pátek 20. prosince 2013

Putováni po řece Loiře



Karel, Romana a Matouš Horáčkovi




Putování po řece Loiře

  

léto 2013
 




21. 7. 2013
Orléans – Beaugency (38km.)

Svítá. Koukám do zpětného zrcátka našeho Rencka, které je celé zalité oslňující oranžovou září. Romča i Matouš podřimují a já jim závidím. Sakra, kdyby alespoň Matouš tak nechrápal.
Od včerejška jsme na cestě do Orléans, Francouzkého města a rodiště Jany z Arku.
Pro nás je Orléans start našeho putování podél řeky Loiry až k Atlantickému oceánu.

Jak už to na našich dovolených bývá, ani ta letošní se nerodila jednoduše.
Nebudu se tentokrát rozepisovat, jak složitá cesta vedla k rozhodnutí, projet na kole cyklostezku podél Loiry.
Teď to již není důležité. Jsme totiž tady. Přímo na břehu Loiry. První noc v prvním kempu.

1200 kilometrů za volantem, hledání vhodného parkování pro naše auto, zakoupení lístků na cestu vlakem zpět od Atlantiku do Orléans, úspěšné navěšení veškeré bagáže na naše kola a nakonec odpolední, první kilometry do dnešního kempu. To byla náplň posledních hodin.

Těch prvních kilometrů nakonec bylo třicet osm a byly to kilometry utahaných, nevyspalých a těžce dehydrovaných cyklotrempů.
Z Orléans jsme totiž vyrazili dosti narychlo. Dlouho jsme bloudili autem ulicemi a hledali vhodné parkoviště pro naše auto. Všude to stálo kolem dvou tisíc na čtrnáct dní. To se nám zdálo trochu moc a tak jsme nakonec na doporučení jedné velice ochotné Orleančanky, nechali naše auto na pospas místním pouličním gangům.
Sbalení a příprava na odjezd tedy proběhla velice rychle a nenápadně, abychom nevzbudili podezření, že snad tam to auto, na té ulici chceme nechat bez dohledu celých čtrnáct dní.
Nakonec jsem se ještě dotázal okolo jedoucích policistů, zda to opravdu není nějaký problém a zda mě po návratu nečeká nemilé překvapení v podobě pokuty za špatné parkování. To jsem právě neměl dělat.
Parkování mi sice oficiálně schválili, ale vyžádali si, abych za přední sklo umístil své telefonní číslo a jméno.


Tak nevím, co budu dělat, až mi jejich kolegové za týden zavolají, abych přeparkoval.
Nebo snad nějaký zloděj, až mi pošle SMS stížnost, že jsme v autě nic nenechali.

Takže v půl čtvrté odpoledne jsme nechali Orléans za zády a začali ukusovat první kilometry z našeho putování.
Naše únava se brzo projevila. Matouš neměl zrovna svůj den. Kolo se mu zdálo těžké a nemotorné a tak, když se mu do oka zatoulala jedna mrška muška, skončilo to pláčem. Za nic na světě si nechtěl nechat oko prohlédnout a jen řval, jak když ho na nože berou.
Nakonec to pomohlo a slzy nezvaného neřáda vyplavily.

Hrozné vedro nás vysušovalo jak křížaly a nikde žádná možnost doplnit vodu.
Cítil jsem blížící se problémy. Matouš sice zatím šlapal, ale bylo nad slunce jasné, že musíme co nejdříve zakempovat a dohnat spánkový deficit.
Byla jen otázka času, kdy začne stávkovat. Naneštěstí všechny kempy v mapě byly na druhém břehu řeky a most daleko před námi. 
Jako na zavolanou tak přišlo zpestření v podobě závlahového systému. Jeho proud vody v pravidelných cyklech křížil cyklostezku a nám poskytnul tolik potřebné osvěžení.
Zanedlouho jsme dojeli k mostu přes Loiru a také k útulné hospůdce.
To nejhorší máme za sebou. Teď nás čekalo rozhodnutí. Buď se po tomto břehu vrátíme pět kilometrů zpět proti proudu Loiry do nejbližšího kempu, nebo budeme dalších osm kilometrů pokračovat logicky po proudu, kde je kemp následující. Dnes, když přepisuji tento deník, to zní jednoduše, ale tenkrát Matouš nechtěl o dalších kilometrech ani slyšet.
Nakonec souhlasil a tak jsme vyrazili dál. Těch zbývajících osm kilometrů odjel úplně skvěle a s dobrou náladou. Naštěstí.


 







22. 7. 2013
Beaugency – Cour Cheverny (57km.)


Je pondělní dopoledne. Máme za sebou prvních deset kilometrů z dnešní etapy a relaxujeme u jednoho z máchadel, na která sem tam natrefíme.
Jedná se o tři na sebe navazující bazénky vybudované z travertinu. V prvním z nich vyvěrá pramen průzračné vody a ta pak postupně protéká dalšími. Nakonec přepadem odtéká do řeky.
Voda je krásně ledová a osvěžující.
Nad bazénky je postaven trámový přístřešek, který se pak postará i o trochu toho stínu.
Dříve a možná i dnes se tato máchadla používala na praní prádla. Při jedné z našich výprav do Provence jsme to mockrát viděli.
My v nich ponejvíce pereme naše sluncem rozpálená těla.


Dnes jsme zakotvili v maličkém kempu ve vesnici Cour Cheverny. O co je tento kemp menší než ten včerejší, o to je dražší.
Je tu ale útulno. Všude stromy s korunou tak velkou, že ráno určitě zaspíme.
Jednu stranu kempu lemuje potok se splavem a mostkem, který je zároveň vjezdem do kempu. Zbývající tři strany obepíná kamenná zeď.
Podle mapy je ve zdejším kraji kempů vícero, ale Romča s Maťkou už toho dnes měli dost a tak jsme skončili v tom prvním, který se nabídl.





Včera a i dnes bylo a je hrozné vedro. Vzduch by se dal krájet. A co vody jsme dnes vypili. A jak jsme spálení.
Vesnice a městečka, do kterých přijíždíme, jsou jako po vymření. Nikde nikdo.
Máme taky problém s nedostatkem možností doplnit zásoby. Nikde žádná samoobsluha. Občas pekárna ale obchod s potravinami už byl nadobro vytlačen velkými obchodními centry ve větších městech.
Neustále máme žízeň a doplnit vodu také není jednoduché. Když jsme jezdili po Provence, doplňovali jsme často vodu z obecních kašen. Ty byly skoro v každé vsi. Tady nic.
Tady si teprve člověk uvědomí, jak cenná voda je. Moci otočit bidon se studenou vodou dnem vzhůru je úžasný pocit. Naneštěstí voda v našich PETkách a bidonech je neustále horká a hlavně jí není nikdy dost.
Zejtra se snad má konečně ochladit. Jsem už rudej jak Ransdorf… A na to bacha.

Vrcholem dnešního dne byl zámek Chambord. Je to snad největší zámek ve Francii.
Nejsem znalcem architektury, ale je to takovej velikej barák postavenej na fotbalovym hřišti a vše vynásobeno asi tak šesti.
Neberte mě vážně. Zámek je úžasný.


Chambord patří k vrcholným stavbám renesanční architektury a k nejznámějším zámkům ve Francii. Jeho fasáda má šířku 128 metrů, v zámku je 440 místností, 80 schodišť, 365 komínů a 800 tesaných hlavic sloupů.
Jméno architekta který projektoval stavbu není známo, analýzy však ukazují že na plány zapůsobil vliv Leonarda da Vinciho jenž v té době působil jako architekt na dvoře Františka I. avšak zemřel krátce před započetím stavebních prací.

