Husí stezkou 2015

Husí stezkou

 2015

Karel, Romana a Matouš Horáčkovi

Den 1.

25. 7. 2015

Březina – Lindau

Na kole najeto 11km

Klap, klap, klap. Klapot pražců nadobro, a konečně ustal po dlouhých dvanácti hodinách, kdy jsme opustili pohodlí našeho domova.

Vlakem do Lindau, na břehu Bodamského jezera je cesta dlouhá, a pokud pojedete s ČD, tak i plná nástrah a překvapení. Ale o tom až později.

Volba expedice byla vzhledem k letošnímu, šestistému výročí upálení mistra Jana Husa v Kostnici, jasná. Pojedeme to omrknout do Kostnice a odtud kolmo na Husinec do mistrova rodiště. Symbolicky tak přivezeme mistrův popel, jak jsem cynicky celé jaro prohlašoval.

Ale hlavně, kromě sportovního výkonu bude mít tato cesta i vzdělávací přínos pro našeho Matouše.

A když už budeme u Bodamského jezera, nemůžeme minout ani slavné Rýnské vodopády.

Ten nápad mě vytanul na mysl někde kolem vánoc 2014 a celkem rychle nabral konkrétních obrysů.

Nejdříve jsem plánoval znásilnit někoho, kdo by nás na start výpravy hodil autem, ale nakonec jsme se rozhodli pro vlak. Jen jsem se bál, jak to s naloženými koly zvládneme.

Domů to vezmeme přes již zmíněné Rýnské vodopády a pak podél Dunaje, který tu nedaleko pramení. Tedy lépe řečeno nepramení, ale vzniká soutokem dvou menších řek. Někde u Pasova se pak od Dunaje odpoutáme, přeletíme přes Šumavu a to už budeme skoro v cíli. V Husinci. Máček. Domů z Husince potom opět vlakem. Podle mých výpočtů by to mělo být nějakých 850 km na kole…

Pokud to Matouš dá, ták to bude jeho životní rekord.

Nejdříve jsem uvažoval jet na kole až domů do Březiny, ale časově to bohužel nemůžeme stihnout. Škoda, snad někdy v budoucnu vyšetříme víc než jen čtrnáct dní dovolené.

Jaro uteklo jako voda a nastal čas zajistit jízdenky na cestu vlakem do místa startu expedice. Začal jsem shromažďovat informace o možných vlakových spojeních a nakonec jsem našel jedno moc fajnové. Ráno v devět z Prahy do Mnichova, v Mnichově bychom měli být ve tři hodiny a v půl páté nám jede vlak z Mnichova do Lindau. 

Příjezd do Lindau na sedmou večerní.

Co mě však překvapilo, byla cena jízdenek. Pro dva dospělé jedno dítě a tři kola to vycházelo na sedm tisíc kaček.

No co se dá dělat. Nějak se tam dostat musíme. I když bych to autem pořídil levněji a v pohodlí. Jenže co pak s autem v Německu…?

Zhruba měsíc a půl před odjezdem jsem tedy zajel do Turnova na hlavní nádraží a pěti centimetrovou škvírou vykřičel svůj požadavek na paní pokladní. Kultura nákupu jízdenek, podotýkám v ceně sedm tisíc korun, je u Českých Drah tristní.

I přes toto nepohodlí musím pochválit paní pokladní, která se ukázala jako velice vnímavá k mým připomínkám ohledně ceny a zahájila, ne zrovna jednoduchou cestu bludištěm tarifů, aby nakonec slavila dílčí úspěch s konečnou cenou něco přes pět tisíc korun českých.

Den D byl stanoven na sobotu dvacátého pátého července. Ráno jsme z baráku vyrazili v půl sedmé a již po vlastní ose se vydali do Mnichova Hradiště na rychlík, který nás odvezl do Prahy.

Vše probíhá bezvadně, včetně přestupu v Praze a tak již po pár hodinách překračujeme hranice naší vlasti v jednom z vagónů vlaku Euro-City, Franz Kafka a míříme na Mnichov 

Vezeme se v modernizovaném vlaku, jehož vagony jsou doslova nabité čidly, senzory, servomotory, různými spínači, přepínači, vypínači a další zbytečnou elektronikou, tak aby systém byl dostatečně složitý, jak si dnešní doba žádá.

Dveře, ovládané jedním z těch čidel a servomotorů, přestaly fungovat někde u Rokycan.

Ty záchodové, ano i tyto dveře jsou automatické, jsou naopak aktivní až moc.

A tak, v posledních letech už poněkolikáté, opět odhaluji zadnici nějakého nešťastníka z řad cestujících, který, jako mnoho dalších, také neporozuměl soustavě tlačítek a mechanických pojistek instalovaných v tak triviální záležitosti jakou jsou dveře vlakového WC.

Pojistka proti nechtěnému otevření obsazeného WC tam samozřejmě je. Nejvtipnější ovšem je, že je v tomto vlaku čistě mechanická, nijak nepropojená s jinak automatickým otevíráním dveří.

V praxi to pak vypadá tak, že pokud se někdo další na takto zevnitř zamknutý záchod pokouší dostat, po stisknutí tlačítka otevírání dveří WC se začnou ozývat velmi nepěkné zvuky z přetíženého mechanismu otevírání, který se prostě jen snaží výše zmíněnou pojistku přetrhnout, přervat či jinak dveře uvolnit a WC chtivého cestujícího do svých útrob pustit.

Další kapitolou je chování průvodčích. Neochota, odsekávání a sarkasmus je stále běžnou výbavou průvodčího ČD. Dokonce i na této mezinárodní trati.

Abych si tedy pořád jen nestěžoval, jízda samotná je velice komfortní a v kabině cestujících je ticho, klid a pohodlí.

To však trvá jen do Schwandorfu. Tady se najednou náš vlak zastaví již nadobro. Průvodčí nám oznamuje (pouze německy) poruchu na soupravě a vlak zde jízdu končí.

Německé švestky nám navrhují alternativní trasu do Mnichova regionálním vlakem, který za pár minut odjíždí z jiného nástupiště do Regensburgu a zde přestup na nějaký další rychlík, který taktéž míří do Mnichova.

Není na co čekat. S koly na zádech a s mizivou nadějí, že se to celé podaří a my všechny naše spoje stihneme, vrháme se po schodech do podchodu vedoucího k potřebnému nástupišti. Další sled událostí se dá shrnout asi takto:

Dolu do podchodu, nahoru na nástupiště.

Do tohoto vlaku se vážně nemůžeme s koly vejít! Ale jo!

„Tati, já potřebuju čůrat!!!“

Další přestup.

Máme čtyři minuty. Tak ne. Tři.

Nahoru nadchodem. Dolů na perón.

Super, jsme v nějakém vlaku…

Bože co je to vlastně za vlak?! Sakra je to ten náš vlak?!

„Ja sicher. Nach Munchen.“ Uff!

„Tati, pojď si zahrát karty. Máťo za chvíli.“

Mnichov. Další přestup. Máme třináct minut. Kde to je?

Super nemají zde podchody ani nadchody.

Konečně sedíme v našem posledním vlaku. Do Lindau.

Ta úleva. Moc jsem tomu nevěřil.

Deset minut před sedmou už vystupujeme z vlaku v Lindau. Bodamské jezero se ve večerním slunci krásně třpytí.

Tak a teď někde vybrat peníze a vypadnout z města. To je bohužel úděl startovních měst. Cykloturista, natěšen na cestu samotnou nemá žádnou vůli ani chuť, prohlédnout si město pořádně. Hned sedlá kolo a vyráží vstříc dobrodružství. Tedy alespoň u nás to takto funguje.

Jsme docela unavení. Projíždíme centrem města a hledáme bankomat. Na náměstí máme štěstí. Spletí uliček historického města se vydáváme na cestu k našemu dnešnímu ubytování. Je to kemp Esbach, asi pět kilometrů od nádraží v Lindau. Trasa je celkem dobře značená a tak nám cesta rychle

Ubíhá. Jen Romča má první defekt v podobě spadlého řetězu, ale jinak vše v pohodě. Jak mě to baví!

Před osmou večerní jsme již v kempu. Dnešní ubytování, tedy přesněji, místo na stan jsem raději objednal s předstihem ještě z domova, ale kemp není úplně plný a s naším malým stanem by asi nebyl problém i v případě, že bych ubytko nezajistil předem.

V recepci o nás vědí a vybrali nám pěkné místo hned vedle potůčku pod stromy. Krásné a čisté sociálky máme, jak se říká, co by kamenem dohodil.

Stavíme stan, vaříme kafe a čaj a pak už do hajan. Dnes to bylo náročné. Ve spacáku ještě Matoušovi čtu o Janu Husovi, jehož stopy si chceme na této dovolené připomenout. Je to celkem obrkniha. Potáhnu se s ní celou cestu. Doufám, že to bude něco platné. Matouš už spí. Zejtra ho z toho vyzkouším :-)

Den 2.

26. 7. 2015

Lindau - Mammern

Najeto 69km

Vstáváme něco po sedmé. Snídaně je z toho, co zbylo ze včerejška. Je totiž neděle a všude je bohužel zavřeno.

Trochu reorganizuji věci v brašnách a nakonec nám z toho vychází, že Matouš pojede skoro bez bagáže. Veze si jen prak, pláštěnku a pár blbostí. Letos toho vezeme fakt málo. Asi jsme už mazáci. Nebo nám vedra panující poslední týdny v celé Evropě, nasadila křídla a dodala odvahu.

Živě si vzpomínám na jednu dovolenou v Chorvatsku, kdy byl Matouš ještě malý a jezdil už částečně na svém kole, ale když byl unavený, přesedl si do přívěsného vozíku. Tenkrát jsme se na parkovišti ve vnitrozemí Istrie nabalili takovým způsobem, že Romča po pár kilometrech odmítla jet dál a museli jsme se vrátit a způsob dovolené trochu poupravit.

Musím se jí však zastat. Tenkrát to bylo fakt hrozný. Měli jsme tolik bagáže, že to ani kola nezvládala a vlnila se pod tou tíhou jak hadi.

Byl jsem tenkrát sám rád, že jsme to vzdali.

Dnes už je Matouš velkej a my jsme navíc zjistili, že toho prostě tolik nepotřebujeme. Je to částečně způsobeno i finančními možnostmi. Ceny se srovnaly, a můžeme si dovolit kupovat proviant během cesty nebo se vůbec stravovat v restauracích. Naštěstí.

Kromě pár hadříků máme ještě kompletní spaní a vaření. Jídlo budeme řešit, jak to přijde. Ráno a večer většinou něco studeného z krámu a oběd dáme v hospodě.

