Chorvatské ostrovy 2014
na kole
16. - 28. 8. 2014
Karel, Romana a Matouš Horáčkovi
Úvod
Než se začtete do mého dalšího pokusu o cestopisnou literaturu, chtěl bych vás upozornit, že právě v tomto případě se o skutečném cestopisu nedá moc mluvit.
Řekl bych, že následující stránky jsou dokonce všechno jen ne cestopis. Jsou spíše deníkem rodiny Horáčkovy, která se rozhodla strávit zas jednou léto u moře a bez kola už to prostě neumí nebo nechce dělat. Nebo já nechci nebo neumím!?
Romča s Matoušem by jistě znali odpověď.
Každopádně tedy prosím o pochopení a trpělivost při čtení ne zrovna záživných pasáží, pojednávajících o všem možném, jen ne o putování na kole.
Stalo se již tradicí, že naše dovolené se nerodí lehce. Dokonce mám pocit, že v tomto směru se z nás stávají experti.
Ale proč něco dělat jednoduše, když existuje i komplikovanější varianta, že?
Letos jsme zamířili prozkoumat Chorvatské ostrovy. Samosebou kolmo. Nabízela se nám možnost stát se účastníky zájezdu na tak zvané kololodi. Nakonec ale zvítězila možnost být nezávislými.
A proč zrovna Chorvatsko? Matouš chtěl konečně strávit léto tak, že se alespoň jednou denně vykoupe v moři. V posledních letech se mu to zadařilo jen zřídka. Téměř vůbec. Tak proto nakonec zvítězilo Chorvatsko.
A když už Chorvatsko, tak co třeba přejet ostrovy? A alespoň čtyři nebo pět. To musí být brnkačka ne? Pár kilometrů…ha, ha
Jak se ale dostat do Chorvatska s koly? Neměl jsem zrovna chuť jet tu dálku autem. Letadlo se zdálo být relativně dostupná a hlavně rychlá alternativa. Když jsem však připočítal cenu právě za dopravu kol, cena náhle vystřelila téměř na dvojnásobek oproti jízdě autem.
Kontaktoval jsem také České dráhy, které vlak přímo do Splitu vypravují. Slečna v informacích mi však sdělila, že kola nepřevážejí.
To mi tedy vyrazilo dech. To by přece bylo tak jednoduché a pohodlné. Možná jsem málo hledal, ale po této první informaci jsem na dráhu přestal mít chuť.
Všechno se začalo chtě nechtě klonit ve prospěch automobilu.
Den první
Datum odjezdu bylo stanoveno na sobotu 16.8 a toho dne odpoledne se nám opravdu daří vyrazit. Kousek před Znojmem se rozhodujeme přespat v krásném, novém a útulném penzionku U Bílého Beránka.
Nedaří se nám však usnout. Matouš pláče a stěžuje si na zoubek, opravovaný těsně před dovolenou. Říká, že ho to moc bolí. Pomůže až prášek.
Ráno se to ale nelepší a tak se rozhodujeme zastavit někde ve Znojmě na pohotovosti.
Je neděle, ale nakonec po několika neúspěšných pokusech konečně stojíme v zubní ordinaci. My stojíme. Matouš sedí v křesle a pan doktor, sklánějící se nad nebohým dítětem konstatuje, že vše vypadá dobře, nikde žádný zánět a zoubek si nejspíš sedá. Tak to nám spadl kámen ze srdce. To tedy můžeme jet dál.
A jsou tu hranice a s nimi i kýčovité stavby nočních klubů a kasín. Hurá a je tu Vídeň a s ní nekonečné zácpy na mostě přes Dunaj. Jé a konečně dálnice a první kopečky hor.
A sakra. Je tu další bolest toho zatraceného zoubku. A Matouš pláče.
Moc ho to prý bolí a tak se šedesát kilometrů před Grazem rozhodujeme vrátit.
Jsme nějakých pět set kilometrů daleko od domova a není to zrovna jednoduché rozhodnutí. Nejraději bych brečel taky.
Do Matouše však nikdo nevleze a asi ho to opravdu bolí příliš. Na dovolenou se moc těšil.
Domů k velkému překvapení dědy a babičky přijíždíme v sedm večer. Máme toho plný zuby. Matouš doslova. Jdeme spát. Jak se říká, ráno moudřejší večera.
Druhý den ráno jdeme k naší zubařce, která nám potvrzuje, že je opravdu vše v pořádku a že si zoubek sedá a bolest, ač se může objevit, postupně bude ustupovat.
Doma je rodinná rada. Hledám na internetu nějakou alternativu. Něco v dosahu pro případ dalších komplikací.
Koukáme ven z okna. Je tam srpen a přitom je zima a sychravo. A u moře 25°!
Nakonec se s Máťovým souhlasem rozhodujeme, že to ještě jednou zkusíme.
Ráno paní doktorka zoubek trochu zbrousila a Matouš říká, že je to už trochu lepší. Placebo efekt jako prase, nebo si ten zub konečně sednul.
Kolem čtvrté odpoledne míjíme bod zlomu před Grazem a nic se neděje…. Takže hurá k moři!!
Z dálnice sjíždíme až těsně před Slovinskou hranicí a zkoušíme objížďku Slovinských dálničních poplatků, kterou jsem jako horký tip, dostal od kamaráda Milana.
Chvíli před osmou přijíždíme do městečka Lenárt a na konci narážíme na ubytování v soukromí. Jedná se o místní farmu. Celý dům je prosycen vůní chovu vepřů, ale docela to vítáme. Alespoň zase nějaká nová zkušenost pro Matouše.
Paní farmářka se snaží a pokoj je čistý. Farmář má plno práce. Do jedenácti v noci má potřebu spravovat dole pod oknem traktor. Kladivo, bruska a svářečka místo pohádky. Máťo, dobrou noc.
Den druhý
Ráno je jak vymalované. Je takové vedro, že se ještě před odjezdem přímo u auta převlékám do kraťas.
Můj nový, krásný a moderní telefon pokládám na střechu auta. Je bílý. Auto také…
Loučíme se s paní domácí a vyrážíme.
O patnáct vteřin později se mě zmocňuje panika. Takový ten pocit až ze žaludku.
Kde mám telefon? Já blbec. Otáčím auto ala Steve McQueen a vracím se k farmě.
Je pozdě. Telefon, respektive jeho 2D verze leží na silnici kousek od statku. V dálce mizí usmívající se traktorista…
Tento způsob dovolené, zdá se mi být velice nákladný, pomyslím si.
Dalších tři sta kilometrů se snažím, vštípit si myšlenku, že všechno zlé je k něčemu dobré a že se můžou stát i horší věci.
Zbytek cesty se však i přes tuto psycho masáž nese v návalech lítosti a zmaru nad nečekanou ztrátou.
Jakmile však před tunelem Sveti Rok opouštíme dálnici za účelem poznávání vnitrozemí, vše je zapomenuto a my se kocháme krajinou, cestou na město Knin, kde se chystáme poobědvat a trochu si odpočinout, před závěrečným příjezdem do Splitu.