Rozsáhlá stavba byla zahájena roku 1519; podle dochovaných údajů na ní pracovalo 1800 dělníků. Pracovní podmínky ztěžovalo, že na zvoleném místě se rozkládaly mokřady a dělníci proto museli do měkké půdy zatloukat dubové kůly do hloubky až 12 metrů, aby stavba stála na pevných základech.
  
Ke stavbě byl použit vápenec z oblasti Tuffeau. Zámek je postaven podle vzoru středověkých tvrzí okolo centrální části zvané donjon, ten však zde neplnil obrannou funkci. Donjon zahrnuje pět obyvatelných pater. V každém patře zámku se nachází čtyři čtvercové a čtyři kruhové byty. Čtyři chodby ze čtyř světových stran se stýkají ve středu zámku jemuž dominuje schodiště ve tvaru dvojité šroubovice. To bylo zřejmě navrženo pod vlivem Leonarda da Vinciho. Později František I. zámek nechal rozšířit a usídlil se v rozsáhlejších místnostech ve východním křídle. V západním křídle byla započata stavba kaple, ta však byla dokončena až později za Ludvíka XIV.. (zdroj Wikipedie)


Všude spousta turistů, takže jsme se nijak dlouho nezdržovali a mazali dál.
Cesta z Chambordu na další zámek Villesavin byla ovšem dokonalá. Vedla dubovým hájem.
Asfaltová bezchybná cyklostezka se klikatila mezi stromy lemovaná z každé strany dobré dva metry vysokým kapradím. Doslova džungle. Kromě kapradí roste kolem naší cesty také nějaká rostlina s velkými lusky, které non stop praskají a vystřelují semena.


 Máme za sebou teprve dva dny cesty, ale já už to prostě nevydržím. Musím to napsat.
Toto není žádná cyklistika. Tohle je normální cykloobžerství.
Ty cyklostezky. Po tom by mohlo jet i nemluvně.
Super povrch. Buď asfalt, nebo jemná ujetá šotolinka. Vše skvěle značené.
Dnes jsme trochu odjeli od řeky, ale i tak se to jen lehce houpe, žádný velký kopce tu nenajdeš.

Už je tma. Události dnešního dne byly by již dávno zaznamenané nebýt nečekaného zdržení.
Nejdřív mi jen tak z ničeho nic odešla duše. Jen tak, na truc. Ne nepíchnul jsem. Jen toho už měla dost a prostě povolila.
Tak jsem milou duši vyměnil, a protože se blížil večer, kola před zloději řádně zamknul. To proto, abych následně zjistil, že jsem ztratil klíček od zámku. Ten malej zubatej prevít si někam zmiznul a nejspíš se válí někde mezi dnešním a včerejším kempem.
Další hodinu jsem tedy aplikoval většinu vychytávek z filmů o bankovních loupežích a pak jsem ještě zkusil něco z pověstných fíglů pana MacGyvera a jeho červeného nožíku se znakem Victorinox.
Nakonec slavili úspěch maličké, zadarmo drahé, reklamní multifunkční kleště, kterými jsem to ocelové lanko překousal.
Taky jsem to mohl nechat na ráno. Teď budou kola nezamknutá přes noc. Bože, to je zase den.










23. 7. 2013
Cour Cheverny - Chenonceaux  (54km.)

Ráno je vždy lépe. Vykopali jsme se kolem půl desáté a na zdejším náměstí se mi podařilo koupit vše, o co jsem včera přišel. Novou, náhradní duši, nový zámek na kolo a pan servisman místního cykloservisu mi dokonce dofoukl kolo na požadovaný tlak.

Vstup do zámecké zahrady zámku Cheverny je zpoplatněn. Dohromady 450 korun za to, že uvidíme zámek zvenčí se nám zdá dost a tak nadobro vyrážíme z Cheverny směrem na zámek Troussay.
Vstup do zámecké zahrady zamku Troussay je zpoplatněn…

Dnešní den je daleko příjemněji než včera. Není takové horko a fouká lehký větřík. Ten se bohužel během dne mění na silný a nepříjemný vítr ale hlavně protivítr a Matouš z toho začíná být celkem otrávenej.
Vrcholí to ve vesnici Chitenay kde navíc špatně odbočujeme a následně trochu bloudíme.
Nakonec zjišťujeme, že jsme úplně sjeli z trasy a protože jsme sjeli taky z asi čtyřkilometrového kopce, rozhodujeme se nevracet a pokračovat dál jinou cestou.
Před tím je ale nutno posilnit se v motorestu.
Nikdo z personálu nerozumí nám a ani my nikomu a ničemu nerozumíme.
Nakonec se nám daří objednat menu. Je to docela sranda.
Matouš má kuře na kari a my s Romčou něco co vypadá jako jitrnice ale je to nacpané nějakou kůží, vnitřnostmi a chrupavkami. Trochu to smrdí, a když Romču upozorním, že to bude patrně kozlí falus, ani to chudák nedojí. Nakonec to spraví zmrzlina.

Pokračovat dál jinou, náhradní cestou bylo rozhodnutí o dvou ostří. Na straně jedné se nemusíme vracet čtyři kilometry zpět do kopce, ale na druhé straně jsme, postrádajíce mapu tohoto kusu země, museli vzít za vděk hlavním tahem na město Montrichard, kde se napojíme zpět na naši cyklostezku.
Čekalo nás dvacet kilometrů po značně frekventované silnici a Matouš se jich zhostil se ctí.
Nakonec se před námi otevřelo údolí řeky Cher s městem Motrichard pod a hrozivě černými mraky nad námi.

Tak či onak. Nejdříve něco nakoupit na večer a pak se bude řešit déšť.
Vegetíme raději v autobusové zastávce s úmyslem déšť přečkat. Trvá to ale moc dlouho a tak taháme větrovky a vyrážíme.
Zbývá nám nějakých sedm kilometrů do dnešního kempu.
Je to škoda. Motrichard vypadá jako hezké městečko, ale prší a tak se tady ani nezastavíme.

Jede se ale hezky. Déšť není studený a ani moc nefouká. Míjíme několik sklepů vytesaných ve skále. Jeden je otevřený. Jdeme na výzvědy. Sklep je celkem rozlehlý. Celý je vytesaný ve skalním masivu a slouží jako prodejna zde vyráběných likérů.
Stojíme uprostřed hlavního sálu, ale nikdo nikde. Jsme celí promoklí, voda z nás jen crčí a pod námi se už začínají tvořit louže. Po chvíli přichází provozovatelka a nabízí nám ochutnávku.
Chudák Matouš. Nejdříve si myslel, že jsou to ovocné šťávy a teď likéry. Nakonec si ale taky líznul.

Pokračujeme dál. Nyní jedeme opět po celkem frekventované silnici. Naštěstí však jen pár kilometrů a budeme v kempu.
Jsou tu dva. Na obou březích řeky Cher. My si vybíráme ten menší a útulnější. Romana s Matoušem se jdou vysprchovat a já jen na lehko odjíždím hledat nějaké otevřené potraviny, kde bychom nakoupili něco na večeři a samo sebou lahvinku červeného. Nakonec najedu dalších osm kilometrů do jiné vesnice, než najdu obchod.
Matouš taky celý večer lítá na kole po kempu a tak máme dnes v nohách přes šedesát kilometrů.










24. 7. 2013
Chenonceaux  - La Ville aux Dames (38km.)

Celou noc pršelo a ráno bohužel nepřestalo. Až někde kolem desátý hodiny jsme mohli opustit náš stan a začít konečně balit. Všechno samozřejmě mokré. No nic povezeme o nějaké to kilo navíc.

