré pohodě nepřispěl ani celkem rušný provoz na silnici do Malešovic.

Není nic horšího a nervy drásajícího co se vám může na kole stát, než jet s mrňousem, který na kole víceméně začíná, po silnici společně s auty, autobusy a kamiony a hlavně u nás!!!

Pořád musíte být ve střehu. Přemýšlet a konat i za prcka a stejně nikdy nevíte, co za dalších pět vteřin udělá. Celá ta vaše nervozita se nakonec nutně přenáší i na chudáka dítě.

Matouš to nakonec ustál a první otevřenou hospodu jsme objevili až na 30. kilometru v Dolních Kounicích.

Relaxujeme u dobrého jídla a Máťa jako dárek od obsluhy, dostává horkou čokoládu. Nejdříve ohrnuje nos a nakonec jí tajně upíjí…

Pokračujeme opět po silnici na Ivančice. Tato silnice již není značená ani jako cyklotrasa a je opravdu velice frekventovaná.

Je to o nervy.

Matouš jede bezvadně, ale s každým přibližujícím se autem jsme s Romčou jako na trní.

Většina řidičů je slušná, a pokud není místo, tak i rozjeté auto zastaví, ale pak se najdou i tací, kteří neberou vůbec ohled. Oni si snad vůbec neuvědomují, co se může stát a i když by v tom byli celkem nevině, poznamenalo by nás to všechny.

Těsně před Ivančicemi se zvedá vítr a my už víme, že to za chvíli začne. Romča jedoucí první registruje starou autobusovou zastávku a díky ní a Romče samo sebou, i tento déšť přestáváme v suchu.

Za půl hodiny je po dešti. Na silnici tečou potoky vody a první značený kemp je až ve 20 kilometrů vzdáleném Mohelně.

Ani na dnešní noc obloha nevěstí nic dobrého. Hledám tedy opět něco na netu a tentokrát rezervuji ubytování na zámku v Hrubšicích.

Je to asi pět kilometrů za Ivančicemi, do kterých musíme co nevidět dojet.

V Ivančicích se ještě trochu rozmazlujeme v místním obchodě s potravinami a za chvíli už přijíždíme do Hrubšic.

Majitel zámku ještě není přítomen a tak si dáváme pivínko v místní zámecké putice.

Pan kastelán přijíždí asi za hodinu. Přichází nás přivítat a následně nás ubytovává.

Romča dostala důvěru a velký, převeliký klíč od hlavní brány.

Zámek byl v dobách své největší slávy jistě chloubou Hrubšic. Dnes je to komunismem těžce poznamenaná stavba, kterou se pan majitel snaží dávat dohromady.

Skládám mu tímto poklonu. Na něco takového bych nenašel odvahu ani odhodlání. On tvrdí to samé o nás. Hodně pokulhávající srovnání…

Každopádně. Jsme jedinými hosty a celý zámek máme jen a jen pro sebe.

Ves Hrubšice se poprvé připomíná již roku 1225; tvrz zde pak prokazatelně existovala v první polovině 14. století. V roce 1350 náležela tvrz Hartinkovi z Vejtmíle a koncem 14. století Benešovi z Kravař, majiteli Moravského Krumlova. V 15. století se majitelé střídali; dalšími držiteli tvrze byli např. Hrubšičtí z Čechtína (1493) a od roku 1530 Václav z Hodic, který r. 1550 postoupil tvrz Bohunce z Lipé. Za pánů z Lipé se odehrály v historii objektu významné události. Snad již Oldřich z Lipé, který jej držel od roku 1558, zahájil přestavbu tvrze na renesanční zámek; ta byla patrně dokončena těsně po roce 1598, kdy byly Hrubšice připojeny k Moravskému Krumlovu. To se stalo zámku téměř osudným: od 17. století ztrácel svůj význam a v 19. století byl adaptován na byty úřednictva. Bytovým účelům sloužil ještě i za komunistického režimu; tehdy zde byly i kanceláře, mateřská škola a obchod. Dnes náleží zámek soukromému vlastníku, který jej postupně rekonstruuje a připravuje jeho další, částečně komerční využití. (zdroj castles.cz)

Kapitola čtvrtá – Jak jsme vystřízlivěli na Vysočině

(17. 7. 12.  Hrubšice – Vladislav 29km kolo, 13km lodí)

Dnešní den měl být jedním z těch nejlepších. Měli jsme přece naplánovanou cestu parníkem přes Dalešickou přehradu. To se sice povedlo, ale jinak nás Vysočina přivítala vskutku nemile.

Bylo to hodně drsné vystřízlivění z našeho Pálavského cyklosnění.

Ráno začalo poprcháváním a po výjezdu z Hrubšic hned za zatáčkou první stoupák do vesnice Biskoupky a pak další a další kopce.

To se přece dalo čekat. Vjíždíme na vysočinu.

Jenže se navíc přidal silný, studený protivítr, který nás i na rovině strhával zpět.

Takže hurá do mikin, větrovek a hlavně, hurá do pedálů.

Opět to byla zkouška našich nervů a vytrvalosti.

Téměř to vypadalo jako trest za naše štěstí na počasí, při minulých dovolených.

Poslední dny nás tato cesta zkouší, co vydržíme.

Do přístavu to sice bylo jen 18km, ale zabralo nám to 2,5hodiny. Když jsme konečně dorazili k lodi, nebyl už čas ani na oběd. Do odjezdu zbývalo něco kolem tři čtvrtě hodiny a hospoda…?