Po obědě pokračujeme podél jezera Peručko a zanedlouho již vjíždíme na předměstí Splitu. Tady a dnes nás ještě čeká velký úkol, najít někde útočiště pro nás na dnešní noc a pro naše auto po dobu kdy budeme na ostrovech. Jezdíme sem a tam a nemůžeme nic vhodného nalézt. Nakonec nás jak nějaká obrovská tlama schlamstne hlavní tříproudá silnice směrem k přístavu.
Vypadá to s námi bledě, ale najednou se štěstí obrací opět na naši stranu. Zastavujeme u vilky přímo na hlavní třídě a jdeme na výzvědy. Otevírá nám starší dáma a i přes nesouhlas její vnučky, která požaduje vyšší cenu, domlouváme se s majitelkou na ubytování pro dnešní noc a parkování na příštích deset dnů. Dohromady za 100,-EUR. Všichni jsme spokojeni. Tedy až na vnučku.
Bydlíme sice na rušném přivaděči k přístavu, ale je to jen na jednu noc a do přístavu deset minut na kole. A z kopce.
Večer prohlížíme staré město, kupujeme lístky na trajekt, jíme a vůbec si užíváme dovolené. Pak už ale do hajan. Ráno konečně vyrážíme na kolo.
BRAČ
Tento ostrov jsme přejížděli napříč. Jedná se o nejvyšší ostrov Dalmácie. Z pohledu kola byl nejtěžší. Řekl bych, že cyklistům není příliš nakloněn. Na tomto ostrově jsme najeli jen padesát kilometrů a tak se necítím být oprávněn vynášet nad Bračem soudy. Ale na druhou stranu, ničím speciálním nás ostrov nenadchnul.
O ostrově se tvrdí, že je proslulý svým jehněčím a kůzlečím masem. My jsme se ve vyšších partiích ostrova potkali hlavně s telecím, kteréžto kusy dobytka se volně pasou v porostu.
Na ostrově se těží mramor. To mohu potvrdit a naše zaprášená kola jsou toho důkazem. Očekával jsem méně frekventované cesty, ale i na vedlejších silnicích a silničkách byl k naší veliké nelibosti čilý provoz. Pokud se chcete aut vyvarovat, je nutno volit trasy mimo asfalt.
Den třetí 52km
Ráno vstáváme v půl sedmé. Musíme vše roztřídit a narvat do cestovních brašen na kolo. Nepotřebné věci nechat v autě.
I tak je toho zase dost a s koly se špatně manévruje. Jak už ale víme z předešlých výprav, je to jen otázka pár kilometrů a za chvíli se s koly sžijeme.
Rozloučení s paní domu a vyjíždíme hlavní, zatraceně frekventovanou ulicí k přístavu. Řidiči jsou ale vcelku civilizovaní a chovají se k nám ohleduplně. Za patnáct minut jsme již v přístavu a snídáme na nábřeží.
Teď už sedím a píšu deník na horní palubě burácejícího trajektu na náš první ostrov Brač do města Supetar.
Po vylodění, lačni po poznávání ostrova, spěšně opouštíme přelidněný Supetar aniž jsme si ho nějak blíže prohlédli.
Matouš se ještě nesmočil v moři a už je značně nervozní. Naštěstí za městem nalézáme příjemnou plážičku i s výčepem Ožujsko piva, takže spokojenost je na všech stranách.
Po příjemně strávené hodině vyrážíme do kopců a do neznáma. Nad námi se tyčí hory ostrova Brač, ale stoupání je zatím v normě. Dá se to jet. Matouš samozřejmě kňučí. Kňučí, ale jede…
Ve vesnici Škrip najednou, kde se vzalo, tu se vzalo, stoupání 12% v délce dvou kilometrů. Silnice je navíc zúžená a je tu celkem velkej provoz. I náklaďáky.
Matouš začíná stávkovat. Odmítá jet a vede kolo.
Konečně se dostáváme na vrchol.
Bohužel následuje sjezd do města Nerežišca čímž ztrácíme drahocenně vystoupané metry. Takže zase nahoru a na další hřeben.
Stoupání je mírnější, ale je vedro a navíc jsme najeli na páteřní silnici ostrovem. Jedno auto za druhým, žádná hospoda a pořád nahoru. Těsně pod sedlem nás z rozjetého auta povzbuzují nějací lidé. To je vždy vzpruha. Matouš se jich ale tentokrát spíše lekl.
Konečně vyjíždíme do sedla. Zde je odbočka na Vidovu goru – nejvyšší bod Brače. Je to asi jen čtyři kilometry. Jsme ale tak vyšťavení, že pokračujeme dál.
Mrzí mě to. Taková příležitost.
Pokračujeme mírným klesáním do městečka Pražnica. Původně jsem měl naplánovanou jinou cestu, po šotolině, ale nakonec se rozhodujeme, dostat se do Bolu, našeho dnešního cíle, po asfaltu. Je to delší varianta, ale Matouš je unavenej a na šotolině by to mohlo být nebezpečné.
Navíc nevím, jaký by byl na této polní cestě závěrečný sjezd do Bolu. Jsme naložení a Romana moc terénní vložky nemusí.
Konečně Pražnica. Hezké, kamenné městečko, ale jinak totálně mrtvo. K naší spokojenosti ovšem.
Na náměstí, tedy spíše náměstíčku objednáváme pivo, rajčata, sýr a pršut.
Super relax. Vůbec se odtamtud nemůžeme utrhnout. Je tu klid a žádný provoz.
Pražnica je trochu bokem od hlavní silnice. Čas tu plyne jen velice pomalu. Alespoň na první pohled. Sedíme hodinu a půl. Pivo studené. Pršut a sýr úžasný, ale budeme muset jet. Ještě nám dnes zbývá třináct kilometrů. Bohužel zjišťuji, že mám prázdné kolo. Měním rychle duši a vyrážíme.
Na chvíli jsme s Romčou uvažovali, že se tady ubytujeme, ale Matouš nutně musí k moři, takže má najednou energie na rozdávání.
Míjíme městečko Gornij Humač a za ním snad už dnes poslední stoupání. Posledních osm kilometrů je sjezd po úbočí hor dolů do Bolu.
Výhledy jsou neuvěřitelné. Během dopoledne jsme nastoupali na patnácti kilometrech zhruba šest set výškových metrů a teď to ztrácíme na pouhých osmi kilometrech.
Celou cestu dolů máme na očích z tohoto pohledu hrozivě hornatý Hvar. Už teď je mi jasné, že budeme muset náš smělý plán přehodnotit.
V šest večer jsme v Bolu. Projíždíme městem a vrháme se na první kašnu s pitnou vodou. Tedy alespoň potutelně se usmívající parta místních borců tvrdí, že voda je pitná. Smýváme ze sebe pot a prach po celodenní dřině. Plníme bidony a postupně se nám opět vrací síla do našich sluncem vyprahlých těl.