Tento kemp byl… Teď hledám to správné slovo. Byl zkrátka zajímavý. Provozovatelé byli tak trochu kolotočáři.
Všude maringotky, mezi stany se pásl kůň a poník. Občas si vjeli do hřívy a pak se divoce honili po celém kempu.
Kolem osmé večer se u kiosku konal koncert hudebního dua CHAMANES COSMICOS, hrající Buenos Aires underground. Alespoň to měli napsáno na plakátech.
Hráli podobně jako naše rodinná kapelka RODOKMEN. To znamená, že po dvou hodinách produkce začli opakovat, protože jim došli písničky.

Dnešní den byl jeden z těch odpočinkových. Věnovali jsme ho hlavně prohlídkám památek. První zámek, který zde uvidíme i zevnitř je zámek Chenonceaux.
Jak už nadpis dnešní etapy napovídá, byl na řadě hned ráno, necelý kilometr od kempu.
Vstupné za dva dospělé bylo 22 eur a Matouš, hezky po česku omládl o jeden rok a prohlédl si zámek jako šestiletý zdarma.
A je se opravdu na co dívat. Zámek je vybudován nad řekou Cher a jedna jeho část se klene nad celou řekou a tvoří prakticky most.
Za Německé okupace, během II. Světové války, tento zámek posloužil jako most ke svobodě uprchlíkům z okupované části Francie do té svobodné na druhé straně řeky Cher.

Prohlídka zahrnuje obytné místnosti a krásnou kuchyni, která vypadá, jako když se v ní vařilo ještě včera. Kolem zámku se rozkládá zámecká zahrada a labyrint. To bylo něco pro Matouše. Nemohli jsme ho z něj dostat.

 Chenonceau (francouzsky Château de Chenonceau) je zámek situovaný cca 240 km jihozápadně od Paříže, nedaleko soutoku řek Cher a Loira. Stojí na místě původního vodního mlýna, který byl v letech 1513–1521 nahrazen zámkem. V letech 1556–1559 byly přistavěny mostní oblouky, které zámek spojily s druhým břehem řeky. Na obloucích je nyní umístěna dvoupatrová galerie, kdysi využívaná jako oblíbené místo společenských setkání francouzské aristokracie. Tuto přístavbu zřejmě iniciovala Kateřina Medicejská. Po zámku ve Versailles je druhým nejnavštěvovanějším zámkem ve Francii. (zdroj Wikipedie)


Po prohlídce, která zabrala něco přes dvě hodiny, se vydáváme dál směrem na město Amboise. Silnice je opět dost frekventovaná. Pokud cyklostezka vede po silnici, automobilista je na tuto skutečnost upozorněn značkou, aby zpomalil. Ne všichni to však respektují.
Už se těšíme zpět k Loiře na ty úžasné cyklostezky bez aut.

Ve městě Amboise navštěvujeme další památku. Je to zámeček Clos-Luce. Zde strávil poslední léta života Leonardo da Vinci a celý zámek je zasvěcen jeho dílu.
Modely a animace jeho vynálezů jsou k vidění uvnitř zámku. Některé vynálezy jsou pak v životní velikosti instalované v zahradě. Jsou funkční a volně přístupné.
Některé by již zasluhovali řádnou údržbu ale Matouše i přes to nadchly.



Po projetí centra Amboise se konečně napojujeme na kvalitní cyklostezku a upalujeme na Tours.
Dnes už toho moc nestihneme. Ještě nějaký nákup v městečku Montlouis - nezbytná láhev vína, něco na večeři a pak již kempujeme v zatím nejvybavenějším kempu naší cesty.
Je to kemp Les Acacias v La Ville aux Dames.
Matoušovi hned po příjezdu vypadla plomba. Doufám, že nenastanou problémy. Teď už je asi hodinu na obrovském skákacím hradě, který je tady pro ubytované volně k dispozici, takže možná přibude ještě nějaká zlomenina.







25. 7. 2013
La Ville aux Dames – Rigny Ussé (54km.)


Ráno jsme se zase vykopávali z kempu až do půl jedenácté. Hrůza, skoro oběd a na tachometru nula. Takhle k Atlantiku nedojedem.
Teď sedíme v Tours, jednom z větších měst na Loiře a dáváme si oběd. Zastavili jsme u Turka na kebab a je výbornej. Prodavač laškuje s Matoušem. Nálada je výborná a my si užíváme další krásný den naší dovolené.




Tours je město velikosti asi tak Liberce. Průjezd je však bezproblémový. Značení tady mají Frantíci opět skvělé. Jezdí tady krásné tramvaje celé z leštěného hliníku a s futuristickým designem.
Na kraji města je krásná katedrála Saint Gatien s neuvěřitelně propracovanými detaily fasády. Matouš prohlásil, že ho to velmi inspirovalo.
Z Tours vede cyklostezka opět podél řeky Cher. Tu jsme opustili v Chenonceaux a teď v Tours se s ní opět setkáváme. Pojedeme podle ní až k jejímu soutoku s Loirou.
Nejdříve nás ale čekají zahrady zámku Villandry.



Kousek za Tours je vybudováno dětské hřiště a přístavní molo pro říční, výletní lodě.
To je hned důvod k zastavení. Během chvilky jsme s Matoušem na Adama a jdeme do vody. Je to příjemné osvěžení, ale nedá se nic dělat, musíme jet dál.
Zanedlouho už přijíždíme k zámku Villandry. Kupujeme lístky protože Villandry jsou jedním z míst, které chceme určitě navštívit. Cena za prohlídku zahrad je 12 eur a děti do osmi let jsou zdarma. U vchodu jsou brožurky s informacemi o zámku i v češtině. Máme z toho radost. Brožury v našem jazyce jsme dostali i na zámku v Chenonceaux.





Zahrady zámku Villandry jsou krásné. Určitě to stálo za to. Prohlídka zabere asi hodinu, ale pokud máte více času, stojí za to zastavit se a užít si zahradu déle.
Dnešní den se nese ve znamení kvalitních cyklostezek podél řek Cher a Loiry. I s Matoušem se dá jet kolem osmnácti kilometrů v hodině. Za nějakou dobu jsme již ve vesnici Bréhémont kde kupujeme na osvěžení co jiného než Oranginu. Je to Romči a Matouše nejoblíbenější osvěžovadlo na zdejších cyklostezkách. Já dávám přednost pivu.
V Bréhémontu se dotazujeme na nějaký obchod s potravinami, ale žádný zde není. Prý je jeden v Rigny Ussé, kde se nachází také zámek a kemp. Tím pádem je o dnešním cíli etapy rozhodnuto. Noc strávíme v Rigny Ussé.
Po dalších sedmi kilometrech do Rigny Ussé přijíždíme a skutečně nacházíme zámek, obchod i kemp. Kemp je zatím asi nejmenší, který jsme tuto dovolenou navštívili, ale vypadá velice nově a utulně. Je situován na břehu rybníka. Repelent se asi bude hodit. Oproti naší zkušenosti z provence, není v této oblasti zvykem otravovat turisty nějakými žetony ve sprchách. Můžeme si tedy sprchování užít bez omezení a vyrelaxovat se dle libosti.
Není nic horšího než zůstat po náročném dnu pod sprchou bez vody namydlený. To jste pak namydlení.



Vaříme večeři. Dnes máme brambory na loupačku s česnekovým tvarohem.
Náš cyklojídelníček se obvykle vypadá následovně. Snídaně je tvořena čerstvou bagetou a nějakou paštikou či sýrem. Samozřejmě čaj nebo kafe. Oběd záleží na situaci. Bageta nebo nějaké občerstvení jako například včerejší kebab. Pokud je nutná nějaká psychická vzpruha tak kompletní oběd v restauraci. Večer pak koupíme čerstvé potraviny v obchodě a stejně jako dnes něco ukuchtíme. Večeři každý den zakončíme lahvinkou vína.
Původně jsem plánoval každodenní večeře v restauraci, je tu ale dost draho a tak se krotíme. I tak utrácíme denně celkem dost za vstupy do zámků, pivko, oranginu či zmrzlinu. Dnes jsem si dával 250ml lahvičku Heinekena za sedmdesát korun. To je prostě strašný.
Francie je dost drahá. Jedno pozdní odpoledne jsem sledoval partu chlápků v restauraci. Za ty dvě hodiny co jsme tam seděli, měli před sebou stále první pivo. To u nás by to bylo nejméně třetí. Není to asi zas tak jednoduché tady žít. To by měli vidět ti věční mrzouti, co si stěžují, jak je u nás špatně.
Na druhou stranu, kempy jsou tady relativně levné a jsou na vysoké úrovni. Víceméně, není nutno vybírat. Ať už přijedeme do jakéhokoli kempu, nečeká nás zklamání.








