Hej! Hlavně podle vody!

Hej! Hlavně podle vody!

Karel, Romana a Matouš Horáčkovi

Léto - Červenec 2017 

Den první 

(Čeladná – Rožnov pod Radhoštěm 29km)

V Čeladné mají krásné malé a malebné železniční nádraží. Tedy ona je to vlastně zastávka, ale je fakt pěkná. Hned pod ní je situována ještě malebnější hospůdka s pěknou terasou a rychlou obsluhou.

Dostanete se sem mnoha způsoby. My jsme zvolili cestu vlakem a až na pár zcela zásadních pochybení ze strany ČD jsme byli spokojeni.

Možná jsme měli zvolit jiného přepravce, ale kdo by tušil, že státní podnik, který láka cestující na dle mého názoru celkem nevhodnou reklamu, pracující s motivem právě amnestovaného odsouzeného vraha Kájinka, na heslo „I vy si můžete sednout“, nám vymění vagón a my si tak, anoncované sezení vůbec neužijeme.

A to jsme si na tuto část cesty koupili platné jízdenky a hlavně místenky. Takže jsme s našimi koly prostáli tři a půl hodiny nejdelšího úseku cesty do Ostravy ve špinavé uličce vagónu, který v době kdy byl vyroben, neměl ani tušení, že po něm budou chtít převážet i kola! Nedá se nic dělat, člověk míní a ČD mění. Hej! Možná je to lepší slogan pro jejich reklamu. Minimálně pravdivější. Vem to čert. Každopádně jsme nakonec bez úhony, i když vyčerpaní dorazili do cíle naší železniční anabáze a na start naší krásné letošní cyklovýpravy zároveň.

Loňský rok nám bohužel okolnosti nedovolili vyrazit nikam a letos máme pro změnu jen dvanáct dní. Právo volby, kam se letos vydáme, měl náš Matouš a ten si, skromnost sama, dal jedinou podmínku. A sice, že to musí být na území Česko-Slovenska. Po mnoha hodinách ležení v mapách stále nevíme, kam se vydat. Zaujala nás možnost jet z Košic přes Slovensko zpět do Čech, ale nakonec jsem tuto možnost zamítl. Při pohledu do mapy jsem nenašel pohodlnou cestu, která by pokud možno neprocházela velkými městy a průmyslovou aglomerací.

Toho času jsem zrovna četl knihu Od Pacifiku k Atlantiku od Ilyi Klvaňi. Syna českých emigrantů, který se na vlastnoručně postaveném kajaku vydal přes celou Kanadu. K plavbě využíval potoky a řeky, které stejným způsobem využívali i staří lovci kožešin před mnoha lety. Uchvácen touto více jak devět set kilometrů dlouhou expedicí, napadlo mě, zda by podobná možnost nebyla i v rámci naší země. Ilya byl samozřejmě nucen v rámci své cesty přepádlovat spoustu řek a potoků. Některé po proudu a některé proti. Ne všude na sebe řeky navazovaly. Tyto rozvodí musel překonávat pěšky po starých stezkách a svůj kajak a vybavení přenášet někdy i na vícekrát. Tyto staré stezky se nazývají Portáže a v Ilyově případě byly někdy lehčí a kratší a někdy neprostupné, dlouhé a vysilující. Po staletí byly tyto stezky využívány již zmiňovanými lovci kožešin, kteří stejně jako Ilya, přenášeli a přetahovali své lodě i s drahocenným nákladem kožešin.

Kupodivu jsem byl ve svém snažení úspěšný a podobnou možnost objevil i v mapách našich vodních toků. Jistě! Nebude to takový výkon jako v podání kanadského dobrodruha, ale překvapilo mě, že naše portáže budou mít v tom nejdelším případě jen okolo patnácti kilometrů a jinak pojedeme z Čeladné až domů do Českého Ráje vlastně pořád podél řek.

A teď už zpátky na terásku do Čeladné kde se může naše rádoby Kanadská cesta začít a hlavně zažít.

Po nutném občerstvení, zanadávání si na Dráhy a po drobném přerovnání věcí v brašnách vyrážíme konečně podél naší první řeky vzhůru do Beskyd. Tato naše první mokrá niť je tedy asi spíše potok než řeka a jmenuje se půvabně Čeladenka. Čeladenka je dnes naším výtahem na náš dříve plánovaný start, kterým je Rožnovská Bečva na hranicích se Slovenskem. Bohužel dráha zatím na toto převysoko položené místo nevede a tak musíme šlápnout do pedálů a pomoci si sami.