O pět minut později brzdíme v přístavu a sondujeme jak se dostat na náš další ostrov Hvar. Bohužel se dovídáme, že do Jelsy, přístavu na Hvaru, kam se chceme dostat, jede sice katamaran Jadrolinie, ale nebere kola. Slečna z cestovní kanceláře, která loví turisty na výletní loď, nám nabízí svézt se na Hvar s výletní lodí. Prý nás vezmou i s koly, pohostí nás a vysadí na Hvaru ve stejnojmenném městě Hvar. Jedou ráno v devět hodin.
Což o to, nabídka je to zajímavá. Loď je krásná, ne jako studené a kolomazí zašpiněné trajekty, ale do Hvaru vůbec nechcem. My chcem do Jelsy.
No nic. Ráno moudřejší večera. Jedem si najít ubytování.
Projíždíme kolem notoricky známé, vyhlášené pláže Zlatni Rak a kousek od ní se ubytováváme v mrňavém kempíku. Dnes po tom vražedném stoupání a horku je to tristní ubytování. To si teda nezasloužíme.
Kempař nám přiděluje křivý plácek hned za buňkou se záchodem. Jeden (musím říci čistý) záchod na celý kemp. Je tu všude jen prach a jehličí, které se lepí na naše upocená těla. Sprchy. Sprchy co mi to sakra připomíná… Jo už vím. Sprchy jsou ve formě převlékacích kabinek v obchodě s oblečením. To znamená, zvenčí rovnou za závěs pod sprchu. Voda teče studená.
Když je čas koupání, vypadá to před kabinkou docela srandovně. Začne se tam tvořit fronta lidí a veškeré soukromí je rázem pryč. Náš Matouš je však pragmatik. Chvíli, na zvětšující se frontu kouká, načež bere ručník a se slovy „Jdu se vykoupatʺ, se řadí na konec fronty a trpělivě čeká. Je to borec. To už ale předvedl dnes v horách.
Večer chceme jet na nějakou dobrotu na promenádu. Moje kolo je opět prázdné. Později u večeře to na mě celé nějak dolehne. Jsme tu jako ve zlaté kleci. Je tu krásně, draho a nemáme se odsud jak dostat. Sakra.
Občasný pocit zmaru a ztráta sebedůvěry, ale k tomuto druhu cestování patří. Čtu to v každém cestopise. Zítra to určitě vyřešíme.
Den čtvrtý 6,5km
Od rána ležím v mapách a přemýšlím, jak dál a hlavně kudy. Celý můj plán překazí nějaký blbý katamaran i s celou Jadrolinií, která na něj nebere kola. S tím jsem tedy nepočítal.
Dnes zůstaneme v Bolu. To už je jasné. Maťa si to zaslouží. Půjdeme na pláž a budeme se válet a potápět a pít pivo a pít pivo a pít pivo a nakonec si dáme pivo. Tak.
Dávám dohromady píchlé duše. Obě dvě jsou píchlé na jinem místě. Vůbec netuším, jak a kde jsem k tomu přišel. V plášti nic není. Je to smolík.
Bydlíme kousek od Zlatniho raku, takže se jdeme vmísit mezi další rudá těla všech národností na jedné z nejznámějších pláží Chorvatska.
Pánbůh ví, jak to máme rádi…
Kousek od břehu je nainstalovaná nafukovací dráha Drtivá Porážka. Matouš, jak ji uviděl, konstatoval, že je to krutopřísný. Atrakci známe z televize. Pro ty kdo neví, jedná se o nafukovací dráhu o různých překážkách, o rozloze odhadem tak třicet krát třicet metrů. Překonat překážky však vypadá jednoduše jen na obrazovkách televize. Jak se ostatně zanedlouho sami přesvědčíme.
Polonahé mokré tělo, kluzká guma a vlnobití tvoří téměř nepřekonatelnou překážku. Plácáme se tam Matesem jak slimáci a skoro pořád jsme ve vodě. Je to hrozně vyčerpávající. Po několika pádech se už ani nemohu vyškrábat zpět z vody nahoru na ponton. Nakonec dostáváme trochu grif jak na to a blbneme jak malí Jardové.
Musíme si s Matoušem pomáhat. Spolupracovat. Takže je to i výchovné. Jasně že jo… Smůla mě ale provází dál a tak po zničení telefonu a defektu dvou duší, teď ještě ztrácím sluneční brýle na krutopřísném hradě.
Po této krutopřísné hodině jsem utahanej jak šňůra od hajzlu.
Odpoledne jedem po promenádě do přístavu. Hledáme tu naháněčku z výletní lodě, ale dnes nedorazila. Nebo přijde až později. Každopádně nás mezitím ulovil jiný naháněč, z jiné výletní lodi. Dohadujeme podrobnosti a cenu a nakonec se necháme přemluvit. Zítra otevřeme dvířka té zlaté klece a přeplujeme na Hvar.
HVAR
Při pohledu z Brače jsme se, unaveni po vyčerpávajícím přejezdu ostrova Brač, Hvaru báli. Už jsem nad přejezdem Hvaru téměř lámal hůl. Nakonec jsme se rozhodli, že to zkusíme a nelitovali jsme.
Hvar je nejdelší ostrov Jadranu. My jsme ho za dva dny přejeli téměř celý. První etapa Hvar – Jelsa měřila třicet čtyři kilometrů a alespoň pro mě byla optimálním mixem stoupání, sjezdů, výhledů, vůní a hospod. V neposlední řadě i délka etapy byla v tomto horku dovolenková. V této části ostrova jsou i značené cyklotrasy.
Hvar má statisticky nejvíce dní slunečního svitu na Jadranu. V minulosti se zde podporovalo pěstování levandule, šalvěje, tymiánu a rozmarýnu. Pole těchto bylin jsou zde i dnes a na rozmarýn jsme naráželi zcela běžně u silnice.
Druhá etapa na Hvaru měřila padesát kilometrů a vedla z Jelsy do Sučuraje. Byla celkem náročná, ale s překrásnými výhledy. Na Hvaru jsme více než na jiných ostrovech viděli velké množství zídek z vysbíraných kamenů. Při pohledu z hřebene ostrova můžete vidět, jak tyto zdi tvoří přímo geometrické tvary. Často jsou k vidění kamenné kuželovité stavby. Údajně sloužily jako ukryt pastevcům před nepřízní počasí. Ale viděli jsme i takové, ve kterých se hasilo vápno pro stavbu obydlí. Osobně bych rozdíl nepoznal, ale naštěstí pro nás byla u této hasírny vápna cedulka s popisem.
I zde na Hvaru, hlavně ve východní části, jsou silnice celkem frekventované. Pohybují se na nich řidiči mnoha národností a to se také odráží v jejich chování na silnici.
Den pátý 34km
Ráno vstáváme v sedm hodin a balíme. Loď vyplouvá v devět, takže není kam spěchat. Vše stíháme v pohodě.
V noci Máťu opět bolel zub. Také jsme s Romčou museli vylézat ze stanu. Přecházela nás bouřka a my jsme museli zajistit stan a sundat hadry ze šňůry. Obloha byla plná blesků a hodně foukalo. Naštěstí však nepršelo, jinak jsme ráno balili i bláto a obalovanej stan.