Vyrážíme okolo půl deváté. To je parádní čas. Tedy alespoň pro nás. Jindy to bývá o hodinu později.

Pobřeží Bodamského jezera je hustě osídlené. Vesnice navazuje na vesnici. Pořád se motáme v zástavbě. Kvalita cyklostezek se střídá. Super asfalt, šotolina, pěšina skrz kukuřici. To byla výjimka. Asi jsme zabloudili.

S postupem času se začíná objevovat čím dál víc turistů různého ražení. Kolem jedenácté už nám to leze na nervy. Je to tu jak na Václaváku. Občas proletí organizovaný cyklovýlet skupiny borců v reflexních vestách. Dobrá třetina z nich má elektro-kola. Bzučí nám to tady jak v úlu.

Jen pro úplnost podotýkám, že je to tu naprostá rovina! Možná přijeli z Alp :-)

Ve dvanáct hodin jsme v Meersburgu. Zastavujeme na oběd v restauraci uprostřed vinic. Po obědě už jen pár stovek metrů, a aniž bychom zastavili, najíždíme rovnou na právě se naloďující trajekt, který nás převeze do Kostnice. Vše se odehrálo tak rychle, že se na sebe s Romčou koukáme, zda je to tak správně.

Trajekt vypadá zánovně a v Kostnici je během patnácti minut.

Kostnice. Vlastně hlavní milník naší dovolené, nás vítá prvním mírnějším stoupáním. Měří jen asi pět set metrů. Matouš je nahoře první.

Kostnice je na jezeře největším městem, ale díky kvalitnímu značení jsme zanedlouho v samém centru města. Projíždíme historické jádro a hledáme. Hledáme. Co vlastně?

Nějakou tu Husovu stopu. Je zde budova koncilu, ale proces s Husem byl jen jednou z epizod, která se v této budově odehrála. To není ono.

Husův dům. Ano našli jsme ho, ale pořád to není to pravé.

Nakonec nacházím informaci, že je zde Husův kámen. Místo, kde mistra upálili. Nedaří se mi nikde najít adresu, ale nakonec nacházím přímo zeměpisné souřadnice tohoto zvláštního místa.

S mobilem v ruce vyrážíme. 

Po několika špatných odbočeních se nám nakonec daří místo nalézt.

A stojí to za to. To je ono! Tedy alespoň já to tak cítím.

Místo samotné je vlastně křižovatka ulic ve velice klidné a ospalé čtvrti města. Nikde nikdo. Žádní turisté. Máme to jen pro sebe.

A přitom, Kostnice Husovo jméno využila a přeměnila doslova v obchodní značku.

Je zde Husova ulice, Husova pasáž… Věřím, že v restauraci si je možno objednat Husův smažený karbanátek. Spálený nebo alespoň připálený…

Tady však není nikdo.

Jen nahrubo otesaný kámen zasazený uprostřed travnatého ostrůvku. Kámen má na sobě vytesaná a zlatě vyvedená jména Jana Husa a Jeronýma Pražského, které oba, někde v těchto místech, upálili. BINGO!

To je to správné místo.

Ten kontrast doby.

Když si to představíte. Klidná čtvrť. Spořádaní, zde bydlící občané, venčí své psíky. Občas projede auto. Děti si hrají v zahradách okolo stojících domů.

A co se tu odehrálo před šesti-sty lety…!

Holá pláň. Navršená hranice připravená pro dalšího nešťastníka. Popravy.

Těžko se do toho dá vžít. Až z toho mrazí.

Jsem fakt rád, že jsme to našli. Skládačka by nebyla kompletní.

Kolem čtvrté odpoledne vyrážíme z Konstanz dolu po proudu Rýna. Máme namířeno do vesnice Mammern, kde bychom dnes chtěli přespat v místním kempu.

Je to zhruba dvacet kilometrů. 

Tajně však doufám, že bychom mohli jet ještě dál. Cesta je pro!

Asfalt a šotolinka šustí pod koly, ale já už pochopil, že bych to svým nadšením mohl přepálit hned na začátku dovolené.

Postupně sám sebe přesvědčuji, že Mammern bude pro dnešek tak akorát.

Ještě zastavujeme v Mammernu na křižovatce v restauraci na pivko, kde Matouš dokonce dostává dárek v podobě odznáčku, od paní servírky. Zastávka na občerstvení je jedním z mých lstivých manévrů, jak převést myšlenky na něco jiného než je kempování, ale nakonec to už netlačím přes hranu a ubytováváme se v kempu. Kemp se rozkládá uprostřed hruškového sadu na břehu Rýna.

Je tu celkem útulno. Břeh Rýna s oblázkovou pláží a pozvolným vstupem do řeky, přímo vybízí ke koupání.

Tak proč ne? Během chvíle se už s Matoušem cácháme. Nejsme tu však sami. Spolu s námi se tu koupou lysky s mladými. Jsou nějak moc zvyklé na lidi a cachtají se jen kousek od nás. Doslova metr, maximálně dva.

„Tati, lysku jsem ještě nikdy naživo neviděl a teď hned s mláďaty. To je super.“

Musím říct, že tohle blízké setkání bylo i pro mě novinkou a nejvíce mě překvapily, vůči tělu, mohutné šedomodré nohy tohoto vodního ptáka.

Teď už je noc. Hustě prší. Oproti zbytku rodiny však nemohu usnout a tak sedím v místním kiosku a dopisuji deník u piva za pět euro. Už jsme holt ve Švýcarsku.

Den 3.

27. 7. 2015

Mammern - Hufingen

Najeto 73km

Celou noc pršelo. Jak se blížilo ráno, budil jsem se čím dál častěji a nervózně vykukoval ze stanu, jaká je situace.

Nevypadalo to vůbec povzbudivě, ale nakonec se počasí umoudřilo a v půl osmé jsme opět vstávali do sluníčka.

V noci je ale celkem zima. Vše co sebou vozíme je silně redukované. Naše spacáky s přídomkem cyklo sotva stíhají. Takže pokud je v noci zima, lezeme do spacáků nabaleni skoro do všeho, co máme sebou.

Ráno tedy, ač sluníčko, panovala pěkná kosa. Hlavně studený vítr. Samozřejmě ze směru, kam máme dnes namířeno.

Vyrážíme v devět hodin a bez snídaně. V kempu nic neprodávají a na obchod jsme ve vsi nenarazili.

Pečivo ze včera již došlo, tak snad něco k snědku objevíme po cestě.

Cesta se začíná trochu houpat nahoru dolu a Matouš začíná být nalačno mrzutý. Pořád mu blbne přesmykač. Nejde mu přehodit na nejmenší talíř. Minulý týden jsem tomu věnoval spoustu času a seřízení vypadalo dobře. Asi jsme to ve vlaku někde nabourali. Dnes pomohla až hrubá síla. Trochu jsem přesmykač vzteky přiohnul a najednou se umoudřil.

Kvalitní a dobře značená cyklostezka pokračuje a k Rýnským vodopádům. Celou cestu jedeme mezi poli se zeleninou a sady s ovocem. To se u nás moc nenosí. U nás se pěstuje hlavně řepka Babiška. Není původní. Pochází ze Slovenska. Něco jako Bolševnik. Těžko se toho zbavuje…

Snídáme nebo spíše už rovnou svačíme v městečku Diessenhofen. Mají tu, nedaleko školy, krásné prolézačky. Toho si Máťa všimne vždy. Nakonec se neudržím a lezeme tam oba jak opice. Dokonce jsem otestoval i skluzavku. Málem jsem jim to tam ucpal.

Celý den nás trápí protivítr, co začal už za rozbřesku. Zajímavé je, že ať se točíme, jak chceme, pořád fouká proti. No zajímavé to zas tak není. Je to přece jeden z Murphyho zákonů cyklistiky.

Konečně přijíždíme k Rýnským vodopádům. Musím říci, že jsou fakt úžasné. Když stojíte na vyhlídce pod místním zámkem, která je vystavěna přímo u paty vodopádu a vynesena nad vířící vodu, cítíte se jako v myčce na nádobí. Všude kolem vás se valí hučící voda a každou chvíli vás omyje vodní tříšť.

Jen těch turistů…

Na řece pod vodopády plují motorové čluny, které vás dovezou ke skále s další vyhlídkou přímo uprostřed té hučící a řvoucí nádhery.

Kormidelníci šikovné najíždějí do zpěněných proudů. Turisté výskají vzrušením. Dámám se rozmáčejí trvalé a smývá make-up. Muži očima prozkoumávají terén a podvědomě hledají nejlepší trasu plavby.

Od zámku, který je na levém břehu Rýna se po železničním mostě dostáváme na druhou stranu řeky. Lávka, po které řeku nad vodopády překonáváme, asi není pro kola určena. Je dost úzká a pěší na nás a na naše naložená kola vrhají nevraživé pohledy.

Na druhé straně řeky už jsou dokonce i zákazové značky pro kola a zbývá nám jen jedna volná cesta přes nějakou fabriku.

Nikdo nám však v jízdě nebrání a tak se nakonec dostáváme do centra souměstí Neuhausen - Shaffhausen

Tak. Dá se říct, že první část cesty máme za sebou. Teď se od Rýna odpojíme a přejedeme k dalšímu povodí, povodí Dunaje.

Na tento přejezd nemám žádnou mapu a tak ze začátku trochu bloudíme, ale nakonec se nám daří z města vymotat.

Nebylo to ale jednoduché. Bez mapy je člověk jako slepý. Navíc všude houkající auta, rušný provoz a zácpy. Trochu nervy. Naštěstí ale po nějaké době jízdy naslepo, narážíme na značenou cyklotrasu přímo na Donaueschingen, cíl naší dnešní etapy.

Konečně jsme na předměstí Schaffhausenu. A jako na zavolanou je zde i restauračka. Dáme pivo. Donaueschingen  je už jen dvacet osm kilometrů. Hospoda patří nějakejm Indům. Při placení nemají zpět na Eura a vrací mi ve francích v přepočtu asi sto padesát korun. Na Německé hranice pár kilometrů. Co budu s franky dělat?

Pivo bylo ale skvělé. Osvěžilo a zvedlo náladu. A teď už pryč. Pryč z města.

Pokračujeme dál. Pořád mírně stoupáme a do toho samosebou protivítr. Je to fakt nepříjemné. Za celý den jsme už docela vyčerpaní. Zanedlouho už vidíme u silnice hraniční sloup a hned u sloupu stojí hospoda. Kus hospody je ještě ve Švýcarsku, tak nám snad ty franky vezmou J

Koukám do peněženky a bohužel mám posledních deset eur a těch pár franků. Tak snad budou brát karty, máme docela hlad.

„Kein problém“ dí hospodský, původem Makedonec.

Nakonec to ale dávám dohromady v hotovosti.