Celkem svižně stoupáme po asfaltové silnici na osadu Podolánky. Na rozcestí stejného jména odbočujeme doprava, opouštíme Čeladenku a dále sledujeme tok horských potoků Magurka a Mohyla. Doteď příjemné odpolední stoupání se náhle mění na stoupání sice stále odpolední, zato však značně nepříjemné a to jak sklonem, tak i kvalitou povrchu. Asfalt zmizel a před námi je jen kamení a šotolina. Do toho ještě začíná pršet.

Matouš je zrovna po nemoci a tak o něj máme strach, aby se mu to nevrátilo. Ale nedá se nic dělat. Není se tu kde schovat, nemáme ponětí, kde budeme dneska spát a podle mapy budeme během chvíle již na vrcholu. Bereme na sebe pláštěnky a nakonec poslední kilometr tlačíme. Cesta je fakt prudká a my s naloženými koly už nemáme sílu se s kopcem prát. Nakonec ho tedy přetlačíme. To zní skoro jako vítězství, ne?

Konečně rozcestí Bařiny – 815 m. n. m.

Matoušova vítězná slova na vrcholu jsou „už s vámi nikdy nejedu!“ Ale přestává pršet, před námi se otevírá krásný výhled na údolí dole pod námi a hlavně, jedeme z kopce. Za chvíli jsme u Chaty Martiňák. Jdu se zeptat na ubytování. Je to úžasná chata s terasou a super výhledem. Bohužel mají plno. Fakt škoda. Hned bychom zůstali. Vezeme si sice stan, ale v plánu je si tuto dovolenou užít jen pod pevnou střechou. Celkem adrenalinovým sjezdem jsme za chvíli v Horní Bečvě. Počasí je každou minutou lepší a tak zatím jedeme.

Co jedeme. Z Horní Bečvy doslova letíme po krásné cyklostezce podél řeky přes Prostřední Bečvu směrem na Bečvu Dolní. Nějaké dva kilometry před Rožnovem pod Radhoštěm zastavujeme u občerstvení s penzionem. Po malém nedorozumění (mysleli si, že jsme objednaní hosté a málem nás ubytovali v již prodaném pokoji) a následném rozuzlení, nám bylo mile sděleno, že to tedy byl omyl a že bohužel nic volného nemají. 

Paní vedoucí, žena zrozená pro business však bleskosvištně zavolala své kamarádce a zajistila nám ubytování v soukromí velkého rodinného domu nedaleko odsud. 

V přijímací hale krásné vily se zahradou a vlastním koupacím biotopem, nám majitelka tohoto nadstandardního a vskutku nečekaného ubytování, paní Silva ukázala naše pokoje a dvě koupelny načež nám do ruky vtiskla klíče a oznámila nám, ať prý se zde chováme jako doma a že jde na večírek k sousedům. 

Zanechala nás, zaprášené a utahané ve svém krásném domě jen a pouze na základě důvěry což nás doslova ohromilo a chvíli jsme nevěděli jak-že s ušlechtilou nemovitostí, která nám na dnešní večer takto spadla do klína naložit. Později večer, když se paní domu vrátila z návštěvy sousedů, poseděli jsme společně a příjemně si popovídali. Naše paní domácí pracovala léta v Prostějovském oděvním průmyslu a v rámci své pracovní pozice procestovala celý svět. Její vyprávění mi bylo díky mé současné práci v zahraničním obchodě velmi blízké a tak bylo opravdu o čem vyprávět. Ráno jsme se loučili jako staří známí.

Den druhý 

(Rožnov pod Radhoštěm – Týn nad Bečvou 58km)

Vyrážíme okolo půl desáté a jedeme do Rožnova, omrknou, co je nového ve skanzenu. Rožnov se stal za dobu, co jsme tu byli naposled opravdu turistickým centrem. Vše je zde dotaženo do dokonalosti a veškerá turistická infrastruktura funguje na jedničku. Bohužel v záplavě stánků s rozličným občerstvením a dalším zbožím se ztrácí to podstatné, kvůli čemu sem lidé jezdí. Exponáty, ty staré roubené budovy, které jsou to místní zlato, nejsou v té tržnici téměř ani vidět. Naštěstí se to týká jen expozice Valašské městečko.

V expozici Mlýnská dolina je vše jak má být a my se můžeme obdivovat starým převážně dřevěným technologiím poháněným vodou. Je neuvěřitelné, kam se průmysl za těch pár let posunul, ale stejně tak neuvěřitelné je s jakou důmyslností a řemeslnou zručností byl ten který hamr či mlýn vyroben. Smekám klobouk před životem lidí z těchto stavení.

Kolem půl dvanácté ujíždíme pryč z tohoto mumraje po proudu Bečvy směrem na Zubří a Valašské Meziříčí. Cesta podle Bečvy po krásné cyklostezce je fakt super a mohu jí hodnotit jen v superlativech. Parádní povrch, pořád z kopce, vše na sebe navazuje… Investovalo se tady opravdu hodně!