Teď už sedíme na lodi a pomalu se blížíme na Hvar. Loď je krásná. Je to takové to typické Chorvatské výletní plavidlo, ale tato loď je navíc po rekonstrukci. Anebo nová. Vše tu voní dřevem a lodním lakem. Na palubu jsme vstoupili jako jedni z prvních pasažérů a mohli jsme si vybírat místa. Fakt super bylo místo na přídi, kde jsme navíc měli i uložená kola a bagáž, ale Matouš že ne. Že chce do kajuty. Prudič.
Za celou asi dvouhodinovou plavbu téměř nevystrčil čumák z kajuty. Nevím, co ty dnešní děcka ještě může zaujmout, když ne ani plavba po moři.
Když jsem byl malej, můj táta postavil malou plachetnici. Jezdili jsme s ní po rybnících a jezerech ve státech, které spojovala rudá hvězda, srp a kladivo. Jinam se našinec nikam moc nedostal. Nakonec se nám povedlo plout i v bývalé Jugoslávii dnešním Chorvatsku.
Každopádně nebylo to pro mě nic nového, když jsem pak měl v devadesátých letech příležitost, po moři plout znovu.
I tak jsem si to ale jaksepatří užíval a zůstával téměř výhradně na palubě.
Město Hvar na stejnojmenném ostrově nás přivítalo davem lidí pobíhajících s obrovskými kufry sem a tam. Zřejmě výměna turnusů. Všichni jsou zpocení, ale šťastní, že mohou strávit pár dní na pláži společně. Ten mumraj nám moc nesedí a už se těšíme, až budeme mimo město.
Nejdříve ale nalézáme klidnější místo kousek od přístavu, kde se může Matouš vykoupat a zašnorchlovat si. Je takové horko, že nemáme ani chuť na návštěvu přelidněných památek a vyrážíme směr Brusje.
Hned za Hvarem se cesta začíná zvedat do kopců. Stoupání je ale mírné a Matouš jede statečně. Asi na třetím kilometru je u silnice velká skládka. Odvrácená strana turismu. Obrbagr se snaží zahrabat vše, co lidé dole na pláži vyhodí. Přijíždíme do Brusje. Na okraji vesnice je u silnice malá občerstvovna.
Dělají tu čerstvé džusy a prodávají výrobky z levandule. Paní majitelka má prý za vesnicí celé pole těchto bylin. To je něco pro Romču. Prohlíží, co by pro koho koupila. Celé to tu omamně voní. A je tu krásně neturisticky. Vyprávíme si s paní majitelkou Česko-Chorvatsky co a jak. Jaká byla zima a jak letos celé léto pršelo a teď je naopak sucho… Takové ty doktorské pindy.
Moc hezké setkání. Hlavně ta část, kdy nám vypráví, že už jsme nahoře a že do Jelsy, našeho dnešního cíle je to už jen z kopce.
To ale není tak úplně pravda, neboť za vesnicí jsme následně ještě dost nastoupali. Poslouchalo se to však dobře.
Pokračujeme dál. Následujících pár kilometrů je práce na silnici. Silničáři doplňují svodidla. Vozovka je zúžená, ale provoz je zrovna v této části cesty velmi slabý. Hvar, ač jsme se ho báli, nás zatím příjemně překvapil. Stoupání je snesitelné, i když zatím bez konce. Také je tu víc cyklistů. Příroda je, alespoň mě se zdá pestřejší než na Brači. Hlavně tu není takový provoz a to je balzám na nervy. Kopec je kopec, ale jak tě auta tlačí do příkopu…
Přijíždíme ke kapli Sv. Rok. Děláme nějaké fotky a frčíme dál. Zanedlouho se pod námi objevuje vesnice Velo Grablje. Tady někde je v mapě značená konoba a taky že jo. Na dalším kopečku u vyhlídky stojí, jak jinak, vyhlídková restaurace. To bude chtít oběd. Hospodský griluje vepřovou kýtu a má ji výbornou. Restaurace je na nejvyšším bodě dnešní etapy. Odtud je to již opravdu jen z kopce. Jsme asi 400m/n.m.
Kousek od hospody stojí kamenná hasírna vápna v dnešní době již nevyužívaná. Následuje zhruba čtyřkilometrový sjezd do Starego Gradu kde však ani nezastavujeme a pokračujeme na Jelsu. Posledních sedm kilometrů šlapeme po velmi frekventované silnici, která je navíc rovná jak pravítko, takže to tu všichni pálí, co to dá. Opět nervy. Konečně Jelsa.
Na kraji města stavíme na poradu, kde budeme dnes bydlet. Chvíli stojíme, debatujeme a už nás odchytává dědoušek z vedle stojícího baráku.
Během chvíle se sbíhá celá rodina i z domu od naproti a začíná vyjednávání. Apartmán vypadá dobře. Po dvou nocích ve stanu bychom trochu toho luxusu přivítali. Je šest večer a k moři je to asi kilometr, takže trumfy jsou snad na naší straně. Chtějí 400kun na noc. Nakonec se dohodneme na 320kun. Jsem docela rád, že to takhle dopadlo. Vyjednáváním jsme ztratili docela dost času a už toho dnes máme dost. K moři dnes asi ani nepujdem. Matouše už zase bolí ten zpropadenej zub.
Kousek je samoobsluha, takže nakoupíme nějaké dobroty a strávíme večer na terase našeho apartmánu. Děda tady má kočku a želvu a ta želva má zrovna dvacet mladých želvátek, takže má Matouš rozptýlení.
Zítra bychom rádi přejeli druhou polovinu Hvaru do Sučuraje. Je to opět do kopce a zhruba padesát kilometrů. Doufám, že to dopadne.
Ještě jednu důležitou a veskrze pozitivní věc musím poznamenat. Matouš dnes jel úplně skvěle a neuvěřitelně. Stoupání bylo asi v délce pěti kilometrů a Matouš ho v tom horku vyjel úplně sám, bez pomoci. Vždy si kopec rozdělil na úseky, které vyjede a kde bude odpočívat a ono to fungovalo. Vůbec u toho dnes nebrblal.
Den šestý 50km
Ráno vstáváme v půl sedmé. Dnes nás čeká další z drsnějších přejezdů. Mělo by to být kolem padesáti kilometrů a zase hodně nahoru.
Chceme vyjet co nejdříve než bude mít slunce takovou sílu. Stejně nakonec vyrážíme až po osmé. Projíždíme centrum Jelsy. V tento čas tu ještě není tolik lidí a centrum vypadá přívětivě. Postupně jedeme kolem třech místních kempů. Jeden vypadá moc pěkně, ale stejně jsem rád, že jsme včera spali v posteli. Za Jelsou se silnice začíná stavět na špičky a je to opět asi šest kilometrů do kopce. Povrch silnice zprvu velice nekvalitní, se začíná lepšit a sklon kopce je také jetelný. Matouš je i dnes držák. Dnes má krizi Romana.