Pokračujeme Německem, ale za chvíli se opět vracíme do Švajcu. Ale tentokrát už jen na posledních pár kilometrů.

Najednou se cesta začíná zvedat. Ale vostře. Nějakých dvacet procent. Kopec měří asi kilometr. Matouš to celé jede. Romča tlačí.

Nahoře jsme pěkně vyšťavení a tak zastavujeme na svačinu. Byl to fakt náročný kopec. Zvlášť po dnešním větrném dni. A to ještě není konec.

Po svačině zjišťujeme, že ještě nahoře zdaleka nejsme.

Hádám, že jsme pak nastoupali minimálně ještě jednou tolik. Nahoře jsme ve výšce devět set metrů nad mořem a utrpení pokračuje dál. Krajina se pořád houpe nahoru dolu, ale nejhorší je značení. Žádné tu není…

Zde, na přechodu mezi Švýcarskem a Německem už asi není žádná vůle ani z jedné strany, značení doplnit. Je tu jen pár nejasných, po domácku vyrobených cedulek. Jedeme podle nich a nakonec se nám daří zabloudit.

Navíc vzdálenost do Donaeschingenu absolutně nesedí. Ze Schaffhausenu, kde byla cedule dvacet osm kilometrů, jsme ujeli minimálně deset kilometrů, ale na ceduli u cesty je napsáno dvacet pět kilometrů a za dalších pět kilometrů znovu dvacet pět kilometrů. Nekonečná etapa.

Romča už je na tom psychicky dost mizerně. Překvapuje mě ale, jak to zvládá Matouš. Nejen že pořád šlape, ale navíc když Romče ujedou nervy ještě ji s klidem a rozvážně odpoví, že to prostě musíme dojet. Klidně bychom to už někde mohli zabalit. Nemám však hotovost a karty tu moc nefrčí. Je to tady pěknej zapadákov.

Jen samé malé vesničky a les. Navíc fakt zima a nepříjemnej vítr.

Zase bloudíme. Nakonec se musím zeptat místních.

Vypadá to, že začínáme konečně klesat. Jedeme krásným lesním sjezdem po hladké šotolince.

Míjíme ještě pár zmatených kilometrovníků pak ještě trochu nahoru, dolu a nakonec přijíždíme do Hufingenu.

Je to první trochu větší město od vodopádů. Přejeli jsme hory.

Vybíráme z bankomatu. Do Donaueschingenu je to už jen kousíček, ale tady je na náměstí hotýlek. Všichni toho máme plný kecky a já už nemám odvahu nutit nás k dalším kilometrům.

Hotel na náměstí není zrovna nejlevnější, ale dnes si to zasloužíme. Pěkný velký třílůžák. Postele měkoučké, čisté a voňavé… Nějak měkneme.

Den 4.

28. 7. 2015

Hufingen – Hausen im Tal

Najeto 78,5km

Dnes byl fakt super den. Po bohaté snídani jsme vyrazili z Hufingenu v půl desáté, k prameni Dunaje.

Jak jsem již na začátku psal, pramen Dunaje vlastně neexistuje. Jde o soutok dvou menších řek Breg a Brigach na kraji města Donaueshingen. Pokud by se v tom někdo chtěl hnípat hlouběji, tak za pramen je považován pramen Bregu.

Na soutoku jsme se potkali ještě se dvěma skupinami turistů, kteří právě také vyráželi po proudu řeky. Pohovořili jsme kdo, kde a kam a nakonec zkonstatovali, že to stejně máme nejdál.

To je asi trochu popudilo a tak jsme bez otálení vyrazili dolů po řece.

A čekala nás cesta vskutku grandiózní! Co vám budu povídat. Byl to sešup. Pořád jemně z kopce a někdy i po rovině. Na tacháku neustále kolem dvaceti pěti kilometrů za hodinu a k tomu celkem silný vítr. A světe div se, tentokrát přímo do zad.

U obce Pfohren byla však i tato naše rychlost příliš nízká proti družstvu rychlobruslařů, kteří se kolem nás znenadání přehnali.

Byli to převážně rychlobruslařky s vlajícími copy v upnutých elasticko-aerodamických oblečcích. Ani mi nevadilo koukat se jim na záda…

Kolem oběda už máme najeto čtyřicet kilometrů a přijíždíme do většího města Tuttingen. V centru města stavíme na kebab a po dobrém obědě pokračujeme dál. Na Dunaji plují lysky. Matouš nikdy neviděl tolik lysek jako během této dovolené. 

„Tati, lyska je určitě německé národní zvíře,“ křičí na mě. To mě docela rozesmálo, i když vlastně ani nevím, které zvíře to je doopravdy.

Kousek za Tuttingenem vjíždíme do úchvatného, hlubokého kaňonu. Kolem nás se do výšky tyčí skalní věže a jiné útvary. Je to úžasná podívaná.

Cesta je nyní většinou šotolinová. Trochu se začala houpat nahoru, dolu, ale pořád je to pohodlné cyklocestování.

Ve městě Fridingen stavíme na pivko a limču. Máme už kolem padesáti kilometrů tak si to snad zasloužíme.

A opět se noříme do kaňonu. Nahoře na skalních věžích vidíme několik, z našeho pohledu nedostupných, hradů a zřícenin.

Přejíždíme Dunaj. Mimochodem Dunaj v těchto místech měří na šířku pouze nějakých pět metrů a hezky rychle teče.

Dobrý tip na vodáckou dovolenou. Však jsme tu několik půjčoven lodí viděli.

Přijíždíme ke krásné výletní hospůdce. Stojí na břehu řeky, uprostřed lesů na slunném, romantickém místě.

Na restauraci navazuje malá farma a tak tu všude pobíhají kozy i s kůzlátky. Dokonce zde narážíme na německé trampy nebo něco na ten způsob.

Hrají tklivé písně na kytaru a zpívají.

V Němčině je to celkem psina.

Pořád se krajiny kolem nás nemohu nabažit. Neustále je na co koukat.

S Matoušem jedeme stále na čele pelotonu. Romča vlaje za námi a je trochu naštvaná.

Dovolím si teď malou úvahu o tomto fenoménu, který jsem s mnohými cyklisty již nesčetněkrát diskutoval.

Nazval jsem tento úkaz PPC - paradox partnerské cykloturistiky

Ve zkratce jde asi o toto.

Řekněme, že jedete nějako danou rychlostí. Dejme tomu dvacet kilometrů v hodině.

Pokud pojedete touto rychlostí s kamarády, rozuměj muži, nic zvláštního se neděje. Cesta vesele ubíhá a s největší pravděpodobností zažijete super výlet. Možná si i po pár pivech trochu zazávodíte.

Pokud, ale pojedete s partnerkou, situace se dramaticky mění a dochází k následujícímu, velice zvláštnímu jevu.

V tom lepším případě vyjedete společně. Záhy dosáhnete oblíbené cestovní rychlosti, oněch zmíněných dvaceti kilometrů za hodinu.

A tady náhle dochází k již zmiňovanému, zvláštnímu jevu.

Během krátké doby se partnerka začne propadat v pomyslném pelotonu. Zanedlouho již zaostává nějakých sto metrů. Vzdálenost odstupu je značně individuální.

Nyní máte dvě možnosti.

Ta první je, že budete pokračovat stále stejnou rychlostí a váš vzájemný odstup bude i nadále neměnný! V tomto případě se dále již nic podstatného neděje a výlet by tedy mohl pokračovat i s tímto nepěkným odstupem.

Je tady však velká pravděpodobnost partnerské hádky a v těžších případech i ukončení výletu.

Druhá možnost je, že snížíte svoji rychlost, tak aby vás partnerka měla šanci dohnat a mohli jste opět dál pokračovat tou původní rychlostí společně.

A tady právě nastupuje již zmíněný paradox.

Přestože vaše rychlost klesla, odstup mezi vámi se NEMĚNÍ a zůstává stejný!!! Z nějakého mě neznámého důvodu totiž partnerka začne rovněž okamžitě zpomalovat a odstup se snaží za každou cenu udržet.

V praxi tedy hrozí, že i když dále zpomalíte, situace se přesto nezmění!

Je to bludný kruh! Hrozí, že nikam nedojedete nebo vlivem ztráty rychlosti ztratíte rovnováhu a spadnete z kola.

I v tomto případě hrozí hádka, ale hlavně nikam nedojedete!

Já již několik let praktikuji tu první variantu. Sice se občas pohádáme, ale už jsme takto procestovali hezký kus Evropy!

Kolem páté hodiny přijíždíme do vesnice Hausen im Tal. Je tu útulný kemp přímo na břehu řeky. V pozadí se tyčí stěny kaňonu. Jak říkám. Moc hezky tu je.

V obchodě ve vesnici dokupujeme nějaké potraviny a stavíme stan.

Večer sedíme na terase u místního kiosku. Pijeme pivko a posloucháme řeku.

Den 5.

29. 7. 2015

Hausen im Tal – Zwiefaltendorf

Najeto 68km.

Ráno po otevření stanu vylézáme do podzimní krajiny. Je fakt zima. Tipuji něco okolo deseti stupňů.

Navlékáme na sebe vše, co máme, ale jak jsem již psal, moc toho není. Navíc to vypadá na déšť.

Vyrážíme v devět hodin. Cesta kaňonem pokračuje. Opět hrady nahoře na skalách a zemědělské usedlosti dole v kaňonu.

U Dietfurtu má Matouš defekt. Výměnu duše jsem pojal jako servisní školení. Doufám, že si z toho něco vzal. Pořád spíše pokukuje kolem.

Kaňon končí před městem Sigmaringen. Měřil nějakých padesát kilometrů. Doporučuji na výlet. Jedno zda pěšky na kole či na lodi. Fakt to stojí za to.

Přijíždíme na předměstí Sigmaringenu a začíná pršet. Naštěstí se objevuje benzínová pumpa a tak rychle stáčíme kola pod střechu. To se hodí, dofukuji kola a čekáme. Bohužel pršet nepřestává. Kupujeme nějaké občerstvení a Máťa dostává reklamní bonbony od paní pokladní.

Celou hrst pytlíků s želé medvídky. Najednou vstupuje do místnosti kolegyně prodavačky. Asi její šéfová, neboť prodavačka na Matouše zběsile gestikuluje, aby si ty sladkosti rychle ukryl v kapse.

Konečně to vypadá, že déšť konečně ustane a my budeme moci opět pokračovat. V Sigmaringenu na náměstí kupujeme kebab a pak se v parku cpeme.