Jak jinak, než žádná.

V přístavním kiosku jsme si tedy dali jen nějakou limonádu a pivo a pomalu se přesouvali po prudkém břehu dolů k lodi.

Loď to nebyla nikterak velká, a ač nám bocman potvrdil, že kola nejsou problém, tak dostat je na horní palubu byl trochu vzpěračský úkol. Posádka lodi poznamenala, že takto naložená kola ještě nevezli. Nakonec se vše zdárně povedlo. Jen v jedné chvíli, kdy mi spadlo světélko z kola do vody, šlo doslova o zdraví.

Abych na světélko plující na vodě dosáhl, musel jsem si lehnout na molo a strčit ruku mezi bort ocelové, pohupující se lodi a molo. V zápalu boje jsem v jednu chvíli do tohoto místa strčil i hlavu a dodnes mi běhá mráz po zádech, při pomyšlení, co všechno se mohlo, v tom větrném počasí stát.

Brr. Cítím se jak vlašský ořech.

Cestu přes přehradu jsme si ani já ani Romča moc neužili. Byli jsme vyfoukaní a udření z kopců. Matouše jsem skoro na všechny musel vytlačit. Ten možná díky tomu nebyl tolik ušlapaný, ale z toho větru byl taky mrzutý.

Když jsme připlouvali na konečnou do Koněšína, tak se už těšil na břeh.

Další fuška nás čekala na břehu. Trochu jsme si mákli, než jsme kola s bagáží dostali od lodi po příkrém srázu na silnici a dál do vsi.

No prostě hrůza. Hodně nepovedený den a počasí jak na podzim. V Koněšíně samozřejmě po hospodě ani památky a my měli už takový hlad.

Rozhodujeme se v rozporu s plánovanou trasou jet do Vladislavi, vesnice kousek od Třebíče, kde by dle informací místních lidí, restaurace měla být.

Je to sice jen 5km, ale polovina cesty jak jinak než opět do kopce. Konečně Vladislav.

Při příjezdu do vesnice si uvědomuji, že to tu znám.

No tedy. Pokud vím, tak tady je jen taková zaplivaná hospoda, ke které zrovna přijíždíme.

Parkujeme kola, načež se k nám přitočí jedna kolemjdoucí paní a radí nám dojet na konec obce, do jiné, prý lepší restaurace.

Potvrzuje mi tím, co jsem beztak již tušil a proto jí posloucháme a podstupujeme 500 metrů po asi nejfrekventovanější silnici naší expedice. Je to hlavní tah Třebíč – Brno a i já jsem tudy již mnohokrát projížděl autem.

Jeden kamion za druhým a žádný chodník. Jen potrhaná krajnice. To vše jen proto, abychom nakonec zjistili, že hospoda je momentálně zavřená…

Vracíme se zpátky do první restaurace, která opravdu nestojí za nic, ale jinou možnost už nemáme. Obsluha a stav interiéru by hvězdičku od Zděndy Pohlreicha asi nedostala, ale celkem se najíme dobře. Konečně, hlad je vždy dobrý kuchař…

Po velmi pozdním obědě jdu do vedlejší večerky koupit nějakou vodu a dotazuji se místních na nějaký penzion.

Nic, nic a ještě jednou nic. Vysočina se mi už trochu zajídá.

Rozhodujeme se tedy, pro asi 5km vzdálený kemp. Je to opět trochu z cesty, ale nějak to zítra doženeme.

Vyrážíme z Vladislavi. Mimochodem, je to do kopce.

Hned nad vesnicí, při pohledu na oblohu vidíme, že to do kempu nestíháme ani náhodou.

Obloha je temně olověná. Odhadem máme asi deset minut. Zajíždíme za několik remízků u cesty a stavíme stan. Pozdě.

Než je vše hotové, jsme na kůži mokří. Voda je i ve stanu. Vytíráme a dolaďujeme pořádek ve věcech, ale to už zase svítí sluníčko.

Je to dnes prostě k zbláznění.

Rozvěšujeme na provizorní šňůry mokré věci a najednou je tu další sprcha. Dost, dost, dost…

Zalézáme nadobro do stanu.

Jediné co ten den vyšlo, bylo to, že jsem během večera, naučil Matouše hrát Prší…

Jak jinak…

Kapitola pátá – Jak jsme propadli zoufalství

(18. 7. 12. Vladislav – Velké Meziříčí 31,5km)

Ráno, jak už to bývá, vypadá vše nadějněji. Neprší a tak se snažíme sušit a postupně balit i mokré věci. Zase to bude o pár kilo těžší.

Vyrážíme. V první vesnici Smrk kupujeme nějakou snídani. Tohle mám na putování nejraději. Přijet ráno do nějaké malé vesničky, v místním malém krámku nakoupit nějaké dobroty na snídani poklábosit s místními, sednout si na sluníčko na lavičku před krám a relaxovat.

Tentokrát se od paní prodavačky dozvídáme nějaké další podrobnosti o dnešní plánované etapě a bohužel se to neposlouchá moc hezky. Začínáme se Vysočiny bát.

Cyklisté všech kategorií slyšte. Vyhýbejte se Vysočině, jak jen to bude možné…

Nebrat doslova, ale další celodenní etapa zcela bez možnosti se někde posilnit obědem, to už není v této republice normální.

Ze Smrku jsme přejeli pár mírných kopečků do obce Pyšel a následně sjížděli dolů k řece Oslavě.

Tady někde by podle mapy měla být hospoda u Hastrmana.  Našli jsme jí bohužel zavřenou.