Stoupáme po severním úbočí kopce, takže se nám daří držet se ve stínu. Odbočujeme na vesnici Humač. Je to zhruba kilometr opravdu ostrého stoupání. Romča tlačí, Matouš to nakonec vyjíždí. Humač je kompletně opuštěná vesnička. Je tu několik stavení, která jsou vybudována jen z kamene. Vypadá to jak Minecraft. Šedivé stavby v jinak zelené krajině. Tlačíme kola mezi domy. Nezbývá než tlačit, protože povrch cesty je rovněž jen nahrubo vyskládán z velkých kamenů a s naloženými koly se tu jet nedá. Hledáme kostel. U něj by měla začínat hřebenová polní cesta na východ ostrova.
Dle mapy by měla být snad sjízdná. Nakonec máme kostel a nacházíme i cestu. Povrch je pořád kamenitý, ale pro naše kola ještě jakž takž sjízdný. Hřebenovka se houpe nahoru dolu. Více dolu - naštěstí. Romče ve štěrku cesty párkrát ujede přední kolo a odmítá jet. Střídavě tlačí a jede. Hodně nás to zdržuje. Musíme na ni s Matoušem pořád čekat. Je pěkně nabroušená.
V okolí cesty rostou jen keříky. Nikde žádný stín a takto pojedeme asi deset kilometrů. Na druhou stranu, jsou tu překrásné výhledy na obě strany ostrova. Vidíme jak na jedné straně Brač a pevninu za ním. Tak i na straně druhé Pelješac a Korčulu.
V polovině těchto galejí svačíme namačkáni na dvou metrech čtvercových stínu. Nakonec však útrapy končí a my se napojujeme na asfaltku, která mezitím sestoupila dolů do údolí a zase zpět na hřeben. To byl hlavní důvod, proč jsme zvolili tuto hřebenovou cestu. Neztratit výšku! Hlavně neztratit výšku!
Po dalších asi třech kilometrech přijíždíme ke krásné konobě. Už bylo načase. Nic tolik psychicky nevzpruží jako dobře umístěná a otevřená hospoda.
Jsem si jist, že dobře umístěná hospoda, již odvrátila riziko rozvodu mnohých cestovatelských a zároveň manželských párů J
Tato konoba, je vlastně jen zastřešená terasa. Ze tří stran zcela otevřená s výhledem na moře a jen z jedné strany je stěna. Před stěnou je bar a za stěnou kuchyně. V kuchyni otevřené ohniště, na kterém se připravuje janjetina a další grilovinky.
Další místnůstka je záchod. Vše se odehrává venku. Tedy, kromě činností probíhajících v posledně jmenované místnosti.
Pod střechou terasy jsou masivní dřevěné lavice a stoly. Hospodská je hrozně příjemná ženská. Evidentně jí práce baví. Sedíme něco přes hodinu a nikam se nám už nechce. Musíme ale jet. Náš dnešní cíl Sučuraj je vzdálen dalších třicet kilometrů.
Ze Sučuraje se zítra nebo pozítří přeplavíme na pevninu nebo rovnou na Pelješac. To si sami nejsme jisti. Záleží jaké překvapení nám Jadrolinie připraví.
Pomaličku začínáme sklesávat. Díkybohu. Dnešní porci stoupání jsme si vybrali již měrou vrchovatou.
Vjíždíme do Bogomolje. Na náměstíčku si dáváme zmrzlinu a pivko. Není tu žádná hospoda jen mrazák a chlaďák se slunečníkem. Nerozlučná trojka zachránců žíznivých a rozpálených cyklistů. Mám ty tři rád…
Razíme dál. Čas běží. Začíná foukat protivný protivítr proti všem prognózám.
Jenže nám to nevadí. Jedeme z kopce.
Jen ty pangejty. Silnice tady nemají krajnice a povětšinou ani svodidla. Jen dva úzké pruhy. Jeden tam, druhý zpět a za bílou čárou krajnice díra.
Třeba i dva metry hluboká. Na dně takového příkopu šutráky. A pěkně špičatý. Jsme jak na trní. Pořád nabádáme Matouše, aby jel raději vprostřed našeho pruhu. To se zase nelíbí řidičům aut, co nás míjejí.
Tato trasa má ale i své výhody. Celou cestu je silnice lemovaná vinnou révou a fíkovníky. Ovoce je zralé a tak se cpeme obouruč a užíváme si jízdu zadarmo téměř až do cíle dnešní etapy. Jen před finálovým sjezdem do Sučuraje musíme ještě zhruba kilometr do kopce.
Těsně před Sučurajem odbočujeme na kemp Mlaska, jak vystřižený z katalogu ROH, ale zůstáváme. Bereme si chatku na dvě noci. Je rozhodnuto. Zítra bude relax s koupáním a výletem do Sučuraje.
Jak jsem již řekl. Kemp je trochu staršího data. Chatky nejsou v moc dobrém stavu, ale nakonec jsme spokojeni. Personál je příjemný a kemp je jak stvořený pro děti. Mělká zátoka, obchod i restaurace v místě a klid.
Večer sedíme na terase místní restaurace, když náhle přichází prudká bouřka. Všichni hosté pomáháme personálu uklidit terasu a nastěhovat stoly a židle do restaurace. Následně vypnou proud a tak sedíme všichni namačkáni v restauraci jen při svíčkách a je tu taková ta ROH nálada soudružské pospolitosti. Servírka se na konci večera nemůže dopočítat. No jak říkám ROH.
Den sedmý 13km
Je neděle. Odpočinkový den. Sedíme před naší ROH chatkou na ROH piknikové sedací soupravě a snídáme.
Matouš si libuje, že se může i opřít. Jo jo, to má svatou pravdu. Je to luxus.
Loni na Loiře jsme spali celých čtrnáct dní jen ve stanu a asi nejhorší z toho, byl způsob stolování. Pokud nebyla v kempu k dispozici nějaká lavička nebo tak podobně, odehrávalo se stolování na zemi jen na karimatkách. To je za chvíli dost nepohodlné a člověk neví jak si sednout či lehnout. O psaní deníku nemluvě. V sedě bez stolu to nejde a na zemi na břiše dlouho nevydržíte.
Máme za sebou půl dovolené a tak je čas na malou bilanci. I přes počáteční, porodní bolesti se nám nakonec podařilo překonat již dva ostrovy Brač a Hvar. A když to půjde dobře, třeba zvládneme i Pelješac a Korčulu.
Bohužel, můj plán vyjet si na vrchol Sv. Jury a zdolat i ostrov Mljet nejspíše vezme za své. Jsou to přesně ty dva dny, které jsme ztratili na začátku dovolené.
Odpoledne jedeme prozkoumat okolí a navštívit Sučuraj. Z kempu do Sučuraje vede šotolinová cesta, která sleduje v celé své délce pobřeží. Je to trochu krosová záležitost, ale už jsme si zvykli. Navíc jedeme dnes nalehko, bez bagáže. Zítra tudy pojedeme na trajekt už v plné polní.
Do Sučuraje je to asi 6,5km a zhruba v polovině zastavujeme na zcela opuštěném místečku na koupačku. Super zátoka s pozvolným vstupem do vody v podobě šikmých kamenných desek. Nikde žádný turista rovná se parádní koupačka.