Máme najeto pouhých dvacet pět kilometrů. Nic moc! První dny dovolené na kole jsem obvykle trochu nervózní, neboť před sebou vidím naplánovaný počet kilometrů, co bychom měli zvládnout a nikdy nevíte, co vás čeká. Zda při nás bude stát počasí. Zda se nám do cesty nepřiplete nějaká nepříjemnost. Snažíme se najet víc než jen denní plán. Většinou jsme tak důslední, že nakonec celou cestu absolvujeme o nějaký ten den dříve, než jsme původně čekali.

Ale dnes kvůli dešti trochu ztrácíme. Naštěstí většinou v těchto chvílích zaúřaduje vyšší moc a pomůže nám. Naštěstí.

A opravdu. I dnes se nakonec vše v dobré obrací.

U města Scheer ještě přečkáme pod stromem, až přejde další přeháňka a pak to příjde. Cyklostezka mezi poli s kukuřicí je vyvedena v bezchybném asfaltu. K tomu vítr do zad a už opět letíme třicítkou a skoro bez šlapání. Miluju to!

Za chvíli jsme v Riedlingenu a na tacháku padesát sedm kilometrů. To jsme s tím teda zatočili. To chce odměnu. Zmrzka a pivo v cukrárně a je tu opět déšť.

Rozhodujeme se jet dál i v dešti. Navlékáme pláštěnky a vyrážíme.

Není tu značen žádný kemp a navíc je ještě na kempování celkem brzy. Nakonec to po deseti kilometrech proměnlivého počasí vzdáváme a kolem páté bereme pokojík v hostinci u cesty. Součástí hospody je i pivovar. Takže vykoupat, převléknout a na košt.

Den 6.

30. 7. 2015

Zwiefaltendorf - Leipheim

Najeto 88km.

Ubytko v pivovaru bylo super. Chování personálu k zákazníkům… pořád jsme u nás v tomto ohledu pozadu a máme se co učit.

Tak například. Jen jsme jako ubytovaní, večer vešli do lokálu, číšník nám všem podal ruce, seznámil se s námi a pak nás usadil ke stolu. Jen na okraj. Jednalo se o normální vesnickou hospodu. U nás řečeno trojka s ubrusem.

Ceny byly na místní poměry více než příznivé. Ráno po snídani se s námi rozloučil odhadem osmdesátiletý, asi majitel pivovaru. Opět nám všem podal ruku a Matoušovi navíc věnoval čokoládu.

Ač jsem byl v Německu mnohokrát pracovně, je to vlastně poprvé, co vidím tuto zemi takto zblízka. Tady na venkově, který projíždíme, mě asi nejvíc praštilo do očí místní zemědělství.

V každé vesnici je několik farem produkujících mléko, maso a tak dále. Vše se odehrává vlastně na ulici a celá vesnice je prostoupena typickým odérem.

Na polích se pěstují snad všechny druhy zeleniny.

To prostě u nás nefunguje. U nás ve vsích pořád vládnou zemědělská družstva a pěstuje se jen to, na co jsou dotace. Pokud se vůbec pěstuje. Mnohdy se možná spíše jen vyplňují dotační formuláře a úroda se zaoře.

Chybí tu ten vztah k půdě. Družstevníci ho mít ani nemohou. Půda je přeci všech…

Jen pár nadšenců se snaží tento nešvar zvrátit a těm náleží dík. Ale je to bitva proti centrálnímu plánování z Bruselu. A asi marná!

Ráno po snídani vyrážíme plni sil a to se hodí, neboť hned za vesnicí se objevují kopce a jsou to docela ostré výjezdy. Jeden měl dvacet procent.

Po zhruba patnácti kilometrech těchto nepříjemných houpáků – už jsme si odvykli – však nastupuje opět podunajská pohoda.

V Murdenkingenu na náměstí mají krásnou kašnu. Matouše samosebou nenapadne nic jiného než se vykoupat. Zákaz přichází na poslední chvíli a tak si alespoň máchá nohy.

Kolem poledne přijíždíme do Ehingenu. Máme za sebou třicet kilometrů a taky máme hlad. Zastavujeme tedy u Turka na náměstí. Pohodičku na zahrádce před Kebabistánem nám zpříjemňuje i konečně se umoudřivší počasí. Je tedy docela chladno, ale sluníčko svítí a vítr moc nefouká. A když, tak dnes opět do zad. Matouš hýří energií. Pořád by vyjížděl nějaké kopce. Jak je někde nějaká odbočka do kopce, hned tam chce jet.

Dnes si opět udělá osobák. Osmdesát osm kilometrů. Ale teď o tom ještě neví. Jede fakt skvěle. Zatím nejkratší etapa byla šedesát osm kilometrů a to bylo včera a skončili jsme dříve hlavně kvůli počasí.

Přijíždíme do Erbachu. Na mostě zdravíme nějaké cyklisty. Odpovídají nám ahoj. Že by Češi? Ale už jsou daleko a my jedeme na opačnou stranu. Takže se to už nikdy nedozvíme. Navíc v dálce vidíme hospodu.

Odpoledne projíždíme prvním velkým městem na trase. Je to Ulm.

Už z dálky jsme viděli věž katedrály. Tu musíme navštívit. Není to daleko od trasy. Stezka protíná Ulm po nábřeží Dunaje a katedrála je nějakých dvě stě metrů od ní.

Kola necháváme na nějakém, řekněme centrálním parkovišti kol a jdeme katedrálu omrknout.

A udělali jsme dobře. Je obrovská a krásná.

Uvnitř hlavní lodě proti oltáři je poněkud nečekaně, instalace modelu slunce. Je to otáčející se koule v průměru nějakých deset metrů, na kterou se promítají sluneční erupce. Celá šou je doprovázena hlukem, který by asi u erupce každý očekával. Je to docela působivé.

Navíc kdo by to byl v chrámu páně čekal…? Galileo Galilei by jásal.

Je čas popojet dál. Dnes bychom opět rádi spali v kempu. Bohužel kempů je na této trase jako šafránu. Nicméně to ale asi vadí jen mě. Ten dnešní je ještě dvacet kilometrů daleko.

Leží mimo trasu a je nutné si k němu zajet asi dva kilometry. V posledním městečku kupujeme nějaké zásoby a za chvíli už jsme na místě. Kemp se rozkládá okolo dvou jezer. Asi bývalých písníků.

Je krásně zařízený a útulný. Stan stavíme přímo na břehu jezera. Vlastně na pláži. Matouš hned letí do vody. Potom ho napadne, že bude střílet prakem. Prý zastřelí německýho holuba, co tu poletuje kolem.

Večer jsme ještě byli na průzkumu a ten kemp je prostě úplně úžasnej. Mají tady malou zoo ustájenou v obrovské stodole a nahoře na patře stodoly je dětská herna. Obrovský prostor asi třicet krát dvacet metrů vysypaný dřevní drtí. Všude jsou atrakce. Slack line, prolézací hrad, různé skluzavky, lanové dráhy a pingpongový stůl.

Děti si zde mohou hrát bez ohledu na počasí. A že jich tu je…

Kousek odsud je jeden z největších Lego parků v Evropě. Naštěstí si jeho návštěvu Matouš nechal rozmluvit. To by zabralo celý jeden den.

Den 7.

31. 7. 2015

Leipheim - Baldleschwaige

Najeto 65km.

Noci jsme tu měli převážně studené, ale ta dnešní ta teda byla! Cyklospacáky nestíhali. Fakt kosa.

Ráno nás sice přivítala obloha bez mraků, ale zima neustávala, takže jsme vyrazili ve větrovkách. Brrr.

Krajina se už kompletně proměnila. Nyní projíždíme listnatými, lužními lesy po převážně šotolinových cestách a bohužel, je to dost jednotvárné. Řeka zmohutněla a objevila se první zdymadla. Je tu i více průmyslu. Často se na příjezdech do větších měst proplétáme průmyslovou zónou. Ale to tak je vždy při putování podél velkých řek.

Dnes jsme potkávali také více cykloturistů. Mnoho jich jede na elektro-kolech. Je jich odhadem tak třicet procent. Říkám jim elektrikáři a Matouš trafíčka a nebo žabaři.

Ne všichni cyklisté však vyhledávají pohodlí. Včera večer v kempu jsme potkali nějakého kluka od Drážďan co je na cestě už od května. Cestuje po Německu a Rakousku a už má najeto asi tři tisíce kilometrů. Jezdí sám, a je neuvěřitelně naloženej. To co veze on na jednom kole, máme my na třech. Dokonce má i textilní návlek, jakousi garáž, na kolo.

Když jsme doma balili, převraceli jsme každou věc dvakrát v ruce, než jsme ji naložili. Každý ušetřený gram byl pro nás důležitý. Spousta lidí, které potkáváme, si s tím hlavu neláme. Asi před třemi dny, když jsme spali v kempu v kaňonu před Sigmaringenem, přijeli večer do kempu dva starší manželé a začali stavět stan. Měli sebou takové věcičky jako speciální podložku pod stan s ALU vrstvou a další vychytávky. Nejvíc mě ovšem dostalo, když borec vytáhl z cyklobrašny půlkilové kladivo a jal se s ním zatloukat stanové kolíky.

Včera jsme za Ulmem opustili Bádensko-Württembersko a vjeli do Bavorska. Dětem tu teď zrovna začínají prázdniny a taky tu mají horší silnice. To jsou v kostce první dojmy. Obědvali jsme ve městě Dilingen v řecké restauraci.

Matouš to nesl dost těžce, neboť si oblíbil kebab a ani dnes nechtěl dělat výjimku. Dnešní den jsme toho moc nenajeli. Pouhých šedesát pět kilometrů.

To je nejmíň za celou dovolenou. Asi za to může únava z včerejší rekordní etapy, ale hlavně protivítr, který dnes začal foukat. Původně jsem chtěl dojet do města Donauworth, abychom měli plánovaných sedmdesát kilometrů, ale nakonec, osm kilometrů před Donauworthem jsme v zahradní restauraci potkali nějakého Čecha, který tu kousek bydlí a o existenci nějakého kempu v Donauworthu pochyboval. Prý tam nic není.

Jeho pochybovačnou náladu podpořila i hospodská, která zároveň nenechala nic náhodě a nabídla nám zakempovat přímo v zahradě restaurace. Cena byla dobrá, nikam se nám už nechtělo, zahrada plná prolézaček a domácího zvířectva… Zkrátka jsme tento její návrh přijali s nadšením. A bylo to nakonec dobré rozhodnutí ale…

Je večer. Sedíme u stolu, hned vedle našeho stanu a koukáme na totálně našlapanou zahradní restauraci. Kapacitu restaurace odhaduji na nějakých pět set míst. Možná víc. Vše obsazeno. Nekecám. Jsme tu u stanu jak v zoo. Uprostřed prolézaček jsme jen další atrakce. Náš stan je od sedících hostů jen nějakých deset metrů. Maximálně. No nic. Alespoň přísun piva je zajištěn!