Z Pyšel jsme ztratili mnoho výškových metrů a bohužel další značená trasa opět stoupá do kopců na obec Tasov. Na mapě je zakreslená nějaká pěšina podél Oslavy, ale po nějakých 2km bohužel končí a my se musíme vrátit a vyrazit vzhůru na Tasov.

Tasov. Ves vypadá celkem obydlená a tipuji jí na alespoň tři hospody. Nějaká hodná paní nás však vrací do reality a sděluje nám, že jediná restaurace v obci je zrovna zavřená a další bude asi až ve Velkém Meziříčí. To snad není možné. Propadám panice a trochu si stěžuji na naše útrapy.

„No to mě mrzí“ povídá ona a zcela upřímně pokračuje. „Kdybych to věděla, že přijedete, tak bych něco připravila. Bohužel žiju sama a tak moc nevařím“.

Poděkujeme se a jdeme do krámu, koupit alespoň nějakou studenou svačinu.

Nejsme tak zhýčkaní, že bychom museli mít každý den teplý oběd, ale pro Matouše je to vždy změna a pomáhá mu to zvládnout jinak pro šestiletého kluka náročné putování.

Dlouhým a prudkým klesáním se vracíme zpět k Oslavě a dál pokračujeme podle vody krásným údolím.

Matouš byl až do Tasova trpělivý a to i přes nehodu, kterou měl před Tasovem. Při předjíždění Romči, kdy jsem Máťu tlačil, jsme se zavadili postranní brašnou a poroučeli oba i s Máťou na asfalt. Nic vážného se nestalo, ale ve spojení s celkově, na kopce náročnou etapou a absencí zmiňovaných hospod, mu to nepřidalo.

Celou dosavadní cestu zvládnul sám na svém kole, a i když sebou máme i tažnou tyč, tak jsme jí zatím nemuseli použít. Většinou stačí, když v kopci najedu vedle něj a potlačím ho za záda. To se nám tedy stalo nyní osudným.

Teď v údolí Oslavy ho zastihla jeho druhá krize a dál odmítal jet.

Občas je to rozcapa a není to nic vážného, ale tentokrát to bylo opravdové.

Měl toho prostě za poslední dny dost.

Nakonec to dotáhl až do Velkého Meziříčí, kde jsme se rozhodli pro dnešek zůstat. Obešli jsme náměstí, koupili Máťovi novou větší přilbu co ho už nebude tlačit a vybrali nocleh v Hotelu Pod Zámkem. Bylo to trochu dražší ubytování, ale už jsme si to zasloužili. Pokoj se změnil v prádelnu a sušárnu a Máťa si užíval pohádky v telce.

Navečer jsme si vyšli na společnou večeři do zahradní restaurace a užívali pohodu.

Dnešní trasa i přes zmiňované obtíže, vedla krásnou krajinou a etapa patřila mezi ty nejkrásnější.

Na náměstí v knihkupectví jsem zakoupil již druhou sadu map na plánování příštích dní. Už mám balík asi deseti kusů různých map podle regionu, kterým zrovna projíždíme. Několik nyní zakoupených map, jsem ještě musel jít vyměnit, protože zrovna nezahrnovaly oblasti, které jsme chtěli navštívit následující dny.

Nakonec jsem se vracel do knihkupectví třikrát a paní prodavačka  začínala být mírně nervózní. Možná se bála, že si mapy někde kopíruju.

Důvod byl však jiný. Nějak jsem nevěděl, jak se z Velkého Meziříčí vymotat tak, aby nás to nestálo moc energie.

Trasu jsme naplánovali ještě před odjezdem na dovolenou velice hrubě, s tím, že se přizpůsobíme aktuálním podmínkám. A ty se právě ztížily.

Pozdě večer padlo ne zrovna jednoduché rozhodnutí. Zítra se přes to nejhorší přesuneme vlakem.

Kapitola šestá – Jak jsme našli ztracenou sílu

(19. 7. 12. Velké Meziříčí – Žďár nad Sázavou – Velké Dářko 32km vlakem, 14km kolo )

Ráno jsme na nádraží zakoupili jízdenky do 32km vzdáleného Žďáru nad Sázavou a po příjezdu jsme z vlaku vystoupili do jiného světa.

Město nás přivítalo perfektní cyklostezkou, na kterou jsme se napojili hned na náměstí. Měli jsme namířeno na Velké Dářko.

Stezka nás vedla kolem několika krásných rybníků a restaurací, kde se nám dostalo zadostiučinění za dny minulé. Ty restauračky jsme navštívili všechny…

Kousek za Žďárem jsme minuli betonové plastiky sochaře pana Michala Olšiaka, na které nás upozornil výpravčí ve Velkém Meziříčí.

Michal Olšiak se narodil v roce 1978 ve Žďáře nad Sázavou. Po vystudování místního gymnázia se střídavě věnuje malířství, sochařství a cestování. Má již za sebou přes 10 samostatných výstav. Většina obrazů je malovaná olejem, nebo  kombinovanou technikou.

Jeho plastiky jsou v Česku, v Německu a v Itálii. Účastnil se také několika mezinárodních mistrovství v sochání z písku, kde se umístil na předních místech. V poslední době, co se soch týče, pracuje více na monumentálních plastikách z betonu a pískovce, jež začleňuje do krajiny.

(zdroj www.olsiak.cz)

Na Matouše však největší zážitek teprve čekal.

Na okraji obce Polnička nás přivítal dětský zábavní park Salón Expres Vagón.