Kolem čtvrté odpoledne přijíždíme do Sučuraje. Dáváme si bohatý oběd a pak jdeme zajišťovat přepravu na Pelješac nebo Korčulu.
V informační kanceláři se dozvídáme, že přímo ze Sučuraje se dostaneme jen na pevninu do Drveníku a to s Jadrolinií. Následně z Drveníku by měl jet další trajekt jiné společnosti na Korčulu. To se nám celkem líbí. Čas dovolené se krátí, terén je náročný a tak lepší než se honit za počtem projetých ostrovů, bude užít si pořádně alespoň ještě jeden a Korčula nás zajímá víc. Mám tam vytipovanou cestu, která by měla sledovat pobřeží a tak bychom nemuseli nahoru na hřeben a mohli bychom se cestou i koupat.
Pomalu se blíží večer a tak se vracíme zpět do kempu Mlaska. Jedeme stejnou cestou, jako jsme sem přijeli. Cestu už známe a tak nám to docela upaluje. Matouš se překonává. Vyjíždí všechny kopce. Přitom na tomto kamenitém povrchu to není vůbec jednoduché. Kola podkluzují. Toho se bojí hlavně Romča, ale i ta jede dnes všechny sjezdy i stoupáky v sedle.
Ještě jednou se stavíme na našem tajném koupacím místě a za chvíli už jsme doma v kempu. A protože nemáme zrovna nic na práci, jdeme do hospody. Terasa restaurace je situována na západ. Takže sedíme u vína a díváme se na překrásný až kýčovitý západ slunce.
Během toho krásného večera se jdeme s Máťou podívat do kuchyně jak šéfkuchař griluje olihně. Zrovna je dovezli čerstvé z večerního lovu. Jsou úžasné. Dlouhé asi dvacet centimetrů a celé průhledné. Na hlavách mají, pár obrovských černých očí. Matouš odtuší, že vypadají jako z želatiny.
Kuchař nám ukazuje jednu, která má ve svých útrobách vidět ještě se pohybující, živé rybky, co snědla těsně před ulovením. Přes průhledné tělo olihně jsou rybky zcela zřetelně vidět.
KORČULA
Pokud budu Korčulu porovnávat s Bračem a Hvarem, přijde mi zelenější a pestřejší. Zároveň však mám intenzivní pocit, že jí vlastně vůbec neznáme. Přejeli jsme jí po severním pobřeží. Do vnitrozemí jsme se dostali až na samém konci, kdy jsme jeli přes obec Blato do Veli Luky.
Možná právě ten pocit nadhledu, který jsem měl při přejezdu hornatých partií Brače a Hvaru, mi zde scházel. Z toho, co jsem vyčetl z map je už teď jasné, že na tenhle ostrov bych určitě ještě rád zavítal. Ostrov není tak hornatý a jsou tu další zajímavé lokality jako například Lumbarda. Řekl bych, že je tu více komunikací, které sledují pobřeží a dostat se tedy dolů k moři není tak obtížné jako na Brači či Hvaru. Snad tedy bude ještě nějaká další příležitost, na Korčulu zajet.
Den osmý 14km
Sedíme v útrobách trajektu na Korčulu. Konkrétně na lince Drveník - Dominče.
Dneska ráno jsme zapakovali a vyrazili z našeho kempu Mlaska. Prvních šest kilometrů nám již dobře známé cesty podél pobřeží do Sučuraje jsme zvládli jak malinu a před půl jedenáctou jsme již stáli v Sučuraji v přístavu a čekali na náš trajekt do Drveníku.
Během chvilky se pak naloďujeme a přeplouváme krátkým spojem z Hvaru na pevninu.
Překvapilo mě, jak je Drveník malý. Čekal jsem větší přístav.
Teď musíme počkat na další trajekt na Korčulu. Máme jednu a půl hodiny do odplutí.
Na nábřeží obsazujeme jednu z laviček, svačíme a bavíme se. Přímo naproti nám na pláži, provozují nějací Češi Flyboard. Jedná se o létající boty tlačené vzhůru proudem vody. Voda je do trysek bot přiváděna tlustou hadicí z čerpadla vodního skútru, který sleduje pohyb letce v botách.
K velké spokojenosti všech přihlížejících tady pár odvážlivců hází jednu mrchu za druhou. Během chvíle se však neposedné boty naučí ovládat a dav se znechuceně rozchází.
Borci létají ve výšce okolo dvou metrů nad hladinou.
Vypadá to super. Kdybych nebyl srab, vyzkouším to taky.
Chvíli před čtvrtou připlouváme do Dominče na Korčule. Kousek od přístavu je kemp, kde dnes zůstaneme. Je to tu celkem útulné. Jednotlivá stanová místa jsou oddělena zídkami z kamenů stejně, jak jsme to viděli v horách. Celý kemp je v borovém lese. Na to, že je to kemp, tak se tady cítíme fakt příjemně. Zídky a stromy zajišťují nějaké to soukromí a navíc, kemp není moc obsazen.
Rychle stavíme stan, a protože máme hlad jako vlci, vyrážíme do Korčuly na pozdní oběd a prohlídku starého města. Centrum je fakt hezké. Prolézáme úzké uličky starobylého města a otevřené kostely. Samozřejmě se zastavujeme i u domu Marca Pola. To je přece naše cestovatelská povinnost, navštívit kolegu.
Dole v přístavu si dopřáváme v restauraci. Bohužel se ale pomalu začíná stmívat a tak se musíme vydat na cestu zpět do kempu. Večer si dáváme víno před stanem a povídáme si.
Den devátý 46 (66)km
Sklenice vína, šumění moře a vůně borovic. Krásný večer na terase apartmánu, který jsme si dnes pronajali. Odpočinek po opravdu náročném dni. To zas jednou stálo za to!
Dnes jsme se zakousli do Korčuly. Obrazně řečeno samosebou.
I když, pokud nejste opatrní na přední brzdu, může se to stát skutečností.
Korčula je prvním ostrovem, který nepojedeme vnitrozemím, ale pokusíme se probít podél pobřeží. Snad nám to poskytne trochu více možností ke koupání.
Vyrážíme z kempu. Projíždíme městem Korčulou a nacházíme příbřežní, málo frekventovanou asfaltku směrem na západ, o které vím z mapy. Jede se krásně. Povrch silnice je kvalitní, cesta se decentně houpe nahoru dolu a zatím jedeme pořád v těsné blízkosti moře.
Stále je na co se koukat. Projíždíme hodně obydlenou oblastí. Jednotlivé vesnice jsou propojené nebo nedaleko od sebe. Je zde spousta ubytovacích možností všech kategorií. Hotely, apartmány kempy. Vítr nám fouká do zad a za chvíli přijíždíme do vesnice Kněže. Na konci vesnice narážíme na krásnou konobu. Je to opravdu hezká, čistá restaurace. Vypadá jako nedávno postavená. Je situována na slunném místě v zátoce s vlastní plážičkou. Prostě se nedá nezastavit. Máme najeto teprve třináct kilometrů, ale žízeň jako trám.
Objednáváme tedy pití. Já jako obvykle pivo. Mají krásně orosené Ožujsko.