A Matouš si to taky užívá. Doufám jen, že nezačnou zpívat jako na Oktoberfestu. Tak to tady totiž vypadá.

Nakonec jsme se nechali zlákat vůní večeře a šli se podívat, co sem tolik lidí táhne. Pokusím se teď trochu blíže popsat, co se tu zrovna odehrává.

Tato restaurace je vlastně farma. Zemědělská usedlost na samotě, uprostřed polí, osm kilometrů od města.

Jak jsem již napsal, kapacita je nějakých pět set hostů, ale asi to bude víc. Stoly, židle a lavice jsou všude po celé zahradě. Sedět se dá i uvnitř, ale většina míst je venku.

My jsme sem přijeli kolem páté odpoledne a já si ještě říkal, že to pan majitel trochu přehnal s místy k sezení.

Ale v šest hodin to začalo. Na polním parkovišti, sousedícím s restaurací se začali hromadit první auta. Během hodiny byla hospoda totálně obsazená. Je to tady bez obsluhy. V budově restaurace jsou dva vlezy. Jeden na pití a druhej na jídlo. U obou těch vlezů je fronta, odhadem na patnáct minut každá. Osobní zkušenost. Uvnitř vezmete standardně tác, objednáte, obdržíte, zaplatíte, odnesete, sníte a vypadnete.

Ceny příjemné, ale nikterak senzační. Porce ovšem velké. Stravuje se tu široké sociální spektrum lidí. Od řemeslníků co jim z kapsy kouká metr, přes rodiny s dětmi až po kravaťáky z města. Potom ať mi někdo vypráví, že to na vesnici nejde.

Romča to komentovala jako nájezd německých kobylek.

Den 8.

1. 8. 2015

Baldleschwaige - Kleinmehring

Najeto 80km.

Tak nakonec nezpívali, ale rámus byl až do jedenácti v noci. Možná i déle, ale zaspali jsme to. A nakonec jsme na to ani nebyli sami.

Večer přijel ještě jeden týpek s hodně nepřiměřeně velkým stanem a dva starší manželé, kteří naopak měli stan tak, tak, že se do něj vešli.

Tito manželé, tipuji okolo sedmdesátky, cestovali na kole Hase. Kolo jsem již viděl v minulých letech a ani nevím proč, měl jsem ho zafixované jako kolo pro postižené osoby. Jedná se o dvoukolo, kdy řidič sedí vzadu v běžné cyklistické pozici a spolujezdec naopak před ním v pololeže. Ruce má volné ale šlape. Kamarád Harmik si ho chtěl koupit, ale kolo je sakra drahé. Okolo sto tisíc korun.

Každopádně tady pro mě nabralo zcela nový rozměr. Manžele jsme ještě několikrát potkali a musím říct, že mě kolo nadchlo. Má několik výhod.

Tak za prvé, úplně řeší PPC - paradox partnerské cykloturistiky! 

Za druhé, byli bychom si se ženou tak nějak blíže. Nevím, zda je to vždy úplně výhoda, ale věřme, že ano. Mohli bychom lépe sdílet dojmy z cesty.

A za třetí, spolujezdec, v mém případě Romča má volné ruce. Může tedy navigovat, fotit nebo, ještě lépe, připravovat občerstvení.

Ráno jsme trochu zaspali a vstávali jsme až v osm hodin. Na vině je můj telefon, který nás měl vzbudit, ale neudělal to neb byl totálně vybitý. Nevím co se děje, ale najednou se nějak zbláznil a začal se nepřiměřeně rychle vybíjet. Už to trvá pár dní. Snad se umoudří. Na Šumavě ho budu potřebovat kvůli navigaci.

Jen co jsme vstali, začalo opět krápat. Rychle jsme vše sbalili, hlavně stan dokud je ještě suchý a až pak si udělali snídani v přilehlém altánku. Stihli jsme to, jak se říká, za pět minut dvanáct. Během snídaně už regulérně prší. Bohužel, kvůli tomu zatracenýmu dešti jsme se vykopali až v deset hodin.

Celé dopoledne jsme pak jeli pod hrozbou další sprchy. Déšť byl doslova na spadnutí, ale nakonec jen krápalo a nebyla ani zima. Jelo se dobře.

Za Donauworthem začaly kopce. Nebylo to nic hrozného, ale i tak, něco jsme nastoupali a to Romču vždy vytočí. S bagáží to holt tak nejede. Navíc jsme byli docela oblečení, takže nahoře propocení a dolu z kopce to potom zebe.

Nakonec z toho vyjde, že se furt oblékáš a svlékáš dokola. Zkrátka je to o nervy.

Kopce ustaly u Marxheimu. Tam jsme opět najeli na šotolinovou cestu, sledující tok Dunaje. Takže rovina.

Napravo Dunaj, nalevo les. Pro mě nuda nejnudnější. Nemám tyto úseky moc rád. To si raději šlápnu do kopce, ale alespoň se něco děje. Romča je spokojená tady dole.

Ale stejně jsme se dnes chytli a nazvala mě diktátorem. Prej je to na ni moc kilometrů. Matouš je v poho. To jen tak na okraj.

No dobrá, máme již něco najeto a dá se tedy již lépe odhadnout, zda to celé zvládneme či ne. V dalších dnech můžeme zvolnit.

Jsme zhruba v polovině našeho putování podél Dunaje a už za polovinou celé cesty.

V Bertoldsheimu je příjemná restaurace na zámku. Dáváme si lehký oběd a pokračujeme na Neuburg a dále na Ingolstadt.

Za Neuburgem skončilo místní precizní značení. To tedy fakt nevím proč, ale krásné, přehledné a jasné cedule s logem cyklostezky jsou fuč. Nahradily je malé, hnusné žluté tabulky. Jsou tak zašlé, že nejsou skoro ani vidět.

Navíc na mnoha důležitých místech chybí úplně. Jedeme po dlouhé době z mapy.

A je tu Ingolstadt. Původně jsme mysleli, že si tu něco dáme a odpočineme si. Ale nakonec jsme městem profrčeli po nábřeží, a protože počasí vypadá všelijak a my nevíme, kde dneska složíme hlavu, zastavujeme jen chvíli u prolézaček v parku a znovu sedáme na kola. Někde za městem bychom rádi našli penzion a dnes si dopřáli pohodlí.

Nakonec máme štěstí. Celí zpocení a zaprášení končíme pro dnešní den v obci Kleinmehring v penzionu, který provozují nějací Chorvaté.

Den 9.

2. 8. 2015

Kleinmehring - Regensburg

Najeto 76km.

Dnes je za námi opět pěkný kus práce. Ač jsme opravdu chtěli jet dnes méně, máme natočeno opět přes sedmdesát kilometrů.

Okolnosti tomu zkrátka chtěly, že jsme nakonec dojeli až do Regensburgu. Ale to předbíhám.

Ráno jsme vyrazili okolo půl desáté a nasadili tempo, nějakých osmnáct kilometrů za hodinu. Pod koly nám opět šustí šotolina a před námi je město Vonburg. Je neděle a celé město jde ve svátečním na mši. My zastavujeme pro změnu u cukrárny a jdeme na zmrzlinu.

Dnes, ač dle předpovědi mělo být úplně jasno je opět pod mrakem, ale neprší a je teplo. Snad se to ještě trochu vybere.

Vyrážíme dál. Sto metrů a předvádíme show na křižovatce. Romča si zapomněla rukavice na brašnách. Ty jí teď spadly zrovna uprostřed křižovatky, kde je Matouš sbírá. Naštěstí jsme v samém centru města a auta tu jezdí krokem. Řidiči si mohou vykroutit hlavy. Po dalším kilometru koukám, že Matouš nemá na hlavě helmu.

„Kde máš helmu?“ „Nevím, asi v té cukrárně…“

Ach jo tedy rozhodně nebylo, co mi vyletělo z pusy. Nezbylo mi než se do cukrárny pro helmu vrátit.

Pak ještě trochu bloudíme. Značení opět špatné. A zase šotolina. V posledních dnech si ji tedy opravdu užíváme dosyta. Kola i my jsme celí zaprášení. Každou chvíli musím čistit a promazávat řetězy.

Šotolina na chvíli končí před Einingenem. Přijíždíme do vsi, kde se zrovna koná nějaká sláva. Nechybí dechovka a je tu zaparkovaných mnoho veteránů. Celá náves je pro motorovou dopravu uzavřená. To se nás samozřejmě netýká a tak si celou událost prohlédneme pěkně zblízka.

Za vesnicí silnice trochu stoupá, ale je stále na co koukat a tak nám to ani nevadí. Projíždíme mezi poli, na kterých vidíme rostlinu nápadně připomínající kopr.

Romča se jde přesvědčit, ale voní to prý jinak. Respektive nevoní to vůbec.

Co to vlastně bylo, jsme se nedopátrali. Kolem projíždějící cyklista tvrdil, že asparágus tedy chřest….?

 Sjíždíme lesem z kopce do vesnice Weltenburg a dále do kláštera benediktinů. Klášter je krásný. Hlavně katedrála. Uvnitř jsou na stěnách úžasné fresky a celý prostor je naprojektován a postaven tak, že využívá denní světlo k zajímavým světelným efektům. Opravdu krása. Nádvoří kláštera tvoří klášterní restaurace. Je tu však totálně nabito a tak volíme ústup.

Na výjezdu z kláštera je umístěna pokladna. Tady kupujeme lístky na další zajímavost tohoto místa.

Další, asi pěti kilometrový úsek cesty se poplavíme i s koly na výletní lodi. Průvodce Dunajské cyklostezky slibuje krásné výhledy a navíc si tím zkrátíme cestu.

Plavba zabere asi dvacet minut a hned za první zatáčkou se noří do překrásného, úzkého kaňonu. Strmé skalní stěny vystupují přímo z vody a vypínají se vysoko nad hladinu řeky. Kaňon neustále meandruje. Na skalních stěnách je vidět množství lezců a dole na hladině zase spousty vodáků na kánoích a kajacích. Sedíme na nejlepším místě, úplně vpředu na horní palubě. Tohoto privilegia se nám dostalo z jednoduchého důvodu, aniž bychom se o to nějak zasloužili. Po příjezdu parníku ke kotvišti, vylezl plavčík na můstek a na tlačící se davy plavby chtivých turistů zavelel, „kola první.“

Na horní palubě je živo. Stevardky roznášejí osvěžující nápoje a z amplionu zní výklad o kaňonu v němčině a angličtině.

Po vylodění v Kelheimu směřujeme do centra a zastavujeme na náměstí, jak jinak než na kebab. Dnes jsem slíbil rodině jen šedesáti kilometrovou trasu, takže už nám teoreticky zbývá jen nějakých deset kilometrů do kempu.