Kiosek u cesty s obrovským pozemkem nabitým různými atrakcemi pro děti. Matouš otestoval motokáry, vodní skútry, čtyřkolky, různé prolézačky a lanové dráhy. Celý areál obepínají koleje zahradní železnice, která tunelem protíná i umělou horu.

No Máťa byl v sedmém nebi a celé to zabralo asi 3hodiny, než vše vyzkoušel.  Všem rodičům vřele doporučuji. Areál má parametry velkého zábavního parku a přitom to působí velice přívětivým rodinným dojmem.

Další zastávkou na naší cestě byla lesní rybářská bašta kousek za Polničkou s nejlépe ugrilovaným pstruhem, co jsem kdy okusil.

Počasí dnes bylo za celou dovolenou nejlepší a tak jsme večer zatábořili v kempu u rybníka Velké Dářko.

Až na toalety a sprchy překvapivě útulný kemp na břehu rybníka. Vzhledem k počasí posledních dní téměř prázdný. Večer foukal velice silný vítr, ale v restauraci s výhledem na rybník bylo příjemně.

Co se toalet týče, už jsem dlouho nic podobného neviděl. Celé pánské sprchy měly ucpaný odpad,  takže voda při sprchování vůbec neodtékala. Nakonec mi, jako bájná hora Ararat, zbylo jediné místečko v celých sprchách, kde se křivá podlaha trochu zvedala a kde se dalo obléknout suchou nohou.

Kapitola sedmá – Jak jsme spali v Krčmě u Jonáše

(20. 7. 12. Velké Dářko – Svobodné Hamry 31km)

K snídani bylo trampské cigáro v kiosku a pak již vyrážíme vzhůru do Železných Hor.

Hned za kempem nás zastavil nesjízdný terén mokřiny a vyjeté koleje. Celé 2 kilometry jsme tlačili kola blátem.

Poprvé jsme tam vyzkoušeli nový zlepšovák. Matoušovo kolo jsem ke svému připoutal kurtou a tak ho táhnul. Bylo to jednodušší než instalovat tyč a později jsme tuto metodu používali i do kopců. Z tlačení rukou už jsem měl bolavé rameno.  

Krásný les, do kterého jsme vjeli, přímo vybízel k odpočinku. Dali jsme tedy pauzu a Matouš jí využil k budování lesních domečků. Nakonec jsme stavěli celá rodina. Zůstala za námi celá osada kůrových domečků.

Hned po kolaudaci objektů jsme se pohli dál na Radostín a Krucemburk. Poobědvali jsme v restauraci v Krucemburku a za chvíli jsme již přijížděli do Ždírce nad Doubravou.

Naše kola vypadala po ranním bahnotreku hrozně. Navštívili jsme tedy místní benzinku a dali naším bejkům, tolik potřebnou, kosmetickou kůru.

Následně jsme popojeli do místního infocentra zakoupit další mapu. Bohužel neměli žádnou vhodnou. Abych pokryl území, které budeme v následujících dvou dnech projíždět, musel bych koupit asi tři různé mapy. Jedna mapa byla celkem dobrá, ale stejně tam kousek území chyběl. Tento problém vyřešila místní hodná paní informatička, která nám potřebná slepá místa na zakoupené mapě, doplnila o kopie z jiných map. A to dokonce barevně. Ještě nám k tomu přidala pár užitečných rad, kudy tudy vede cestička, abychom tam byli dříve a pohodlněji.

A poradila nám úplně skvěle, takže v první vesnici za Ždírcem jsme odbočili po úplně bezchybné, bohužel neznačené, lesní cestě přes obec Stružinec. Nakonec jsme z dnešních 31km jeli po hlavní silnici asi tak 1km.

Odpoledne jsme dorazili ke skanzenu Veselý kopec. Telefonicky jsem zajistil ubytování v nedalekých Svobodných Hamrech a šli jsme na prohlídku skanzenu.

 Soubor lidových staveb Vysočina je skanzen lidové architekturu z různých částí Vysočiny a východních Čech. Leží nedaleko od Hlinska, v osadě Veselý Kopec. Otevřen byl v roce 1972 a od roku 2003 je chráněn jako kulturní památka České republiky.

Jedná se o soubor staveb z Hlinecka, Poličska, Litomyšlska. Dnešní soubor tvoří tři místa. Hlavní část skanzenu je na Veselém Kopci, druhou část tvoří osada Svobodné Hamry a nejnovějším souborem je čtvrť Betlém v Hlinsku. Na Veselém Kopci je kolem jediného dochovaného stavení č.p.4 vystavěna vesnice z přenesených objektů vč.mlýna, čtrnáctiboké stodoly, zděné usedlosti a mnoha dalších, Svobodné Hamra tvoří původně středověký hamr, roubená hospoda a barokní zámeček, přestavěný neorenesančně. Poslední lokalitou je chalupnická čtvrť řemeslníků s neuspořádanou roubenou zástavbou na předměstí Hlinska. (zdroj wikipedie)

Kolem šesté se přesouváme do Svobodných Hamrů, kde dnes složíme hlavu.

Dnešní noc jsme zarezervovali na základě reklamních poutačů, které jsme po celý den objevovali na stromech a plotech podél cesty.

Paní vedoucí už měla volný jen dvoulůžkový pokoj a tak nám Matouše nepočítala. Nakonec tedy spal s námi na dvoulůžku.