26. 7. 2013
Rigny Ussé – La Croix (60km!)

Noc na dnešek byla neklidná. Probudili mě zvuky přicházející bouřky. Prozřetelně jsem zajistil a přikryl kola, sundal tašku z toho Matoušova, prádlo ze šňůr a pozapínal stan. Jen co jsem to dokončil, přišly první kapky.
Potom už s přestávkami pršelo až do rána. Bouřka řádila přímo nad námi a už dlouho jsem neslyšel takové hřmění. Snad nikdy předtím.
Vstávali jsme kolem půl deváté, ale již v deset jsme frčeli na město Avoine.

Cesta do Avoine, kde jsme si dávali píívo a líímo byla překrásná. Vedla lužním lesem plným komárů. Ti však našemu tempu neměli šanci stačit.

Uprostřed lesa je odbočka na cestu lemovanou starými vraky kol. Vypadalo to jako poslední cesta cyklistova. Odložili jsme kola a vydali se na průzkum. Asi po tři sta metrech jsme narazili na řeku a to bylo vše. Ale bylo tedy dost tajemné místo. Navíc jsme všichni přišli asi o deci krve. Komáři byli neúprosní. Byla to taková naše oběť lesu.
Za Avoine jsem dostal, myslím báječný nápad.
Za rok tady budou projíždět mí rodičové se synovcem a my jim tady připravíme pár cashí na vystopování. Jednu jsem umístil kousek za Avoine a další budou následovat.

 Přijíždíme do Candes Saint Martin. Je to krásné městečko na břehu Loiry s úchvatným kostelem. Jako správní turisté nasekáme pár fotek a upalujeme dál. Kousek odtud v Turquant zastavujeme u ve skále vytesané hospody. Rozhodujeme se zastavit na občerstvení. Popíjíme pivínko a odpočíváme v lehátkách u balíků slámy, které plní funkci stolků.

Ve skalním bloku je kromě hospody ještě několik obchůdku a výtvarných dílen. Je to hrozně příjemné místo. V dílnách se realizují mladí umělci a prodávají své výtvory.

Od rána je zamračeno, ale teď odpoledne začíná připalovat a nás přitom ještě dnes čeká něco z mála kopců na trase. Teda alespoň mapa to tvrdí.
Pojedeme vinicemi nahoru a dolu až do Saumuru. Nabízejí se nám dvě varianty trasy, při Loiře nebo vinicemi. My to sekli půl na půl.
Až sem k jeskyním jsme jeli podél řeky a teď začneme stoupat. Doufáme, že cesta po vršcích bude zajímavější a nebude tam tolik turistů. To se nakonec potvrdilo, ale byla to v tom vedru náročná vložka.


 Do Saumuru přijíždíme celkem vyšťavení a jen městem projíždíme bez zastavení.
Nějak nemáme chuť na tu spoustu turistů a navíc jsme opět trochu v časovém presu.
Každý den dojíždíme do kempu kolem půl sedmé večer, ať děláme, co děláme.
A dnes to vypadá ještě na dýl.
Navíc musíme ještě nakoupit nějaký proviant. Na výpadovce ze Saumuru jedeme směrem, kde věříme v existenci nějakého obchodu. Holé přání se stává skutečností měrou víc než vrchovatou. Přijíždíme k velkému obchodnímu centru E. Leclerc. To je až příliš velké na těch pár věcí, které potřebujeme.
Vše vyřizujeme, jak nejrychleji umíme. Kola jsou s veškerou bagáží bez dozoru na parkovišti před vchodem a centrum je opravdu rozlehlé. Máme o kola a věci strach. O spolehlivosti cyklozámků jsem se již přesvědčil…
Vše ale zůstává ne svém místě. Kola i bagáž jsou v pořádku a my se soustavou v naší mapě neuvedených cyklostezek dostáváme opět na naši trasu.
Až do našeho dnešního kempu v La Croix je to opět houpačka. Náš dnešní kemp je situován na kopci a tak ještě výživná závěrečná prémie. Dnes máme zatím nejdelší etapu a asi i nejkopcovatější. Matouš toho má plný brejle, ale zvládnul to.
Kemp je to velký a vybavený. Však se také honosí čtyřmi hvězdami.
Je tu spousta atrakcí pro děti včetně třech bazénů. Také je zatím bezkonkurenčně nejdražší. 24 eur. Za to jsme v minulých dnech spali skoro dvakrát.
Ale to není důležité. Matouš si to užívá a večer nás odmění měrou vrchovatou. Patnácti metrový bazén už dokáže přeplavat úplně sám. Ani jsme nevěděli, že už tak dobře plave. Bůh ví, kde se to naučil.











27. 7. 2013
La Croix – Angers (59km)


V noci opět bouřilo. Blesk stíhal blesk a hromy divo bili. Některé nezněli ani jako hrom, ale spíše jako rána z děla přímo nad naší hlavou. U toho samozřejmě déšť, takže ráno jsme zase balili mokrý stan.

Ale jinak si nemůžeme stěžovat. V noci prší a přes den je krásně. Navíc ráno, když vyjíždíme, tak jsou silnice ještě mokré a ze stromů kape voda.
Dnes ráno ale nevyjíždíme, protože já už zase dojezdil. Mám opět prázdné zadní kolo. A samozřejmě píchlo na prvních sto metrech. Takže zase veškerá bagáž z kola dolů a jde se opravovat.
Jsme zrovna kousek od recepce kempu a tak se ptám, zda nemají kompresor. Prý to není problém, jen údržbář je na obchůzce.  Za chvíli prý bude zpátky. Ok, tak to já to zatím zalepím a pak to nafouknem.
Pouštím se do opravy. Zkouším v kaluži, kde je díra. Nemůžu ale žádnou najít. To snad není možný. No pro jistotu duši měním za náhradní a to už u mě stojí nějaký ochotný rekreant s pumpičkou, zda prý nepotřebuji pomoc. „Ale kde že pumpička, za chvíli to fouknu kompresorem“, dělám machra a s díky odmítám.  Jenže kolo už drahnou dobu opravené a údržbář od kompresoru nikde.
Nakonec jdu poprosit toho dobrodince, zda nabídka ještě platí. Naštěstí platí. Byla to taková velká pumpa s manometrem. Stačilo pár fouknutí a bylo hotovo. To jsem byl blbej. Zase zkušenost.