Valíme to na Kapfelberg, náš dnešní plánovaný cíl. V mapě jsou tam zakresleny dva kempy. Ale jak jsme přejedení toho kebabu, tak nám to nějak nejede. Potřebujeme pauzu. Zastavujeme tedy na koupání.

Dunaj má v tomto místě odhadem nějakých padesát až osmdesát metrů šířky a v tomto místě je vyloženě rekreační oblast. Břeh na naší straně řeky je regulován, vyveden z kamene s občasnými schůdky do vody. Ale na druhé straně řeky jsou četné oblázkové pláže s pozvolným vstupem do vody. Jsou doslova obležené rekreanty. V dostatečné hloubce jsou na řece zakotvené motorové jachty a v hlavním toku po hladině sviští motorové skútry s vodními lyžaři.

Je neděle a je to tu jak u moře. Během chvíle je už ve vodě i Matouš. Mě to trvá trochu déle. Voda není z nejteplejších. Ale jdu na to. Výzvě, vykoupat se během jednoho týdne v Rýnu i v Dunaji - dvou významných Evropských tocích, nakonec neodolám.

Sluníčko si nakonec dalo říci a tak se hodinu čachtáme a opalujeme. Když se konečně chystáme na další cestu, přijíždějí nějací starší manželé a dávají se s námi do řeči. Pán chválí naši zemi, já chválím Německo a nakonec, neb je místní, se ho ptám kde dnes nejlépe složit hlavu.

Pán tvrdí, že kemp, kde se chystáme přespat, není hezký. Je prý moc na slunci, a že to nestojí za to a tak dále, a že máme raději dojet až do Regensburgu.

Prý tam je super kemp, který moc dobře zná. Bydlí prý kousek, co kousek, doslova prý pár metrů od kempu.

No co? Já jsem pro všemi deseti. Upřímně, je to voda na můj mlýn. Teď jen aby to prošlo i u zbytku rodiny. Vidím na Romče, že nadšená zrovna není a tak to necháváme otevřené a zatím jedeme dle plánu.

Po chvilce přijíždíme k našemu plánovanému kempu a je to fakt sahara. Kemp je nový. Vysázené stromky jsou ještě malé. Nikde kousek stínu. Bude to ještě pár let trvat než stromy nabídnout kýžený stín. Pak to bude určitě příjemné místo.

Když to Romča s Maťou vidí, přiklánějí se na moji stranu a rozhodujeme se jet dál do Regensbugu.

Tady odsud je to již jen nějakých patnáct kilometrů. Čas máme dobrý a jede se příjemně. Pořád podle řeky z kopce. Asi deset kilometrů před cílem začíná provoz na cyklostezce houstnout. Blížíme se k velkému městu a tak je možno vidět mnoho rozličných druhů sportovních aktivistů. Míjíme běžce, kolečkové bruslaře, kolečkové lyžaře a mnoho nekolečkových chodců. Prostě davy.

Cesta se klikatí v hustém porostu a je jen otázkou času, kdy se něco semele. A v jedné rychlé vlásence je to tady. Ten nejrychlejší z nás to neubrzdil. A není náhoda, že to je právě náš Matouš. Pořád kouká okolo a jezdí jak závodník.

Naštěstí se nic nestalo. Kola a posádky na obou stranách se zastavily doslova kolo o kolo, plášť o plášť. Skončilo to jen vyděšeným výkřikem a nakonec i shovívavým úsměvem ze strany poškozených.

Pro Matouše je to další důležitá zkušenost. Že má myslet i na ostatní účastníky provozu, mu tluču do hlavy pořád. Takhle to ale nezapomene. Doufejme.

Těsně před Regensburgem ještě zastavujeme v krásné a útulné zahradní hospůdce na břehu Dunaje. Pohodu kazí jen eskadra otravných vos. Jinak super knajpa.

A zanedlouho již přijíždíme do kempu.

Zas taková hitparáda to tedy není, ale neurazí. Cena je zhruba o deset éček vyšší než mimo město. Za nás tři platím třicet pět euro. To je zatím nejvíc za kemp na této výpravě. Nemáme tu ani moc soukromí. Všude tady běhají zajíčci. To je něco pro Matouše. Snaží se je honit, ale jsou rychlejší a bezpečně se před ním na poslední chvíli ukrývají do četných nor.

Dávám trochu do pucu kola. Jsou jak po Dakaru. Zaprášená až hrůza. Večer jdeme na něco k snědku do příjemné restauračky sousedící s kempem.

Den 10.

3. 8. 2015

Regensburg - Waltendorf

Najeto 74km.

Ráno jsem si pln očekávání přivstal, že půjdu koupit čerstvé pečivo do prodejničky na recepci kempu. V půl osmé už jsem dupal před zavřenými dveřmi. Chyba lávky. Otevírají až v osm.

Nakonec jsem si to vystál, ale nestálo to za to. Dohromady to byl vyprodaný krám. Měli tam hlavně již nabalíkované objednávky nákupů pro déle ubytované a pak už jen pár bagetek v regálu. Chlaďák byl prázdný. Jen máslo a marmelády. Takže jsem je vlastně vykoupil.

Sbalili jsme. Vyprané oblečení co nám přes noc bohužel neuschlo, jsme navěsili všude možně po kolech a vydali se na další putování vstříc domovu.

Regensburg jsme projeli takřka bez zastavení. Nemáme ten zmatek větších měst zrovna v lásce. A pokud nás nějaká ulička nevyplivne přímo v historickém centru, nevyvíjíme většinou žádnou větší snahu se tam dostat.

Raději si přibrzdíme v nějakém zapadlém městečku, kde pak nasáváme tu pravou atmosféru bez dalších turistů.

Nemluvě o tom, že stejně nejhezčí historickou památkou jsou malé kostelíky na venkově.

Až do Regensburgu vedla cesta převážně po šotolině. Nejede se po ní špatně, ale hrozně to práší. Naše kola jsou pokryta souvislou vrstvou prachu a navíc, kvůli všudypřítomnému prachu nelze sušit za jízdy vyprané mokré oblečení.

Dnes by však situace měla být pro sušení příznivá. Měli bychom a opravdu jedeme převážně po asfaltu.

Takže sušárna je dnes plně vytížená. Během dne měníme již suché kusy oblečení za ty mokré ještě několikrát.

Kolem oběda přijíždíme do vesničky Kiefenholz. Je to jen malá víska, ale u cesty stojí statek a ve dvoře je hospoda! Stavíme. Už máme fakt žízeň a jsme hladoví. Vjíždíme do dvora plného traktorů, valníků, kombajnů a další zemědělské techniky.

U vchodu do hospodářství je asi padesát míst k sezení pod slunečníky. Stoly mají krásné modro-bíle kostkované ubrusy. Je to útulné. Na menu jsou vskutku typická jídla jako například mléko přímo od krávy, domácí chléb s jejich vlastním máslem, sulc, buřt salát a tak podobně.

Já tu žiju hlavně na buřt salátu. Německá specialita. Něco jako náš gothaj s cibulí. Tady je však salám s cibulí nakrájen na jemno a celé je to nějak moc dobře ochucené. Ideálně je tam nakrájená i kyselá okurka. Chuťově náš gothaj s cibulí těžce zaostává a nešahá této dobrotě ani po kotníky.

Ale jak jedem po proudu Dunaje a měníme regiony, mění se i tato dobrota. Nahoře na horním toku, neměl tento salát jedinou chybu. Níže po proudu je víc a víc podoben právě tomu českému gothaji s cibulí.

Romča s Matoušem si dali selský talíř. Jednalo se o obložený talíř různých produktů statku. Salámy, sýry, máslo, mléko a tak podobně.

Cizí paní co seděla vedle nás, si však objednala jídlo, které budu muset taky ochutnat. Pro mě absolutní novinka. Ve zkratce. Jednalo se o na tenko nakrájené plátky vařeného vepřového s vajíčkem, okurkou, rajčetem a paprikou vše zalité aspikem. Podává se samozřejmě ve ztuhlém stavu, studené z lednice na hlubokém talíři. Mňam!

Na statku se normálně pracuje. Neustále přijíždějí traktory a kombajny. Přepřahá se a zase odjíždí na pole. Sem tam vítr prožene po dvoře chuchvalec slámy. Prostě pořádná agroturistika.

Je čas jet dál. Máme už vybudovaný určitý denní režim.

Ne, že bychom byli příznivci nějakých regulí, ale prostě nám to tak vychází a vyhovuje.

Kolem dvanácté máme obvykle najeto zhruba třicet kilometrů a kolem druhé odpolední čtyřicet. Pak už to nějak slepujeme podle nálady až do pozdního odpoledne. I dnes nám to takto vychází a dokonce jsme v tomto denním plánu i trochu napřed. Důvodem je, že většina hospod má dnes zavřeno. Jak se později dozvídáme, dnes je sanitární den.

Kvůli této neočekáváné nepříjemnosti, bylo první další občerstvení až kolem čtvrté odpoledne v Bogenu.

Ve městě ještě něco nakupujeme na večer a pak už se jen dohrabat do kempu. Je vedro a už se nechce šlapat. Navíc zas jednou fouká proti a tak musíme makat i z kopce.

Kolem šesté hodiny večerní přijíždíme do vesnice Waltendorf, kde by měl být podle mapy nějaký kemp. Nakonec ho nacházíme. Je to jeden z těch kempů nekempů.

Vjíždíme na dvůr rodinného domu. Na terase si paní domu dělá pedikůru. Na můj dotaz na ubytování mi odpovídá „momment bitte“ a odbíhá do domu.

Za chvíli přichází podsaditý chlápek v kovbojském klobouku, podává nám tlapu a pak na nás hlučně vystřílí něco jako:

„Kemp, ano! Ty, ty, ty, sedm, sedm, sedm euro! Dohromady dvacet jedna!

To je dobrá cena! Jezdí sem mnoho turistů. Elektro-kola nabíjejí, na záchodě nezhasínají a odejdou! Vodu teplou nechají téct a odejdou! Sklo vypůjčí a nevrátí! Stan si postavte támhle!“

Celou tuto scénku doprovází hrůzostrašným pohledem s blesky sršícími z jeho očí a mimikou hodnou snad jen protřelého zločince hrubiána.

Stojíme tam jak opaření. Bylo to jak salva z kulometu. Ta, ta, ta, ta…

Všechny souvislosti jsme pobrali až za chvíli, ale to už nám točil pivo.

Nakonec jsme v nekempu byli sami. Byl tu božský klid a z chlápka se ve finále vyklubal docela dobrej borec, co je jen zklamanej z přístupu některých turistů, kterým se snaží nabídnout služby za přijatelné ceny. Prostě nepočítal s plýtvači.