Po příjezdu jsme zůstali stát v úžasu. Penzion Jonáš je krásná, historická hospoda s útulným staročeským ex i interiérem a super pohostinným personálem. K tomu dobré jídlo a vlastní pivo.

No není to krása. Dnešní den se opravdu povedl. Útrapy snad již skončily…

                    

Kapitola osmá – Jak jsem to málem nestihl

(21. 7. 12. Svobodné Hamry - Morašice 42km)

Líná huba, holé neštěstí.

Po 42 dnešních kilometrech, dostáváme v hospodě v Morašicích na stůl druhé pivo a řešíme, kde dnes složíme hlavu. Je totiž 5 hodin odpoledne.

„Pane vedoucí, nemáte tady náhodou nějaké ubytování?“

„No něco připravuju, ale ještě je to taková stavba. Když tak na to mužem mrknout“

Jdeme se tedy podívat do patra nad hospodu, kde je sice na chodbě vidět určitá rozpracovanost, ale jeden pokoj je již komplet hotový a je úplně perfektní, včetně sociálky.

„Bereme. Kolik za to chcete?“

„No já nevím, není to dodělané. Něco mi dáte. Nechám to na vás“.

Navrhujeme tedy s Romčou čtyřista korun, ale on kontruje.

„Ne, ne to je moc. Dejte mi dvěstě“

Jsem obchodník a nedám se jen tak lehce. Šponuji tedy cenu alespoň na třista, s poznámkou, že to bude kompromis.

Pan vedoucí ovšem také nepřijel na babetě z Václaváku a tak prý, že to necháme na ráno, až jak se nám tam bude spát.

Je zřejmě vynalézavější než jsem čekal!!! Budeme si na něj muset dát velký pozor :-).

Dnes ráno jsme vyrazili ze Svobodných Hamrů a v Trhové Kamenici dali výživnou snídani schováni v autobusové zastávce před deštěm.

Hned jak se počasí trochu umoudří, vyrážíme.

Za Trhovou Kamenicí nás nepřekvapili další tři kopce. Ba naopak. S Matoušem jsme opět využili nový tažný systém a za chvíli už s větrem o závod sjíždíme do Nasavrk.     

V nasavrckém muzeu je expozice Keltského osídlení, kterou náš Matouš nechtěl vynechat. Prohlídka zabrala zhruba hodinu a Máťa si mohl některé exponáty i vyzkoušet na vlastní kůži. Mlel obilí, pracoval na keltském soustruhu a pokusil se zapálit oheň dobovým způsobem. Poslední jmenovanou disciplínu naštěstí nedokončil, takže muzeum v Nasavrkách bude vzdělávat i nadále.

Na náměstí v Nasavrkách mají docela fajn hospodu. Protože jsme se dost zdrželi v muzeu, pojedli jsme rychlý oběd a pak už jen sjížděli a sjížděli výšku, našlapanou v posledních dnech.

Ve Slatiňanech jsem zažil, co to znamená, mít štěstí v poslední chvíli.

Přímo ve městě jsem najednou pocítil nutkavou potřebu na velkou. Nikde žádná možnost a Matouš  měl zrovna rozjedenou zmrzlinu.

Neuměl, nebo nechtěl pochopit, proč najednou tak pospíchám ven z města. Sakra!

Kooonečně vyrážíme, ale to už přicházejí první stahy…. A pak další. Bože…

Jedeme kolem krásného zámku. Potom snad hřebčín či co…? Moc nevnímám. Běhá mi mráz po celém těle. Všude spousta lidí a žádné soukromí. Začíná jít do tuhého. Tedy, bohužel jen obrazně řečeno…

Najednou, kde se vzala, tu se vzala, u silnice stojí budka. Ale nebyla to ledajaká budka.                   

Byla to milé děti kadibudka.  A za pět korun.

Kdyby chtěli kilo, tak jim ho dám.

Ták a to byl příběh o velikém štěstí.

Pokračujeme dál. Noříme se opět do nitra Železných Hor, ale už jen na chvíli. Za nedlouho už na dobro sjíždíme do Labské nížiny a nakonec, i do již zmíněných Morašic.

Teď už jen sedíme na terase místní hospůdky a užíváme si, právě začínajícího dalšího deště. Kdo by to byl čekal…

Kapitola devátá – Jak se z Matouše stala kachna

(22. 7. 12. Morašice – Břehy u Přelouče 36,5km)

Dnes jsme překročili náš třístý kilometr expedice. Zítra se vydáme dál na Kolín podle Labe.

Dlouho o tom přemýšlím a musím říct, že kolo a pak ještě kánoe jsou pro mě ty nejlepší dopravní prostředky na poznávání krajiny.

Pro toto tvrzení, mám následující důvody.

Pokud totiž jedete autem, je to moc rychlé, než abyste vše mohli náležitě vnímat a užít si to. (všichni známe „vy jste se zase kochal, pane doktore, že?“). Nemusí to dopadnout dobře.

Pokud jdete pěšky, je to naopak příliš pomalé a váš akční záběr je velice malý na to, aby, jste si všimli zásadních krajinných změn.

Tedy pokud zvládáte pěšky na dovolené stovky kilometrů, jistě si těchto změn všimnete, ale na kole je to samozřejmě mnohem jednodušší a pravděpodobnější.

Díky tomu můžeme sledovat, jak se lužní lesy kolem Břeclavi postupně mění v hluboká údolí u Ivančic a kopce a borové lesy vysočiny a následně opět nížinný ráz krajiny kolem Labe.