Vyrážíme směr Angers. Do Angers bychom dnes rádi dojeli. Je to taková další meta. Z Angers k Atlantiku je to již jen dvě stě kilometrů.
Sjíždíme opět k řece Loiře a během chvilky dorážíme do Gennes.
V Gennes mají kousek od náměstí pěknej obchůdek, kde nakupujeme nějaké dobroty. Bohužel prostranství před obchodem je dosti neutěšené a tak míříme konzumovat do parku.
Po krátké pauze pokračujeme po břehu Loiry až do Saint Rémy la Varenne. Cesta vede po normální silnici, ale provoz je minimální.
Cestou potkáváme vinný sklep s produkty z místních vinic.
Na víno je ale ještě příliš brzo a tak pokračujeme bez zaváhání dál.
Příležitostí k nákupu místního vína přímo ze sklepů je tady poskrovnu. Většinou kupujeme každovečerní lahvinku v obchodě a ne u místních výrobců. Prostě není kde koupit nebo jsme si nevšimli otevřeného, volně přístupného vinařství.
V Saint Remy la Varenne si dáváme v restauraci pod mostem malé občerstvení.
Z restauračky je přes řeku krásný výhled na Saint Mathurin.
Pak už přejíždíme po mostě na druhou stranu Loiry a dostáváme se do ještě rovinatější krajiny než doposud.  Do Angers už nám zbývá jen kousek.
Na předměstí vjíždíme kolem čtvrté hodiny. U dálničního mostu, skvělého to orientačního bodu, umisťujeme další, druhou cash pro Ondru a za chvíli již projíždíme kolem prvního kempu, kde bychom mohli dnes zůstat.
Na tachometru svítí padesát kilometrů, ale je ještě brzo a tak se rozhodujeme ještě šlapat. Za chvilku už vidíme, že to nebyl dobrý nápad. Před námi je hradba těžkých, černých a hrůzu nahánějících mraků, které míří přímo proti nám. Kdybychom zůstali v tom prvním kempu, tak už mohl být postavený stan, ale možná že ne. To je už teď jedno.
Musíme se připravit na pořádnou bouřku. Rychle strkáme věci do tašek, na sobě necháváme jen to nejnutnější a vyrážíme na zteč.
Do dalšího kempu zbývají nějaké tři kilometry. Ale na to se bouřka neptá. Schovat se není kam. Místní architektura nenabízí žádné přesahy střech jako je tomu u nás běžné. Ani žádný vhodný výklenek či autobusová zastávka. Pod stromy se bojíme. Je to zase buřina, jak se patří.
Probíjíme se skrze ukrutný lijavec a jsme masírování sprchou těžkých kapek.
Matouš křičí, že to bolí. Možná i trochu brečí. Nemůžu to rozeznat. Jsem rád, že ho tak tak vidím. Hrozně se setmělo, fouká vítr a oči máme plné vody.
Vichr do nás tluče z boku a strhává nás ze silnice. Nedá se nic dělat. Musíme jet. Kemp už musí být pár stovek metrů.
Přijíždíme k řece. Daří se nám najet na most. Je to hrozný. Překonáváme ho společně s auty a nejsme osvětlení. Světelka jsou někde hluboko v brašnách. Doufám, že nás řidiči vidí. I na nich je znát nervozita. Na kruháči nám jeden nedává přednost a vjíždí mezi mě a Matouše. Naštěstí Máťa jede pomalu a vidí ho. Vše se odehrává ve velice malé rychlosti, ale vyděsilo nás to pěkně.
Hned za kruháčem je konečně ten zatracenej kemp.
Naneštěstí se nejedná o kemp, jak je v mapě zakresleno, ale jen o placené stání pro karavany.
Těch jsme již potkali více. Je to možnost jak kempovat relativně v přírodě a přitom nebýt v kempu. Toto stání má u vjezdu bránu a po zaplacení je možno vjet. Je tu i sociálka se sprchou na mince. Zde se tedy platí, ale již jsme viděli i stání, krásně u řeky mezi stromy a bez poplatku.
Pod přístřeškem u sociálek se konečně schováváme před deštěm.
Jsme úplně durch.
Kontrolujeme, jak si stojíme. Tak kola jsou perfektně umytá. To je první veselá zpráva. My také. S Matoušem, který už pookřál z té jízdy, žertujeme, že se večer nemusíme mýt.
Teď po dešti je nám v mokrých šatech docela zima. Otevíráme expediční brašny od Sport Arsenalu a jsme zvědaví, jak obstáli v tomto extrémním testu. Vše je suché a tak honem převlékat. Bože to je paráda. Zase teploučko.
Nasedáme opět na kola a odbočujeme z naší cyklostezky na cestu do Angers. Cyklostezka Loira Angers míjí.
My se ale rozhodujeme udělat si do města zajížďku. Zítra se chceme podívat do centra a kousek od něj, u jezera je podle mapy další kemp.
Od naší „převlékárny“ je to do kempu nějaké čtyři kilometry a za chvíli jsme již na recepci. Cenová hranice kempů je opět posunuta, ale kemp je super. Samozřejmostí je bazén, výřivka, prolézačky a restaurace.
Odjíždím ještě nalézt nějaký obchod a nakoupit na večer a zítřejší snídani. Kupuji jen něco k pečivu. Bagetu samotnou objednáváme většinou přímo v kempu. Není nad čerstvou.
Když se po chvíli vracím, tak Matouš už je u bazénu a užívá si. Sedáme si s Romčou ke stolečku v restauraci hned vedle bazénu. Zjišťujeme, že ceny jsou zde celkem přijatelné a tak se rozhodujeme dnes již nevařit. Matouš si hraje v bazénu a po chvíli si úplně bez zábran přisedá k nějaké rodině, která právě okupuje výřivku.  Neslyšíme je, ale můžeme vidět, že se s nimi skvěle baví. Co jim to asi vypráví. Češi to nejsou…
Ráno pojedeme do Angers. Necháme si bagáž v recepci a pojedeme na lehko…. Jo to bude nejlepší.











28. 7. 2013
Angers – Saint Florent le Vieil (57km)

Dnes jsme si trochu přispali. Vstáváme až v půl deváté. Stan je zase mokrý a oblečení na šnůře také. Ač je přes den hezky, praní a sušení prádla řešíme večer a v noci. Přes den šlapeme.
Balíme. Stan jsme postavili na takové směsi na půl posekané, trochu uschlé a trochu shnilé trávy. Všechno je teď nalepeno na podlážce stanu, cyklobrašnách a podobně. No fuj.
Nakonec vše spakujeme a jedeme se podívat do Angers na pevnost. Původní plán, nechat bagáž v recepci nakonec měníme. Máme zpoždění a navíc jsme našli alternativu trasy, takže při návratu z Angers už kolem kempu nepojedeme. Pevnost v Angers je trochu zajížďka, ale stojí určitě za to. Pevnost je to uctihodná a zajímavá.

Hrad je situován ve strategické výšinné poloze, nad soutokem řek Loiry s Maine, pod jejím soutokem řek Mayenne a Sarthe. Převážně je to gotická stavba krále Ludvíka IX. z let 1228-1238. Opevnění tvoří dvojitý pás hradebních zdí s ochozem a 17 věžemi, vysokými původně 40 metrů, jak je doloženo v 15. století, dnes o 10 metrů nižších. Aulu založil biskup Dodon, v 10. století na jejím místě vznikl první hrad ("castrum"), ve druhé čtvrtině 13. století přestavěný na typickou královskou stavbu gotického hradu s palácem, kaplí a mohutnými pevnostními zdmi. Stavbu řídila královna - regentka Blanka Kastilská jako protiváhu k hradům mocných velmožů. Mohutné fortifikace tohoto stavebního období jsou v půdorysu jednoduché, stylově obdobné stavbám římských císařů dynastie Hohenštaufů. Velké bloky kamene jsou opracované do kvádrů v tzv. kyklopském zdivu. Zde byly po antickém způsobu zvýrazněny střídáním pásů černé břidlice, šedé žuly a žlutého pískovce, a tím se docílil výrazný estetický účin.
Hradní kapli sv. Jana Křtitele založil král René a dostavěl ji roku 1410 král Ludvík II.  