Ožujsko mi z místních piv chutná nejvíc a zde je navíc čepováno do právě z mrazáku vytažených pulitrů. Prostě ledová dokonalost.
Je právě poledne a tak padá rozhodnutí, dát si tady oběd.
Před námi na trase je obec Račiščě a pak dlouho, dlouho nic. Podle mapy ani asfalt. Pojedeme po šotolině a kamenech.
Prohlížíme jídelní lístek. Už se nám sbíhají sliny, když si náhle uvědomuju, že nemám peníze. Ráno v Korčule jsem zapomněl vybrat. Tak to jsme v prčicích. Před námi jsou minimálně dva dny, během nichž na bankomat určitě nenarazíme a já mám peníze sotva na jeden den. Ještě se ptám číšnice, zda neberou karty. Neberou. Navíc mi potvrzuje, že na následujících kilometrech opravdu bankomat nebude.
Sakra. Co teď? Chtě nechtě se nakonec rozhoduji pro nečekanou dvaceti kilometrovou prémii zpět do Korčuly. Sundávám brašny z kola a při tom lámu jednu přezku, která drží horní brašnu na nosiči. To je zase den!
Zpět do Korčuly jedu jak debil proti tomu větru, který jsme si ještě před chvílí tak pochvalovali. No co, zpátky mě potlačí. Jedu co to dá. Chci to mít rychle za sebou. Nakonec dávám těch dvacet kilometrů i s výběrem z bankomatu za padesát minut. Skoro jako když jedu na kole do práce. Tam to mám taky dvacet a jezdím to za rovných čtyřicet minut. Matouš s Romčou se zatím koupou na pláži a jsou celkem překvapení, že už jsem zpět.
Odměnou je nám bohatý a delikatesní oběd zahrnující škeble, chobotnici, salát, kuřecí plátek, čevábo a domácí chléb. Fakt jsme si moc pochutnali. Ty škeble měli tak chutnou šťávu. Restauraci doporučuji všem, kdo se v těchto končinách ocitnete.
S plným břichem pokračujeme dál. Přijíždíme do městečka Račišče. Menší městečko, údajně bašta Chorvatských námořníků.
Prý i dnes se značná část mužské populace věnuje námořní plavbě, včetně té zaoceánské. Tolik průvodce. Městečko je vystavěno kolem zátoky na prudkém svahu. Naše cesta pokračuje samozřejmě nahoru městem. Stoupání je kruté, ale jedeme statečně. Úplně nahoře nad Račiščem se napojujeme na šotolinu. S plnohodnotným asfaltem se opět setkáme až za deset kilometrů.
Cesta je však zatím kvalitní, uježděná a sem tam je i pár desítek metrů ještě asfalt. Pořád stoupáme. Odměnou jsou nám krásné výhledy na moře a okolní ostrovy. A ty vůně… Všechno je tu zelené. Korčula je víc zalesněná než ostrovy Brač nebo Hvar, které jsme již přejeli.
Nic však netrvá věčně. Povrch cesty se čím dál víc zhoršuje a sjezdy, ale hlavně výjezdy jsou prudší a prudší. Stejně jako sluníčko.
Hrozně se potíme. Víceméně jsme celí pokryti vrstvičkou potu a na dálku se naše těla krásně lesknou. Na blízko to už tak půvabné není.
Silnice, oproti našemu očekávání, nevede v blízkosti břehu, ale bohužel vysoko nad mořem, takže o koupání si může Matouš leda tak nechat zdát.
Na konci tohoto, bezmála dvanácti kilometrového utrpení, jsme už úplně hotoví. Jak fyzicky tak i psychicky.
Navíc zjišťuji, že jsem někde ztratil pumpičku.
Asfalt přichází právě včas… Za nedlouho již míjíme první domy. Je tu opět civilizace. Jsme ale úplně na suchu a bez vody to dlouho nepojede.
U jedněch hodných lidí plníme naše bidony, ale ty jsou po dalších třech kilometrech opět prázdné. Nálada je na bodu mrazu. Hlavně Romča už je trochu podrážděná. V těchto situacích raději jedu trochu napřed a nelezu jí na oči. Viníkem jsem samozřejmě já.
Kdo tak blbou dovolenou asi vymyslel, že…?
Budeme muset co nejdříve někde zakempovat. Přijíždíme do vesnice Prigradica. Nahoře nad vesnicí se rozhodujeme najít si zde něco na dnešní noc. Je půl páté a jiná větší vesnice tu není. Sjíždíme tedy jednou ze tří cest dolů k moři. Je to pěknej prďák. Asi po dvou kilometrech se s Matoušem otáčíme a vidíme, že Romču nevidíme. Chvíli čekáme a pak se vracíme do toho hrozného kopce zpět na křižovatku nad vesnicí. Romana nikde. Co teď? Matouš už je utahanej a tak ho nechávám na křižovatce a sjíždím jinou cestou zase dolů k moři. Nakonec mamku nacházím. Jde mi v ústrety a nadává. Bože jak ta umí nadávat… I přes „vážnost“ situace mi to příjde hrozně k smíchu. Tím to samozřejmě ještě zhoršuju.
Dobře, dobře, musíme něco rychle najít nebo se tu rozvedeme.
Stavíme u prvních lidí a ptám se na nějaké to ubytování. Směrují nás na dům o pár metrů níž přímo u moře. Máme štěstí. Cena v tuto chvíli již nehraje roli, ale i tak je přijatelná. Ubytování je krásné. Je tu božsky. Jak jsem již psal na začátku kapitoly.
Sklenice vína, šumění moře a vůně borovic. Krásný večer na terase apartmánu, který jsme si dnes pronajali. Odpočinek po opravdu náročném dni.
Den desátý 0km - Pojednání o pumpičce.
Bereme kola a samozřejmě defekt. Zadní kolo. Tentokrát Romča. Hm, tak to nám scházelo.
Duši a lepení mám, ale pumpičku ne.
Zatracenou pumpičku jsem včera ztratil!!! Příště, každé kolo vlastní pumpičku!
Co naplat…
Bereme opravené kolo, a protože Ivan - náš bytný není doma, jdeme do přístavu nějakou pumpičku sehnat. Třeba nám tam někde kolo nafouknou. Přístav je asi dva kilometry. Jsme tam během chvíle.
Nejlepší místo na vyhlížení někoho s pumpičkou je hospoda. To ví přece každý. Nechceme brát toto zlaté pravidlo na lehkou váhu a zapadáme hned do té druhé, ze dvou hospod co tu mají.
Bohužel, během následujících třech piv nikdo s pumpičkou nedorazil a tak, trochu zklamáni vyrážíme společně, nějakého majitele pumpičky nalézt sami.
Parta chlapů lelkujících opodál nevypadá na to, že by někdo z nich byl majitelem pumpičky, ale za optání nic nedáš a jsem si téměř jistý, že určitě znají někoho, kdo někdy o někom s pumpičkou slyšel.
Druhé zlaté pravidlo zní „nepodceňuj nikdy partu lelkujících chlapů“.