Den 11.

4. 8. 2015

Waltendorf - Thurmansbang

Najeto 70km.

Stan jsme si postavili tak šikovně, že jsme celé ráno ve stínu i když všude v okruhu dvou metrů již slunce pálí.

Včera dnes a zítra by mělo být velice horko. Loučíme se s kovbojem a vyrážíme. Teplota jde nahoru, ale cesta zatím vesele ubíhá, převážně opět po asfaltu.

Projíždíme Degendorf, ale všichni se zdají být normální. Tedy leckdo by řekl, až na vás… V tom vedru…?!

Pokračujeme dál k městečku Niederalteich. Tam si dáme oběd!

Jenže člověk míní a život mění.

V Niederalteichu je vše zavřené. Jediný co mají otevřené je kostel a obchod s potravinami. Jdeme se podívat do kostela a ten je po klášteru Weltenburg druhý nejhezčí co jsme zde viděli.

Možná je i hezčí. Bohužel je trochu zašlý a potřeboval by opravit.

Kolem celé hlavní lodě je ještě v patře galerie. Všude krásná štuková výzdoba a v zasklených výčnělcích stěn leží mumie kohosi. Je jich asi pět a jsou oblečené do brokátu a drahého kamení.

Zvenčí je kostel celkem nenápadný až ošuntělý ale uvnitř. Krása.

Před kostelem sedí Německý žebrák. Moc mu nerozumíme, ale dáváme mu nějaké drobné. Potom se vracíme ke krámu a máme štěstí. Blíží se totiž polední pauza a hned za námi už zamykají dveře. Tak tedy kupujeme nějaké skrovné občerstvení a valíme dál. Po dvou kilometrech si při focení uvědomuji, že jsem si v kostele odložil na lavici polarizační filtr. Bohužel jsem ho tam i zapomněl. Hned si nadávám. Už jsem jak Matouš s tou helmou, co nechal v cukrárně před pár dny. Naštěstí mi nic nevyčítá.

Nasedám tedy na kolo a chtě nechtě, pro filtr se vracím. Žebrák už před kostelem není, ale filtr naštěstí leží tam, kde jsem ho zanechal. Mrzelo by mě o něj přijít. Nebyl by první, co jsem ztratil a přeci jen, není nejlevnější.

Při cestě zpět najednou narážím na cedulku značené cyklotrasy Donau – Ilz. Když pak dojedu moji čekající rodinu, zrovna koukají na mapu u cesty, která tuto stezku popisuje. Vše vypadá velice jednoduše a podle mapy bychom si cestu do Čech mohli i zkrátit. Nadšením mi jaksi nedošlo, že odpoutat se teď od řeky a jet po úpatí Šumavy napříč, bude znamenat neustálé stoupání a následné klesání do údolí k z hor stékajícím potokům.

Bohužel. Tenkrát mi to přišlo jako skvělý nápad.

Vrátili jsme se tedy ke kostelu v Niederalteichu a dali Dunaji sbohem.

Tu značenou cyklostezku jsme ztratili hned za další vsí, ale už jsem se rozhodl. K Dunaji se nevracet nebudeme.

U náhle se objevivší benzinky jsem zakoupil mapu. Není moc podrobná, ale jet se podle ní jakž takž dá. Bohužel na ní nejsou zakreslené cyklotrasy a polní cesty, po kterých bychom mohli jet, chránění před přílišným automobilovým provozem.

A začaly kopce. Během pár kilometrů jsem byl manželkou nesčetněkrát proklet a tak jsem jel raději kousek vpředu, abych byl ušetřen těch blesků, které vrhala na moje záda.

Na druhou stranu už mě ta Dunajská rovina lezla krkem. Tady alespoň cítím, že žiju.

Romča to přirovnává k sebevraždě! Ó jak jsme rozdílní. Mars a Venuše.

Matouš, mimochodem jasnej Mars, jede jako víno. Každej rok mě překvapuje. Loni v Chorvatsku bylo taky spousta kopců a už tam byl rychlejší než Romana, ale ještě jsem na něj musel čekat. Letos jede do kopců tempo jako já a to má za sebou už sedm set sedmdesát kilometrů s denním průměrem přes sedmdesát kilometrů.

Pomalu se blíží večer a tak zkoušíme penziony u cesty. Štěstí máme až na potřetí v obci Thurmansbang. Je to takový starší hotýlek, kousek od návsi v horské, rekreační obci. Domlouváme se na ceně šedesát eur za nás tři i se snídaní.

To je zatím nejlepší cena. Navíc, jak později zjišťujeme, nepronajímáme si pokoj, ale rovnou celej byt. Matouš má svůj vlastní pokoj.

Máme toho plný brejle. Bojím se, co příjde zítra. Asi před hodinou, ještě na cestě, mi jeden týpek řekl, že je to do Waldkirchenu ještě padesát kilometrů nahoru dolu. Jak jinak.

Den 12.

5. 8. 2015

Thurmansbang - Stožec

Najeto 68,5 km.

Spalo se nám krásně. Postel byla obrovská a chvíli to vypadalo, že budeme mít s Romčou konečně i nějaké to soukromí.

Ale ještě před usnutím přiběhl Matouš ze svého pokoje a nastěhoval se k nám. Takže tak!

Ráno výborná snídaně. Vajíčka natvrdo v proutěné slepičce. Každé vajíčko mělo svůj vlastní kulich, aby nenastydlo. Jak říká kamarád - prostě štábní kultura!

Vyrážíme opět zhruba v půl desáté. Do oběda máme najeto dvacet tři kilometrů a teď sedíme v obci Rohrnbach, odhadem nějakých šest kilometrů od Waldkirchenu a zhruba třicet kiláků od našich hranic.

Ráno, hned po odjezdu z hotelu jsem navštívil informační kancelář na návsi v Thurmansbangu, abych se dozvěděl, co nás opravdu čeká a kudy se nejlépe vydat. A borec na informačním mi vážně udělal radost!

Do Waldkirchenu je to prý nějakých dvacet pět kiláčků a na čáru dalších dvacet. Teď už víme, že se trochu seknul, ale byla to vzpruha, kterou jsme potřebovali.

Od rána jsme překročili už tři potoky. Takže je to, dolů k potoku, nahoru na pláně, opět dolů přes další potok a tak pořád dokola.

Konečně Waldkirchen. Další mezník naší výpravy.

Ještě bylo nutné překročit další potok a nervově se nezhroutit na fakt rušném přivaděči do města, ale jsme tady. Právě na této vytížené silnici, zhruba kilometr před Waldkirchenem, jsme se dostali do situace, kdy jsme dojížděli do místa, kde na silnici ležel napříč dřevěný trámek. Asi nějaký vypadlý proklad z nákladu. Souběžně s námi před ním brzdil i kamion s návěsem. Byl to hodně nepříjemný pocit. Horký vzduch se tetelil nad silnicí a do toho nás ještě ofouknul žhavý proud výfukových plynů z té bestie. Smrad brzdových destiček a představa mnohatunového nákladu pod celtou nepřidaly. Brr!

Chvíli jsem uvažoval, že zastavím a ten trámek z cesty uklidím, ale s vědomím, že je za mnou rozjetý Matouš a Romana jsem ten nápad rychle zavrhnul. Jasno v tom měl i řidič kamionu. Vyhnul se a frčel rovněž dál. Ve Waldkirchenu, s vědomím, že dnes už do Čech nedojedeme, jsme se usadili na náměstí v zahrádce jedné restaurace a udělali si pohodu. Dali jsme si pivko a Matouš si došel do nedaleké cukrárny pro zmrzlinu. Nevím, jak se s nimi domluvil, ale vrátil se s vytouženou zmrzlinou. Dělá mi radost.

Po zhruba hodině odpočinku vyrážíme z Waldkirchenu s jasnou vizí, že si najdeme nějaké ubytování po cestě.

Trochu se motáme na výjezdu z města. Několika kolemjdoucích se musíme zeptat na správný směr, ale nakonec přijíždíme na křižovatku, kde se spousta nejasností rychle vyjasnila, ale jedna velká nejasnost přibyla. Najednou se totiž, kde se vzala, tu se vzala, objevila se před námi cyklostezka, jež vypadala velice lákavě. Akorát, že jí v mapě vůbec nemám. Je to stezka Adalberta Stifflera. Nápisy na směrovnících slibuji správný směr na Haidmuhle, ale pak jsou tam taky vyjmenované obce, které leží trochu bokem od naší trasy. To nás trochu odrazuje, bojíme se zajížďky.

Váháme tak dlouho, až k nám přijíždí cyklista s dětmi. Zastavuji ho a ptám se na podrobnosti. Naštěstí cestu dobře zná a potvrzuje nám, že cyklostezka opravdu vede do Haidmuhle a že ji určitě máme využít. Prý se nám pojede hezky. Vydáváme se tedy do neznáma a doufáme, že bude cyklostezka dobře značená, protože, jak jsem již řekl, v naší mapě o ni není ani čárka.

Ale jak se ukázalo, byly to zbytečné obavy. Cyklostezka je super. Musím jí zařadit hned vedle takových krásných úseků, jako byl kaňon Dunaje před Sigmaringenem.

Povrch je šotolina. Dobře upravená. Jede se dobře. Cyklostezka je vybudovaná na tělese bývalé železnice a poplatně tomu, stoupá na hřeben Šumavy hezky plynule s nepatrným sklonem. Nejsou tu tedy žádné nenadálé trháky. To nám vyhovuje. Zvlášť po dvou dnech, plných stoupání a následných sešupů.

Navíc je cesta ukrytá pod korunami stromů a jede se ve stínu. Dnes bylo přes třicet stupňů a stinný úsek cesty je tudíž vítán.

Přijíždíme do Neureichenau, ale bohužel žádný hotel nebo jiná možnost ubytování zde není. Akorát jsme sjezdem do vsi, která je mimo trasu, ztratili těžce vydobyté výškové metry.

Romča je zklamaná, ale pokud dnes nechceme spát nadivoko, musíme pokračovat dál. Vracíme se tedy na cyklostezku a jedeme dál na Haidmuhle.

Pět kilometrů před Haidmuhle se začíná cyklostezka svažovat v náš prospěch. Jedeme zadarmo. Podjíždíme staré kamenné mosty přes zaniklou trať. Projíždíme úzkými soutěskami vyraženými ve skalách. Jedeme po starých náspech a kocháme se přírodou. Ale taky toho už máme dneska dost a rádi bychom to už dnes co nejdříve zabalili. 