Právě díky kolu, tyto krajinné změny zažijete relativně v krátké době, abyste si je mohli uvědomit, ale na druhou stranu to není tak rychlé jako v autě, kdy toto, tak nějak snadno přehlédnete.

Snad nejvíc jsem si tento fakt uvědomil loni v Laponsku při sjezdu řeky Ivalojoki, kde krajinné změny byly zásadní a doslova neuvěřitelné vzhledem k malé, pouze stodesetikilometrové trase naší expedice.

Za pozornost stojí i množství potoků a řek, které jsme během našeho putování překročili.

Začali jsme Moravou, pak to byla Dyje, Svratka, Jihlava, Oslava, Sázava, Doubrava, Chrudimka a dnes Struha a odpoledne Labe.

Trochu mě mrzí ta jedna vynechaná etapa mezi Velkým Meziříčím a Žďárem nad Sázavou, kterou jsme přejeli vlakem. Na druhou stranu, možná by to Matouš neustál a jsme přece na dovolené.

Dnes jsme se cestou z Morašic přehoupli přes pár kopečků, probojovali se asi nejzarostlejší oficiální cyklostezkou v České Republice, abychom se vyloupli v Cholticích.

 Choltice jsou malá vesnička s celkem zdevastovaným zámkem. Na zámku jsme poobědvali v místní zámecké restauraci a potom navštívili trochu praštěnou expozici pohádkových vodníků a černého divadla. To už bylo zajímavější.

Matouš byl nicméně nadšený a mohli jsme vyrazit dál.

První písemná zmínka o Cholticích je z roku 1285. Z Choltic pocházel rytířský rod Sedlnických z Choltic, ve 14. století se připomíná Lacembok z Choltic a koncem 15. století Choltičtí z Újezda. V 16. století panství koupili Gersdorffové z Gersdorffu, ale Štěpánovi Gersdorfovi byl statek kvůli účasti na Stavovském povstání 1618-1620 zkonfiskován a prodán hraběti Šimonu Thunovi, jehož rodu patřil až do roku 1918. Na místě středověké tvrze vznikl koncem 17. století barokní zámek, jehož kaple slouží od roku 1855 jako farní kostel

Barokní zámek z let 1683–1695 s kaplí sv. Romedia. Dvoukřídlá jednopatrová budova s arkádami v přízemí jižního křídla a s centrální kaplí, snad podle plánů italského architekta Rossiho de Luca z Pisy, s bohatou štukovou a malířskou výzdobou. Osmiboká kaple s kopulí a lucernou s bohatou štukovou výzdobou a malbami A. Nivolona, oltářní obraz od J. M. Rottmayra, všechno z téže doby.

(zdroj wikipedie)

Za obcí Veselá jsem tak nějak ztratil cestu, nebo možná byla blbě značená. Těžko říct. Každopádně jsme asi dva kilometry přetahovali kola přes absolutně nesjízdnou, rozbahněnou oblast meandrů potoku Struha. Byla to velice zajímavá lokalita. Nicméně já tam někde ztratil brýle a náš Matouš se proměnil v kachnu blátošlapku. Několikrát upadl a měl bahno snad úplně všude. I za ušima.

Matouš nás každý den obšťastňuje svými hláškami.

Romče v každé kritické situaci radí, aby byla hlavně v klidu, což je v jeho podání docela vtipné.

Místo limonády Vinea si objednává pořád Niveu a včera mě dorazil dotazem, zda občanský průkaz mají lidé proto, že pocházejí z opic. V jeho chápání je to totiž oPčanský průkaz.

Odpoledne jsme dorazili do kempu u rybníka Buňkov a pro změnu si protentokrát pronajali chatku.

 Kapitola desátá – Jak pršelo v hospodě

(23. 7. 12. Břehy u Přelouče – Sendražice  33km)

Dnešní ráno je první den naší dovolené, kdy víme na tuty, že si s klidem můžeme obléct kraťasy, tílko a sandály. Je krásně.

Balíme a dáváme si snídani v restauraci kempu, kde jsme včera večeřeli. Mají tu obrovské akvárium s tloušti, štikami a raky. To je něco pro Matouše.

Po několika kilometrech přijíždíme k akvaduktu, který mimoúrovňově kříží Sopřečský  potok a Opatovický kanál. Je to celkem zajímavá stavba z roku 2003.

Míříme směr Kladruby, kde chceme navštívit světoznámý hřebčín. To se ovšem nedaří, protože v pondělí mají zavírací den.

No jo no, státní podnik.

Bohužel na rozvrh hřebčína jsou navázány také ostatní zařízení, včetně restaurace a tudíž sešlo i z plánovaného oběda.

Pokračujeme dál mezi poli a loukami a je to jedno veliké bahniště.

Týnec nad Labem. Divné, špinavé městečko s jinak docela velkým, turistickým potenciálem. Celé je situováno na svahu nad řekou a i náměstí by mohlo být asi docela pěkné.

Hledáme nějakou restauračku na oběd, ale na náměstí je jen jediná pochybná restaurace Racek jako vystřižená z roku 85.

Raději se jí vyhýbáme a následujeme ceduli na sloupu, slibující útulnou hospůdku U Mirka, o které však, i přes naše dotazy, nikdo z místních nic neví.

No na to už jsme si zvykli.

Občas, není výhrou dotazovat se na informace místních obyvatel. Nebo ještě jinak.

Domorodci mají některé věci a skutečnosti v obci zažité po svém a je nutné tyto informace brát s velkou rezervou.