Hurá! Nejen že znají někoho, kdo nám prý pomůže, ale onen člověk prý vládne dokonce kompresorem.
Samozřejmě, že je to ten barák až úplně nahoře na kopci, ale ona osoba je doma a s ní i stlačený vzduch, takže máme vyhráno. Během pěti vteřin je problém vyřešen.
S rozjásanou tváří se vracíme zpět do přístavu. Děkujeme partě stále ještě lelkujících chlapů a Matouš si samou radostí několikrát skočí šipku z mola do moře.
Pak už se vracíme zpět do našeho domu na pobřeží, kde nás vítá Ivan vínem a talířem vychlazených fíků. A je tu opět těžká pohoda doprovázená šuměním moře a vůní borovic.
Je to naše poslední noc na ostrovech. Zítra přeplouváme zpět na pevninu.
Den jedenáctý 20km
A jsme zase na trajektu. Tentokrát naposledy. Vracíme se do Splitu. Ráno jsme vstali v sedm hodin, nasnídali se, zkontrolovali, zda nám ještě jednou neodešla duše a začali balit.
Dnes nás čeká poslední etapa. Krátký patnácti kilometrový přejezd do Veli Luky kde se nalodíme na trajekt do Splitu.
S naším penzionem se loučíme krátce po deváté hodině. Máme spoustu času. Trajekt jede až patnáct minut po jedné odpoledne a tak nejdříve míříme do města Blato. Jedná se o největší vnitrozemní město Chorvatských ostrovů vůbec. To zní honosně. Skutečnost je ale taková, že projíždíme ospalým městečkem s populací odhadem okolo pěti tisíc obyvatel.
Cesta sem do Blata, byla opět do oblak, ale naštěstí kopec nebyl dlouhý a z Blata do našeho cíle ve Veli Luce je to dle informací od místních penzistů, odpočívajících na lavičce v parku, už jen nizbrdo – takže z kopce.
Uzbrdo – do kopce a nizbrdo nebo dojbrdo – z kopce, jsou společně s hvala, nejduležitější slovní obraty naší dovolené. Jo, ještě jsem zapomněl na dreto – po rovině. Nevím jen, zda to píšu správně.
A skutečně. Z Blata volíme polňačku, která nás po třech kilometrech vyplivuje na hlavní silnici do Veli Luky a kromě malého zhoupnutí těsně před vjezdem do města jedeme pořád nizbrdo nebo dreto.
Vjíždíme do Veli Luky. Klesáme z kopce dolů do přístavu a pak už jen čekáme až nás schlamstne ta ocelová velryba aby nás o tři hodiny později vyplivla ve Splitu.
Po vylodění se probíjíme městem k našemu autu. Docela se nám daří.
I přes pár autobusů, jejichž řidiči se chovají, jakoby jsme ani neexistovali.
Už jsme to psal několikrát v zápiscích z minulých cest. Z pohledu řidiče v bezpečí kabiny se o nic nejedná. Vše vypadá tak vzdáleně. Za sklem. Ale stačí jen malá chybička… Stačí, aby se Matouš něčeho lekl, nebo aby mu uklouzla noha z pedálu. Co já vím…
Nakonec přijíždíme bez úhony k našemu autu. Je v pořádku. Tak to bychom měli. Vítá nás celá rodina a zdviženými palci nám naznačují, že jsme jedničky a že je to super, že už s tím zatraceným autem konečně z jejich dvora vypadneme.
Ne vážně. Jejich radost je upřímná a loučíme se s nimi jak se starými přáteli.
Jsme sbaleni, usedáme do auta a vyrážíme. Nejedeme však daleko. Stavíme u prvního obchoďáku a doplňujeme nějaké jídlo, pití a Pelinkovač na doma.
Ještě stále ve skrytu duše bojuji s myšlenkou, zakempovat někde u Makarské a vyjet si toho Sv.Juru, ale nakonec se rozhodujeme jet už domů. Romča chce mít ještě volnej víkend a u mě vítězí asi lenost. Navíc pozítří pořádá kamarád výjezd na Ještěd a to si nechci nechat ujít. Ještě jsem tam letos nebyl.
A příští týden opět do práce a Matouš do třetí třídy.
Nakonec, unaveni, zůstáváme na noc v penzionu ve městě Skradin. Druhý den však už bezpečně dojíždíme domů.
Závěrem
Sedím u stolu a koukám na ten cár pomačkaného, potrhaného a jinak značně opotřebovaného papíru, který byl ještě původně mapou Chorvatských ostrovů. Bez této pomůcky bychom nemohli při naší cestě existovat.
Tyto otrhané listy papíru byly naše oči, naše budoucnost i minulost. Někdy jsme do nich nahlíželi se strachem, co nás čeká a někdy s uspokojením, co jsme již zvládli a co je za námi.
Náš plán byl původně smělejší, ale vzhledem k okolnostem se nakonec smrsknul na tři fleky na mapě. Ty fleky nám ale daly pořádně zabrat.
Letos jsme sice nenajeli tolik kilometrů, o to víc jsme jich ale ve zdejším terénu nastoupali.
Tady musím vyzdvihnout výkon našeho osmiletého syna Matouše, který si s touto dovolenou sakramentsky pokazil normy. Ode dneška mu už na žádná kňourání neskočím. Dokázal, že má natrénováno.
Spoustu času také zabralo cestování trajekty mezi ostrovy. Taková pomyslná nit, kterou jsme projeté ostrovy spojily v jeden krásný Dalmátský náhrdelník.
Celkem jsme na ostrovech najeli 236km. + 20km prémie k bankomatu J.
Trajekty:
1. Split – Supetar - Jadrolinie…..……. 192,-Kun
2. Bol – Hvar - výletní loď…………......250,-Kun
3. Sučuraj – Drvenik – Jadrolinie….…. 88,-Kun
4. Drvenik – Dominče - LNP………….. 383,-Kun
5. Vela Luka – Split - Jadrolinie……… 336,-Kun
Ceny jsou za dva dospělé, dítě osm let (-50%) a tři jizdní kola.
Ubytování:
Ubytování jsme řešili dle aktuálních možností. Nebudu zde rozepisovat jednotlivé náklady s tím spojené.
Někdy jsme spali pohodlněji a někdy levněji, ale neplatí to vždy. Například ROH chatka v kempu čtyři sta metrů od pláže byla dražší než krásný apartmán s vlastní terasou a soukromou plážičkou na Korčule.
Každopádně jsme měli štěstí a vždy jsme sehnali přijatelné bydlení velice rychle a bez komplikací.
Stravování:
Při přípravě byl kladen důraz na co nejlehčí bagáž, takže jsme sebou krom čaje a koření nevezli vůbec nic. Převážně jsme si tentokrát užívali, nevařili a stravovali se v restauracích. Snad krom snídaní a pár večeří.
Použité mapy:
Použili jsme České mapy DALMATSKI OTOCI od Ing.Bohumila BOBA Háje. Jedná se o soubor dvou map 1:100 000.
Mapy jsou doplněné informacemi o ostrovech a zajímavých místech. Některé informace jsem použil v textu tohoto deníku.