 Hrad zaujímá plochu 25 tisíc metrů čtverečních. Hradby o délce přes 600 m stavbu obíhají na půdorysu pětiúhelníku. Jsou prolomeny dvěma branami: Městskou branou (La porte de la ville) a Polní branou (La porte des champs). Uvnitř areálu hradu jsou stavby ze 13. - 15. století. Nejstarší je jádro královského paláce a královské kaple, ve zdivu ze 13. až 14.století. Interiéry byly během 14. století dovybaveny luxusními prvky včetně krbu v kapli. Dvůr je dále zastavěn kasárnami pro vojenskou posádku, která toto strážní místo stále hlídala, a správní budovou. Během 16. století gotická pevnost byla upravena na zámek s geometricky řešeným parterem parku.

Před hradem stojí socha „Dobrého krále“ Reného z Anjou, mnohonásobného krále i z Jeruzaléma, který svou kariéru zakončil jako panovník Provence. (zdroj Wikipedie)


Při zakoupení vstupenky se mě holčina za kasou ptá, zda chceme tištěného průvodce. Říkám jí, pokud máte Českého, proč ne. Ona samozřejmě nemá a nabízí nezištně Ruského.
Myslela to jistě dobře, ale trochu mě to nakoplo. Vysvětlil jsem jí tedy, že Ruština je trochu jiný jazyk než Čeština.




Po exkurzi se jedeme ještě podívat na chrám Saint Maurice, kde právě probíhá nedělní mše.
To už jsem ale opět jako na trní.
Je půl jedné a my máme ujeto nula kilometrů. A to dnes potřebujeme střihnout alespoň padesát, pokud chceme být ve středu u Atlantiku.
Konečně opouštíme Angers. Míříme kolem řeky Maine zpět na soutok s Loirou, do místa, kde jsme včera tak zmokli.
Teď však praží slunce a my frčíme dál směrem na Nantes, které je v tuto chvíli asi devadesát kilometrů daleko.
Zrovna jedeme z kopce, když mě Matouš najednou předjíždí. Levačkou řídí a v pravačce drží bidon. U toho řve, že nemůže brzdit, protože drží ten bidon! Levačkou se brzdit bojí, protože přední brzda…
Křičím na něj, ať ten bidon zahodí, ale on je celej v křeči a nemůže se ho pustit. Jede dál a to už se začínáme bát. Nakonec to pochopí, bidon pouští z ruky a bezpečně zastaví.
Na tachometru má maximálku čtyřicet dva kilometrů za hodinu.
To je však z jiného kopce. Tam se naštěstí držel oběma rukama.

Teď mě napadá. Včera v noci ve spaní dokonce držel oběma rukama bagetu, stejným způsobem, jako řidítka. Je toho na něj asi hodně. Poslední dny jedeme každej den kolem padesáti, šedesáti kilometrů a jemu je sedm let.

Je neděle. To znamená, že je všude zavřeno. Samozřejmě krom restaurací. Několik jich míjíme, ale nezastavujeme. Nakonec, když už je hlad, široko daleko žádná restauračka není. Matouš začíná stavkovat a tak brzdíme a vaříme oběd z vlastních zásob jen tak u cesty. Není to moc pěkné místo. U křižovatky na parkovišti. Kousek od nás kontejnery…
Po pěti kilometrech projíždíme kolem hospůdky Café de Lenin. Mají ve štítu vyobrazeného Lenina v nadživotní velikosti s pivem v ruce.
Tam ale z politických důvodů také nestavíme.

Pozdě odpoledne se horší počasí. Několikrát nás zaskočí přeháňka a musíme se schovat. Když je tedy zrovna kam a to moc často není.
Čtrnáct kilometrů před dnešním kempem zastavujeme v hospůdce na klasickou Oranginu, pivo a zmrzlinu.
Vyrážíme, zrovna když se blíží další sprška. Naštěstí právě míjíme nějaký kemp. Zajíždíme tedy k toaletám a přeháňku přečkáváme i s koly uvnitř. Bohudík na nás nikdo nevlítl.
Posledních deset kilometrů je za trest. Fouká silný protivítr. Matouš se za mě snaží schovat a takto v zákrytu se ploužíme až do našeho dnešního kempu.
Nakonec dorážíme opět kolem sedmé hodiny večerní.
V recepci se vyptávám na nějakou pekárnu, ale prý už je vše zavřené. Na improvizované nástěnce vlaje nabídka místní pizzerie. Ve finále tedy objednávám pizzu a víno donáškou. Během půl hodiny nám u stanu troubí kurýr s večeří a vínem. Tomu říkám servis.














29. 7. 2013
Saint Florent le Vieil – Sainte Luce sur Loire (Nantes) - 53km

Náš postup na západ se zastavil. Bylo nezbytně nutné, zbudovat tábor a přečkat přicházející zimu.
Tak to známe z románů.
Náš čas je bohužel limitován řádnou dovolenou a tak pro nás může být taková záležitost jako změna počasí osudná.
Koukám ven ze stanu a moc se mi tam nechce. Obloha je sice jako vymetená s sluníčko už prokukuje mezi stromy, ale je nepříjemná zima.
Vítr, proti kterému jsme včera bojovali, přinesl, jak se zdá změnu počasí.
Doufám, že se to zase zlepší.
Může být chladněji, ale pokud bude pořád foukat proti nám nebo pršet, tak to bude těžké a je možné že cíle nedosáhneme vůbec.
Taky to mohlo ještě vydržet.
Nyní nám do Saint Nazaire zbývá nějakých sto třicet kilometrů. Do středy tam chceme být a ve čtvrtek relaxovat u Atlantiku.
V pátek ráno nám jede vlak zpět do Orléans k našemu autu.

Matouš si oblíbil kostely a chrámy. Zejména pak sleduje křížové cesty.
V každém kostele je jinak vyvedená a Matouš podle toho hodnotí, jak je která farnost bohatá či chudá.
Včera se mě ptal, zda existuje taky druhý díl křížové cesty. Že je to pořád dokola stejný. Koukám, že už je z těch komiksů úplně zblblej.

Dnes vyrážíme kolem jedenáctý a nejdříve jedeme omrknout kostel na kopečku městečka, kde jsme ne dnešek spali. Je to pěknej kopec a ne kopeček. Matouš láteří, ale když pak vejde dovnitř kostela, sundá si přilbu, sedne do lavice a jen sedí a kouká. Mluví jen polohlasem a je najednou celej takovej zdrženlivější a rozumnější.


Tak si tak říkám, v jakém stavu je naše církev a kostely v České Republice. Proč to nefunguje jako tady?
Nejsem věřící, ale myslím, že církev se neumí dnes lidem nabídnout. Kostely přece nemusí fungovat jen jako místo obřadů a modliteb.
Každý kostel, který navštívíme, má zvláštní kouzlo a může sloužit i jen k relaxaci a k zamyšlení se nad sebou samým.
Tady je každý kostel přístupný a otevřený. Můžete volně vstoupit.
Všude lze koupit svíčku a zapálit jí někomu na koho myslíte. Většinou je nablízku kasička a věří se, že tam to euro hodíte a kasičku neukradnete. To samé s různými pohlednicemi a brožurami o historii kostela.
A to je asi ten největší problém. Ta neúcta lidí v naší zemi. My jsme tak hloupí, že si raději všechny kostely vykrademe nebo necháme vykrást. Je to ostuda.

O této cyklostezce se říká, že je to stezka hradů a zámků. Nevím. Myslím, že takový náhrdelník památek a zajímavých míst navleču u nás také.
Problém je, že to neumíme “prodat“. Ať už je to kostel, zámek či jiná pamětihodnost.

Vyrážíme. Cesta vede převážně po zemědělských cestách mezi poli. Většinou je podél cesty nějaký porost, který nás alespoň trochu chrání před neutuchajícím větrem. Dnešní počasí je zatím asi nejhorší. Nakonec je celkem teplo. Dá se jet normálně v tričku, kraťasech a sandálech. Problémem jsou přeháňky. Dnes jich bylo dohromady sedm. Už jsme si na ně zvykli. Jak začne krápat, okamžitě vyhlížíme nějaký strom či jiný vhodný úkryt a déšť přečkáme. Povětšinou jsme zalezlí v nějakém roští. Lepších úkrytů tady moc není.