Kolikrát vám tvrdí, že například cyklotrasa, kterou vy máte v mapě a hledáte jí, vůbec obcí nevede, načež vy objevíte cedulku této trasy o pár metrů dál.

No každopádně, hospůdku U Mirka jsme nakonec našli a stálo to za to.

Všem jí doporučuji.

Pan hostinský právě něco kutil na zahrádce a měl ještě bohužel zavřeno. Bylo kolem poledne a hospoda otevírala až ve čtyři odpoledne. Když však viděl naše zklamané obličeje a Matouš je vskutku výtečný mim, ustrnul se nad námi a jen pro nás otevřel.

Oběd byl skvělý. Nakonec se pan hospodský omluvil, že musí ještě něco zařídit ve městě. Natočil nám pivo do zásoby, zkasíroval nás a odjel s tím, že nás nechal sedět na terase. Pulitry, ať prý mu necháme u dveří do lokálu.

Na Kolín pokračujeme lesní cestou po turistické trase, která nám byla doporučená jako ta lepší. Je opravdu docela pohodlná ale plná obrovských kaluží po nedávných deštích. S Matoušem vyhlašujeme soutěž a všechny je projíždíme. Vyhrává ten, kdo projede tu hlubší.

Naše kola po této lázni vypadají strašidelně ale Máťa je nadšenej.

Ovčáry u Kolína nás vítají perfektně opravenou návsí. Existence nedaleké automobilky je tady jasně znát.

Další a konečnou zastávkou dnešního dne je obec Sendražice, kde se ubytováváme v náhodně nalezené ubytovně s přilehlou hospodou.

Je to asi nejhorší ubytování za celou dovolenou. Pokoj je třílužák se sociálkou. Vybavení není nikterak staré.

Všude je ale znát, že se o zařízení nikdo nestará. V koupelně plíseň i na sprchovém závěsu. Všude na pokoji chuchvalce prachu. Skříňky, stůl a židle poškozené.

Máme z toho takový pocit špíny a bojíme se čehokoli dotknout. Je to typická ubytovna pro dělníky z blízké továrny.

Jdeme na pivo do nálevny pod ubytovnou. Klasická pivnice pro gastarbeitery. Kulečník, hrací automaty a naplno puštěná televize.

Servírka se snaží, ale kde nic není ani smrt nebere…

Objednáváme jediné jídlo co mají, nakládaný hermelín. Servírka ho připravuje přímo na výčepu. Jinou místnost prostě nemá k dispozici. Sedíme a vyprávíme si, když tu najednou na vedlejší stůl začne kapat voda. Že by venku začalo pršet? „Né. To se jen nahoře v ubytovně začali sprchovat“ Informuje nás servírka.

„Mají tam špatně utěsněný sprcháč a do jednoho rohu mají zakázáno stříkat. Asi to nedodržují“.

Ráno neteče voda! Volám správci a on na to, že prý je to v celé obci. To určitě. Oponuji mu, že to jistě souvisí se včerejší nehodou v hospodě. Nakonec se nedohodneme.

On si trvá na svém a mě se s ním nechce hádat.

Kapitola jedenáctá – Jak jsem strachy nespal

(24. 7. 12. Sendražice - Křineč  48km)

Vyrážíme. Za chvíli přijíždíme do Veltrub a pak do Velkého Oseku. Matouš má nehodu na úplně perfektní nové cyklostezce. Je to již jeho několikátá nehoda. Všechny předešlé včetně této měl na rovném, bezproblémovém úseku. Naštěstí umí padat. Jen dnes si trochu odřel koleno. Cesta přes Veltruby a Velký Osek je sice rovná a bezvadná, nicméně vede ve velice frekventované oblasti a není to žádný zážitek. Za Libicí nad Cidlinou se konečně vracíme k Labi.

Překračujeme naší další řeku.

Cidlina je naše zatím jedenáctá řeka na cestě ze Slovenska.

Před Poděbrady přijíždíme k soutoku Cidliny s Labem. Je tady krásná hospůdka s přístavištěm pro říční lodě a parníky a tak zastavujeme na nějaké to osvěžení. Po hodině frčíme dál po břehu Labe společně se spoustou inlinistů a dalších cyklistů směrem na Poděbrady.

Toto město jen projíždíme a pádíme dál na Nymburk.

 Kolem cyklostezky v Poděbradech míjíme spoustu hezkých hospůdek a restauraci. Rozhodujeme se však pokračovat dál. Na rovném a skvělém asfaltu to jede skoro bez šlapání, chceme najet nějaké kilometry.

Naše dvanáctá řeka Mrlina nás vítá na okraji Nymburka. Přijíždíme k hospodě, kterou jsem již mnohokrát chtěl navštívit. Jedná se o dvě hospody se společnou terasou. 

Číšníci se ale nedokáží dohodnout, které restaurace jsme vlastně hostem. Když jednoho oslovím, zda by nám mohl přinést menu a obsloužit nás, odvětí mi, že ať se prý nezlobím, ale že stůl u kterého sedíme, je stůl, který patří té druhé hospodě. Obslouží nás prý, jen když si sedneme k jinému, jeho stolu.

Jdu tedy do té druhé hospody, kde mě hospodský v naprosto prázdné hospodě informuje, že bohužel venku neobsluhuje.

Tento gordický uzel řeší až náš odjezd ke konkurenci.

Po obědě na náměstí, pokračujeme dál, rušnou výpadovkou. Pomalu opouštíme Polabí.

Jeho velkou část nám dovolí přehlédnout rozhledna Romanka, ke které přijíždíme kousek za obcí Hrubý Jeseník.