Přijíždíme do Haidmuhle. Ještě se kontrolně ptáme na ceny v místních penzionech. Výběr je velký, ale ceny jsou německé. Od Stožce na naší straně, nás dělí posledních šest kilometrů. Nakonec Romanu přesvědčuji a rozhodujeme se dorazit to až do zmíněného Stožce. 

Jedeme. Hranice země je hned za vsí. A už jsme v Čechách. Máme najeto přes osm set kilometrů. Fotíme se u hraniční cedule, ale to už se stmívá a tak musíme valit dál. Hned za čárou je železniční zastávka Nové Údolí s atraktivně pojatým kioskem ve starém železničním vagóně. Jak rád bych zde zastavil. Snad příště. 

Nyní se musíme někde ubytovat! Přijíždíme k hezkému penzionů.

Zastavujeme a jdu se zeptat na volný pokoj servírky Lucky stojící za pultem. Vypadá to, že by snad i něco měli, ale není si jistá a tak se raději ptá svého, asi šéfa stojícího opodál a koukajícího se toho času nepřítomně z okna do krajiny: „Šéfe, máme dnes něco volného?

„Kdy?“ ptá se šéf. „No teď. Pán tady, se ptá.“ „ Na jak dlouho?“ „ Na jednu noc,“ odpovídám za Lucku.

Šéfovi Lucky však evidentně nestojím ani za pohled. Dál se dívá z okna a jen procedí mezi zuby: „Lucko, víš přece, jak to máme s ubytováním…“

Takže tady asi nic. Vítejte v Čechách zpocení poutníci!

Jedeme dál a ptáme se neúspěšně v dalších dvou penzionech. V tom druhém nám paní majitelka doporučuje nějaký třetí penzion na kopci nad vesnicí. Že by tam mohlo být místo a že prý jeho majitel právě sedí před hospodou na pivu. „Je to ten na čtyřkolce,“ sděluje mi paní vedoucí. „Tak se ho zeptejte.“

Ok. Jdu se tedy zeptat. Před hospodou opravdu sedí na čtyřkolce nějakéj kovboj s pivem v ruce.

„Dobrý den. Vy jste prý majitel penzionu. Neměl by, jste dnes něco volného?“

„Jó to nevím. Možná že jo. Jeďte se tam zeptat.“

Tak tedy jedeme. Nic jiného nám nezbývá. Je to dost do kopce asi kilometr daleko. Taky mohl projevit trochu více zájmu, zvednout telefon a zeptat se nám. Jestli jedeme zbytečně, tak mě Romana roztrhá…

Jsme nahoře. Matouš se jde zeptat se mnou. Bude dělat kocoura v botách ze Shreka! To vždycky zabere…

A taky že zabralo. Paní provozní se nám zželelo, provedla nějakou reorganizaci a nakonec nám přidělila krásný pokojíček. Předává mi klíče a hned nás vede ke stolu, že si musíme sníst večeři. Že je prý v ceně a že to jinak nejde. Nechce mít prý problémy.

Je to vtipná situace. Jsme celí zpocení, unavení, helmy ještě na hlavách a Romana dokonce stojí s kolem stále na silnici před penzionem a čeká, zda nás ubytují.

Nakonec jí slibuji, že určitě hned příjdem, ale ať nás nechá ubytovat se a umýt. Pokojík je super. Je tu asi dvakrát tolik postelí než potřebujeme.  Opět skoro byt.

Je osm večer. Takže vykoupat a na večeři. Na terase penzionu je krásný výhled do krajiny. Teplý večer. Dobré Plzeňské. Je nám dobře…

Den 13.

6. 8. 2015

Stožec – Husinec (Prachatice)

Najeto 48 km.

A je tu poslední etapa! Ta nejdůležitější.

Dnes dojedeme do rodiště Jana Husa. Do Husince.

Vyrážíme po desáté hodině. Není kam spěchat. Bude to etapa měřící něco okolo čtyřiceti kilometrů. To bychom měli zvládnout, jak se říká, levou zadní.

Ale opět to nebylo tak jednoduché…

Až k Soumarskému mostu jedeme po krásné lesní cestě, bez provozu a opět po šotolině, chvílemi po asfaltu. Radost z jízdy končí za Soumarákem. Najíždíme na hlavní silnici do Volar a je to nečekaná a nepříjemná změna. Silnice je kvalitní. Je však téměř bez krajnice a jedeme v hrozném provozu. Kamion za kamionem. Pokud chvílemi cyklotrasa uhne ze silnice na lesní rádoby cestu, je to jak z bláta do louže. Pro naše naložená kola téměř nesjízdný terén. Je to trasa spíše pro horáky. Neubráním se srovnání s Německem. Nechápu, proč na úsecích, kde vede oficiální cyklotrasa po frekventované silnici, nejsou alespoň značky, upozorňující řidiče na zvýšený provoz cyklistů. Alespoň značky!

A to ani nemluvím o řidičích, kteří to pálí, co to jde. I ti Němečtí, kterých je tu plno a kteří asi také podlehli kouzlu Českého dopravního Eldoráda, kde platí právo silnějšího a každý si dělá, co chce.

Přijíždíme do Volar a ptáme se na nějakou restauraci, kde bychom pojedli.

Nakonec nás místní navigují na restauraci U Potůčku. Můžeme doporučit. Jídlo bylo dobré a obsluha milá.

Z Volar už zase nabíráme výšku. Naštěstí, je frekventovaná hlavní silnice, po které i z Volar pokračujeme na Prachatice, v tomto úseku pro auta uzavřená z důvodu opravy mostu v Blažejovicích. Super. Máme silnici úplně pro sebe. Nebo jestli je to nová podpora cyklistů v Čechách…?

Ne, na vině je opravdu rozbořený most v Blažejovicích. Naštěstí se kola dají převést až přenést. A opět stoupáme. Tentokrát do Libínského sedla, kde se zastavujeme na občerstvení v podniku s honosným označením multifunkční sportovně-vzdělávací centrum. Alespoň to, hlásá velká cedule, upozorňující, že výstavba byla dotována z Evropských fondů. Ve skutečnosti je to normální hospoda a ještě ke všemu hodně špatná. Nejhorší co jsme měli čest navštívit na celé trase výpravy. Osobně se domnívám, že se jedná o šikovný projekt, jak vytáhnout prachy z EU. A protože je to samosebou určitě ošetřeno nějakou dotační smlouvou, tak tu tedy budeme tu hospodu chvíli nějak provozovat…

Ta unie a její slavné přerozdělování. To je zkrátka jedno velké neštěstí. A to jsme se mohli již poučit z RVHP. Ne nepoučili. Nebo možná ano. Naši soudruzi v tom umí dobře chodit.

Nebudu zde popisovat co se v restauraci dělo. Na to je papíru škoda. Ale nebyli jsme za tu chvíli jediní, kdo znechuceně odešel.

Pokračujeme cyklostezkou dolů, obrovským a dlouhatananánským sešupem do Prachatic. Teda nahoru bych to jet nechtěl.

Kolem Prachatic vede lesem panelovka. Po třech kilometrech jsme naklepáni jak řízek. Pak už jen projíždíme kolem Husinecké přehrady a slavnostně vjíždíme do Husince!

Husinec. Malá ospalá vesnička, tedy oficiálně město a ve středu obce u silnice stojí cíl naší výpravy, rodný dům mistra Jana Husa.

Přímo v rodném domě je instalována expozice věnující se životu Jana Husa. Zavírají v pět hodin. Jsou čtyři! Tak to máme tedy štěstí.

Muzeum je po celkové rekonstrukci a prohlídka je hezká a zajímavá. Za návštěvu stojí i zahrada za domem.

Po prohlídce děláme ještě zápis do knihy hostů a pomalu odjíždíme.

Je něco před šestou a my nevíme, kde dnes budeme spát. Přímo v Husinci toho na ubytování moc není a to málo je už obsazené. Projíždíme Husincem skrz na skrz, ale štěstí nemáme. Pomoci se nám pokouší i paní průvodkyně z muzea, kterou znovu potkáváme na ulici Husince. Marně. Vše plné.

Nezbývá než se vrátit do Prachatic. To se Romče moc nelíbí. Je to totiž opět do kopce. Už je v myšlenkách na konci cesty a já teď po ní chci další výkony. Začínáme být mírně podráždění, ale hlavně jsme unavení. Takže když se konečně přehoupneme přes poslední kopec a před námi je už jen sjezd do Prachatic je to úleva. Nalevo u silnice navíc narážíme na hotel Albatros. Neváhám ani na okamžik. Na recepci je to trochu zkouška nervů. Paní recepční dlouho přemýšlí, zda má či nemá něco volného, ale nakonec máme štěstí. Hotel je trochu lepší kategorie než obvykle hledáme, a my, upocení a zaprášení, působíme v prostorách recepce trochu nepatřičně. Personál s tím ale nemá žádný problém. Dokonce nám umožňují zaparkovat kola přímo v lobby hotelu.

Večer si užíváme slavnostní večeři a vše je opět OK!

Den 14.

7. 8. 2015

Prachatice - Březina

Návrat vlakem

Dnes nás již čeká jen prohlídka Prachatic a odpolední cesta vlakem domů. Večer budeme doma kolem deváté a naše cesta se tím definitivně uzavře.

Ráno vstáváme již v sedm. Po snídani máme domluvené hotelové welness. Takže se do deseti čachtáme v bazénu a vířivce. Odpočíváme a v myšlenkách se vracíme k naší cestě.

Byla to naše nejdelší výprava. Vedle dovolené to vlastně byla i pouť. Stejná, jakou podstupovali věřící po staletí, aby se před bohem očistili od svých hříchů a dosáhli očistce.

Samozřejmostí takové pouti bylo i nepohodlí a nebezpečí. Snášení nepřízně počasí a dalších útrap spojených s poutí – cestou.

Stejně i my jsme na začátku bojovali s větrem, deštěm, zimou a v posledních dnech s rekordními vedry.

Překonávali jsme dlouhé a nezáživné rovinaté úseky cesty stejně tak jako vyčerpávající kopce ve Švýcarsku a později na Šumavě. 

Samozřejmě, toto srovnání vážně pokulhává. My, vybavení vším co k pobytu v přírodě potřebujeme, navíc s možností kdykoli se uchýlit pod střechu penziónu či hotelu, nemůžeme v očistec ani jen doufat…

Ale dnešní ráno v hotelovém bazénu, bylo taky hezkou odměnou.

Nejlépe to asi shrnul náš Matouš. Za dva týdny mě společně s Romčou doprovodí na mou služební cestu do Istanbulu.

„Tati, ten Istanbul bude odměna za tuhle dovolenou“

„Matouši, snad dovolená je tou odměnou! Nebo ne?“

Po návratu domů a po započítání všech najetých kilometrů se tachometr zastavil na celkové cifře 874km.

 - KONEC -