Přeháňka obvykle netrvá déle než nějakých deset, patnáct minut a
zatím to takhle vychází. Kromě toho velkého slejváku u Angers.

Za obcí le Fossé – Neuf najíždíme na krásnou, šotolinovou cestu podél rybníků. Tato cyklostezka nás dovede až do Ancenis, kde v parku u prolézaček vaříme kafe a svačíme pizzu ze včerejška. Matouš si užívá na prolejzajdách.
Má tam nějaké kamarádky, které se před ním pěkně nakrucují. Zkrátka Francouzky.
Mezi Ancenis a Oudonem jedeme podél železnice. Najednou hroznej rámus a kolem nás se přežene TGV. Je jak písečnej červ.  Ta rychlost takhle zvenčí je ohromující. Rozpohybovat takovou masu železa. Síla. Několikrát jsem už měl tu čest, svézt se rychlovlakem, ale takhle zvenčí je to ještě úchvatnější.


Do Oudonu vjíždíme s prvními kapkami další přeháňky. Naštěstí je hned na kraji městečka samoobsluha. Jdeme se tedy schovat a nakoupit zároveň.
Za Oudonem nás čeká poslední větší stoupání této cesty.
Je to asi kilometrový kopec a protože na něj Matouše připravuji už delší dobu, není to pro nás nakonec problém. Na druhé straně zase šupem dolů, zpět k Loiře.
Projedeme vesnicí, kde umisťuji další cash a pak dupeme zase proti větru ve zcela otevřené krajině podél Loiry.
Naštěstí zanedlouho přejíždíme most ve městě Maures. Na druhé straně Loiry jsou alespoň nějaké stromy a tedy závětří. Vede zde příjemná cesta bez provozu aut. Předjíždí nás nějaký klučina s taťkou. Klukovi může být tak osm let a to si Matouš nenechá líbit. Najednou si stoupá do pedálů a zanedlouho již necháváme nečekané soupeře za zády.
Po třech kilometrech odbočujeme do města Thouaré sur Loire na nákup.
Do kempu je to co bys kamenem dohodil a my tam dorážíme opět kolem sedmé. Na tom kousku od supermarketu do kempu stihnul Matouš ještě dvě nehody. Nejdříve padá při sesedání z kola. „Zatracený brašny expediční“ stěžuje si. A chvilku na to zavadí šlapkou o skalku u cesty a opět se poroučí k zemi. Naštěstí se mu nic nestalo. Jen je trochu přiodřenej.













30. 7. 2013
Sainte Luce sur Loire (Nantes) – le Migron - 45km



Včera večer jsem se v recepci připojil na net a zjistil, že ve čvrtek, den který strávíme na pláži, má být 30C. a slunečno. Tak to je super zpráva. Doufám, že to takto vyjde. Prozatím již třetí den bojujeme s vichrem a přeháňkami. Dnes opět přitvrdilo. Od rána je zataženo a fučí a fučí. Ráno jsme vjeli do města Nantes. První půlka cesty skrz město byla v pohodě a jelo se příjemně po nábřeží. Cyklostezka na příjezdu do města byla možná nekvalitnější, co jsme tady jeli.
Ale přibližně v půlce cesty přes město pohoda skončila. Průjezd byl velice špatně značen, nebo spíš neznačen vůbec. Jedeme hlavně podle mapy a instinktu. Nakonec, se přes zapáchající, špinavé předměstí vymotáme pryč z Nantes úplně jinou cestou než je asi pro cyklisty zamýšlená.
Hluboce si oddechneme.
Kousek za Nantes si v restauraci dopřáváme zasloužený oběd. Je to přímo hostina.
Na denním menu je předkrm – něco jako ruské vejce, potom steak s hranolky a nakonec dezert – výběr ze tří druhů bohatě zdobených pudinků.
Byla to samozřejmě opět velká show. Paní mluvila jen Francouzky a tak jí ukazuji na vedle u stolu sedící chlápky co jedli ten předkrm. Myslel jsem, že dostanem jen to vejce se šunkou, ale nakonec toto. Matouš to ani nedojedl. Bylo toho hrozně moc.
Po skvělém obědě, se se nám však zpátky do toho větru, nějak nechce.
Následně se však pořád proplétáme průmyslovou oblastí kolem Nantes a cesta žádná sláva. Špatné značení, různorodý povrch pokračuje až k přívozu přes Loiru v le Port Launay. Přívoz – žádná malá loďka – je zdarma a v le Pellerinu je cesta už lepší. Celkově ale stojí stezky za Nantes za prd.
Hodně lidí, kteří s námi cestovali celých deset dní a které jsme tu a tam potkávali, se najednou ztratilo. Daleko víc jich nyní jede proti nám od oceánu.







Možná je odradilo počasí nebo nuda zdejší krajiny. Tato část cyklostezky do Saint Nazaire už prostě není tak atraktivní. Není tu již tolik památek a příště bych jí asi také vynechal. Až do Nantes bylo každý den co vidět. Nyní je to však již klasická cesta v deltě velké řeky jakou známe například z naší cesty podél Odry k Baltu.
Rovná asfaltka podél některého z mnoha ramen větvící se řeky od obzoru k obzoru, osázená stromy.
Tento jednotvárný obraz a neutuchající vítr nás nakonec udolal a my se rozhodli, utábořit se tentokrát o jeden kemp dříve, oproti původnímu plánu.
Je to takový mrňavoučký kemp, který ani nemá řádnou recepci. Obsluha dojíždí vyřídit formality jen v určenou hodinu ráno a večer.
Vše ale funguje jak fungovat má. Voda ve sprchách je teplá, kemp disponuje i vybavenou kuchyňkou a prodejna potravin je v dva kilometry vzdálené obci. Tam také s Máťou jedeme hned nakoupit. Je to pěkně do kopce a jak jinak - proti větru.
Obec se jmenuje Frossay a obchod je zásobený vším, co potřebujeme. Tedy zatím. Dochází nám plyn ve vařiči a je velice těžké odhadnout, zda vydrží, či nikoli. Nechci ho však již kupovat. Letos bych ho už nevyužil a další rok většinou stojí za prd. Je lepší mít čerstvý.
Kartuše, ze které vaříme teď je také staršího data, a pořád se přicpává.

V obchodě jsme si s Matoušem koupili i pivko a Oranginu od cesty a posadili se před obchodem na pangejt, že si to v klidu vypijem. Neuběhlo ani pět minut a z obchodu vychází prodavač. Nese nám židle. Sakra tohle se mi u nás taky ještě nestalo.
















31. 7. 2013
le Migron – Saint Marc 48km


Kemp v Saint Marc na samém pobřeží Atlantického oceánu je typický masňácký kemp přímořského letoviska. Hlava na hlavě. Každý si čumí do jídla a všichni jsou krásně natření opalovacími krémy. V samém centru obrovského kempu se nachází restaurace, prodejnička základních potravin a jeviště místních animačních programů. Je až neuvěřitelné jakou mají oblibu. Večer bylo nabito.

Teď se válím u bazénu a hlídám Matouše, který si užívá tobogánů a dalších místních atrakcí.
Počasí opravdu vyšlo skvěle. Na nebi není ani mráčku a slunce pálí, jak se na červenec sluší a patří.
Poslední tři čtyři dny to bylo o poznání horší. Včera jsme dokonce museli obléknout větrovky. Celou noc na dnešek mrholilo a ráno byla ještě zima a zamračeno.
Jen jsme si přáli, aby se to nakonec zlepšilo.
A naše přání bylo nakonec vyslyšeno. I zítra, má být, podle předpovědi stejně krásně.
Zítra máme v plánu válení na pláži. Další den nás již čeká náročná cesta domů.