Romča, na svojí jmenovkyni odmítá vylézt a tak si tento zážitek užíváme s Matoušem sami.

V Křinči, pozdě odpoledne se u pivka na návsi, rozhodujeme naposledy přenocovat  nadivoko a kousek za vesnicí bivakujeme.

Večer byl krásný západ slunce. S Matoušem jsme si udělali skromný ohníček.

Také jsme bohužel zjistili, že náš stan stojí na mraveništi, ale už se nám ho nechce přemisťovat. Snad nás nesežerou. 

Noc byla dost adrenalinová. Stan jsme kromě mraveniště, postavili ještě také, na viditelně léta nepoužívané cestě spojující dvě obilná pole. Jedno již bylo posečené, ale to druhé nikoli.

S nastupující nocí bylo slyšet neustávající hukot kombajnů z okolních polí. Pracovali hluboko do noci a mě nedávala spát představa, že se rozhodnou posekat i to naše pole a k příjezdu použijí, tu naší cestu, na které stojí ten náš, krásně nenápadný, zelený stan.

Děsil jsem se každého zarachocení mechanizace, které jsem zaslechl.

Kapitola dvanáctá – Jak si Matouš na závěr střihnul rekord

(25. 7. 12. Křineč – Březina 51km)

Žijeme!!!

Vyháníme mravence, kteří to také přežili, a rychle balíme. Dostáváme se zpět na trasu a rozjíždíme se směr Rožďalovice a po zmrzlině na náměstí jedeme dál na mlýn Bučice.

Krásná příroda , penzion a útulná restauračka. Je relativně brzo, ale už mají otevřeno. Zastavujeme tedy a dopřáváme si pivinko a kafíčko.

Po kvalitní lesní asfaltce přijíždíme do Kopidlna. Hm, tak to jsme někde zapomněli odbočit a zajeli si několik kilometrů.

Oklikou se nakonec dostáváme do Libáně, kde si na náměstí dopřáváme oběd. Jako již po několikáté nás trochu z rovnováhy vyvádí obsluha restaurace.

Odmítají nás obsloužit na terase a informují nás o tom cedulí na stole.

Jdu si tedy objednat k baru.

 Po objednání nám vše bez problému přinesou a celý náš další pobyt v restauraci musím hodnotit kladně.

Nechápu, proč tuzemští hostinští musí vždy někoho nejprve vytočit.

Je to taková naše specialita. Skoro bych řekl hlavně Středočeského kraje.

Romča kouká do mapy a zjišťuje, že nedaleko odsud jsou Staré Hrady, zámek zasvěcený dětem. Navrhuje se tam zastavit.

Na zámku je spousta rodin a na nádvoří nespočet atrakcí pro děti.

Matouš neomylně míří k čarodějnicím, které malují na obličej dětí různé masky.

Matouš požaduje vyvést na své tváři model Spiderman.

Zámek sám nabízí k prohlídce několik okruhů, zaměřených na děti a je to tak trochu továrna na peníze. Nakonec vybíráme pohádkový okruh po zámeckých sklepeních a jeho pohádkových obyvatelích.

Hrad a zámek Staré hrady ve stejnojmenné obci u Jičína je renesanční komplex s figurálními sgrafity. První písemná zmínka o objektu pochází z roku 1340. Jedná se o původně gotický hrad s rukopisem parléřovské hutě s přistavěným renesančním zámkem a podzámčím.

V roce 2008 byla část zámku otevřena veřejnosti.

V současné době je zaměřen zejména na děti a rodiny s dětmi, v sezóně se zde koná řada kulturních akcí.

V hradní a zámecké části je prohlídkový okruh Jak se žilo za císaře pána Františka Josefa I. Mnoho tisíc exponátů zde představuje život prostých lidí, měšťanů a šlechty v období vrcholu habsburské monarchie.

Prohlídkové okruhy Do pohádek čaroděje Archibalda I. I. a II. návštěvníky zavedou do bývalého renesančního a barokního sklepení a na hradní pohádkovou půdu, kde ožívá na 150 pohádkových bytostí, skřítků a strašidýlek z pohádek nejvyššího pohádkového čaroděje Archibalda I. (zdroj wikipedie)

Matouš je nadšený a ze zámku odjíždí s rozesmátým Spidermanem ve tváři. Ze Starých Hradů odjíždíme přes kopec do Vlčího Pole a do Dolního Bousova, kde opět občerstvujeme naše unavená těla.

Na obzoru, již vidíme, nám známe siluety Humprechtu a Trosek a vlastně už jsme doma.

Ve vsi Kamenice zastavujeme u nově otevřené hospody a schováváme se před deštěm.

Nakonec tam čekáme přes dvě hodiny.  A to jsme jen necelých 10km od našeho domu, cíle naší cesty. Špatné počasí se stává symbolem této cesty.

Domů dorážíme ve středu 25. 7. 2012 okolo sedmé hodiny večerní.

Na tachometru svítí číslo 444 kilometrů.

PS: Čtyři dny po příjezdu mi nějaký Roman Ševr z Mnichova Hradiště ukradl moje kolo z garáže. Policie ho zatkla.

Dnes půl roku poté, jsem dostal informaci, že si to klučina odsedí 14 měsíců natvrdo.

No tak alespoň něco.

Šance na získání kola nebo peněz, které stálo je však v nedohlednu…

Rád bych tedy mému kolu, touto cestou, alespoň poděkoval za jeho služby na této expedici.