Tento druh cestování s koly tak zvaně na těžko, každý den jinde, jiní lidé, nové zážitky. To já rád. Problém je, že u toho strašně letí čas. Ani se nerozkoukáte a čtrnáct dní dovolené je v tahu.

Dnes ráno jsme se vykopali z kempu až v jedenáct hodin. Ale vůbec to nevadilo, protože nám zbývalo už jen nějakých čtyřicet kilometrů do cíle v Saint Nazaire.
Matouš jel dnes jak drak.
Hned ráno jsme vyhlásili soutěž, kdo první uvidí Atlantik – vyhrává.
A od té doby byl jak vystřelenej.
Počkej Matouši příště, až se zase budeš loudat, že už nemůžeš. Už ti nato neskočím.
Za chvíli jsme už byli v Saint Brevinu, kde jsme najeli na poslední most přes Loiru. Je to čtyři kilometry dlouhé, do výšky se klenoucí dopravní dílo. Vzbuzuje obdiv.




K překonání tohoto pravěkého ještěra, jehož hřbet most připomíná, bude zapotřebí značné odvahy.
Tety alespoň v sedle kola.
Mostovka má tři pruhy pro auta a dva krajní miniproužky pro kola. Nebo spíše pro motocykly. Řekl bych, že s cyklisty se zde moc nepočítá.
Toto vše pro oba směry a do toho příšerný provoz aut všech kategorií.
Oblouk mostu se zvedá do značné výšky a stoupání na vrchol není pro Máťu jednoduché. Před vrcholem jsem ho musel zezadu postrkovat.
Nákladní auta, která nás míjela, vytvářela nepříjemné turbulence a moooc jsem si oddech, když jsme sjeli dolu.
A pak, pak jsme konečně vjeli do přístavu Saint Nazaire.
Na pobřežní promenádě je živo. Spousta lidských tuleňů a rypoušů se vyvaluje na slunci a tak se zdržujeme jen na chvíli, než se Matouš vyřádí na prolézačkách a než nasbírá nějaké ty mušličky. Pravé pláže nás přece ještě čekají.


Ještě nezbytné pivko u jednoho z mnoha občerstvení a pak už vyrážíme na pár posledních kilometrů do kempu v Saint Marc.
Jak už jsem psal na začátku. Přeplněný kemp. Většina ubytovaných má evidentně zcela jinou představu o dovolené než my, ale co naplat, také chceme být chvilku s davem u moře.
Nechat si zde na toaletách nabíjet telefon, jak jsem to celou cestu v kempech praktikoval, bych si tady nedovolil.
Další den jdeme na pláž, ale jsme zklamáni. Pláž je to krásná, to nemohu říct…. Ale ta voda.
Je plná chaluh a studená.
Nicméně vlny jsou zde obrvelké a to se Matesovi líbí. Celou dobu je ve vodě a už je celej promrzlej. Má tady nového nějakého kamaráda. Moc si rozumí, i když si vůbec nerozumí.
Na pláži trávíme celé odpoledne. K večeru se vracíme do kempu a pomalu se začínáme chystat na zítřejší přesun vlakem zpět do Orleáns.












1. 8. 2013
Saint Marc – Saint Nazaire vlakové nádraží 5km.

Vstáváme ještě za tmy. Vlak vyjíždí brzo ráno a musíme se sbalit a dojet pět kilometrů zpět na nádraží do St. Nazaire.
Snažíme se vše sbalit co nejrychleji a zároveň nejtišeji. Tuleni ještě spí.
Za ty dny již máme balení nacvičené a vše běží jako po drátkách. Vyrážíme. Čas máme dobrý. Pomalu začíná svítat. Když přjíždíme na nábřeží v St. Nazaire slunce se právě objevuje nad přístavem. Je to vskutku překrásná podívaná.






Nádraží nalézáme bez problémů. Vše je značené a i mapa je přesná. Vjíždíme i s koly do nádražní budovy a přeskupujeme bagáž pro cestu vlakem.
Jsme tu dnes první cyklisté, ale během chvíle pomalu doráží další a rovnou si to šinou na perón. Zanedlouho jich tu je kolem patnácti dvaceti.
Tahám nějaké bližší informace z místního zřízence a dovídám se ne zrovna potěšující zprávy. Vlak sice kola bere ale maximálně deset kusů. Něco jako právo prvních příchozích se tu nenosí a o místa zřejmě bude rvačka…
Toho se však s malým Matoušem nehodláme zúčastnit.
Po dlouhých schodech pomalu snášíme naše bagáží ověšená, těžká kola a zaujímáme místo na peróně spolu s ostatními. Děj se vůle boží. Tlačit se nehodláme.
Každou chvíli, kolem projde nějaký nádražák a při pohledu na ten dav cyklistů nevěřícně kroutí hlavou jako by říkal „tak tam se tedy holánkové, všichni rozhodně nevejdete“.
No co, nějak to dopadne.




Přijíždí vlak. Dílem obrovského štěstí jedny z dveří vlaku zastaví přímo před námi. Není to však vagón pro kola a tak nevíme. Jeden ze zřízenců, u kterého jsem předtím sondoval, co a jak, na mě ale spiklenecky mrká, že to tam jako máme narvat.
Na nic nečekáme a kola mizí v útrobách té ocelové bestie, i když v osobním oddíle.
Tímto vlakem pojedeme jen půl hodiny do Nantes a pak přestupujeme na jiný, větší rychlíkový až do Orleans. Pokud jsem dobře viděl, nakonec na peróně nezůstal nikdo.


Zanedlouho přijíždíme do Nantes na hlavní nádraží a vykládáme kola na perón. Teď jen zjistit, který vlak jede do Orleans a je to. Máme na to celou hodinu.
Nádraží v Nantes má několik nástupišť, která jsou propojená podchody. My jsme přijeli na páté nástupiště. Celé jádro pudla bylo v tom, že dosud nebylo určeno, ze kterého nástupiště za hodinu vlak pojede. Představa, že budu kola s bagáží stěhovat do hlavní budovy a pak možná zpět na páté nástupiště mě poněkud děsila.
Tento oříšek, jsem rozlouskl velice jednoduše. Kola jsem zamkl k zábradlí na pátém nástupišti a se zvoláním „jdeme na pivo…“ jsem v čele své rodiny odkráčel ke kiosku v hlavní budově.

Jaké však bylo mé překvapení, když jsem za nedlouho od kiosku, přes všechna ta nástupiště sledoval partu nádražáků nesouce obrovitánské kleště zvané štípačky a mířící neomylně k našim kolům!!!

„Haló to jsou naše kola. Neštípejte ten zámek“ volám na ně. „To jsou vaše kola? Tak to si pro ně pojďte. Dle nařízení musí být vaše zavazadla neustále s vámi. Hrozí riziko teroristického útoku.“
„No dobrá, dobrá, hned jsem tam. Jen dopiju pivo“.
Pomalu cucáme pivko a zřízenec co dostal úkol, čeká u kol. Kleště štípačky v pohotovostní poloze. Je mi ho chudáka líto a tak beru kelímek s pivkem a jdu ke kolům.
Vypít si to přece můžu i tam. Ať tam nemusí čekat.
„Promiňte, ale na nástupišti se pivo pít nesmí. Bienvenue en France.“

„Ok. Odkud prosím jede vlak do Orléans?“ „Z nástupiště číslo jedna!!!!“

Orléans. Vystupujeme z vlaku a já už jsme jak na trní. Je auto v pořádku? Neukradl, nebo neponičil ho snad někdo? Vše je ale v pořádku a tak po narovnání všeho do vozu a nakoupení dárků pro rodinu vyrážíme na dlouhou cestu k domovu.