Ve ValMezu obědváme na náměstí, pak se ještě v horkém letním dni občerstvujeme na samotě Kačena v místním ranči a kolem druhé odpoledne jsme již v Teplicích nad Bečvou. 

Malé lázeňské městečko je však cyklostezkami, řekněme, dosud nepolíbené. Cyklostezka, lázně objíždí v bezpečné vzdálenosti, a pokud chcete do vlastních lázní, musíte být fikaní a najít si vlastní cestu.

Je již pozdní odpoledne, když opět doslova letíme směrem na Týn nad Bečvou, kde máme dnes zarezervované ubytování přímo pod hradem Helfštýn. 

Na hrad si již léta brousím zuby. Při mých častých služebních cestách na trase Ostrava – Olomouc jsem na něj vždy jen závistivě zahlížel a letos se mi ho snad konečně podaří navštívit. Rád bych dnes večer, ale jak tak po očku pozoruji posádku, myslím, že budu rád i za ráno.

Den třetí 

(Týn nad Bečvou – Litovelské Pomoraví 62km)

Ráno se probouzíme do zamračeného a deštivého dne. Nám to ale nevadí, protože máme v plánu využít zázemí penzionu a pěšky bez bagáže vyšlápnout na nad námi se tyčící hrad Helfštýn. 

Po snídani, kterou jsme zakoupili v obchodu naproti penzionů, vyrážíme do prudkého kopce, chvíli po asfaltové cestě, chvíli lesem po strmě stoupající pěšině. Celkem je to nějakých jeden a půl kilometru. Potkáváme skupinku lidí a jednoho cyklistu, který vyzval kopec na zteč. Nahoře na hradě si gratulujeme k rozhodnutí, hrad navštívit. Je fakt obrovský a rozlehlý. Zkrátka nás uchvátil. V publikaci, kterou dostáváme u vstupu, se dozvídáme, že je to jeden z nejrozsáhlejších a nejvíce opevněných hradů v Evropě. Stěny hradeb mají někde až devět metrů! Na hradě je instalována stálá expozice uměleckých kovářů a na nádvoří se na dalších uměleckých dílech zrovna pracuje v místní hradní kovárně. Během prohlídky přichází další přeháňka, kterou pozorujeme přímo z hradní věže. I přes přeháňky je dobrá viditelnost a my pozorujeme široké okolí hradu pod dramatickou oblohou. Krásně jsou vidět, vesnice kde zrovna padá voda z nebe a taky jiné, které jsou ozářeny a vysoušeny z mraků právě prokouknuvším sluncem.

Po návratu do penzionu balíme a krátce před jedenáctou vyrážíme dál po proudu Bečvy. 

Cyklostezka je stále v super kvalitě. Náhle si ale uvědomuji i nevýhody tohoto luxusu. Člověk jede jako robot. Nic ho nerozptyluje. Jen šlapat a udržovat cestovní rychlost okolo dvaceti pěti kilometrů za hodinu. Postupně se to kroucení pedály stává monotónně nudnou činností. Naštěstí tato báječná nuda skončila v Přerově, kde si dáváme oběd v krásné restauraci U Labutě s obrovským a funkčním mlýnským kolem uprostřed terasy. V Přerově opouštíme řeku Bečvu a pouštíme se na deset kilometrů dlouhou portáž k řece Moravě. Kolem Moravy pojedeme následující dva dny až do Zábřehu.

Mohli jsme sledovat Bečvu ještě několik kilometrů a na Moravu odbočit na jejím soutoku s Bečvou v Tovačově, ale už nás ta super cyklostezka nebavila a také jsme ušetřili několik kilometrů.

První vesnicí na řece Moravě tak pro nás nebyl Tovačov, ale Věrovany. Ve Věrovanech je naštěstí občerstvení s terasou a tak sedíme společně s místními u jednoho stolu a postupně se infiltrujeme. Po nasátí dostatečného množství informací a drbů z Věrovan, vesnici opouštíme. Jestliže jsme doposud jeli podle Bečvy po proudu, nyní se situace obrací a Moravu zdoláváme směrem proti proudu. Není to ale žádná katastrofa. Krajina na Hané je pověstná hlavně svojí plackovitostí. Cesta už ale nesleduje tok řeky se stejnou poctivostí, jak jsme byli doposud zvyklí z Bečvy a tak se sem tam nějaký ten krátký hup a výšlap najde. Je vedena převážně po vedlejších silnicích a polních cestách a zanedlouho již vjíždíme do našeho asi největšího města na trase, Olomouce. Projíždíme celkem hladce přímo centrem města, ale nezdržujeme se příliš. Je už pozdní odpoledne a my ještě nevíme, kde budeme dneska spát. Kousek za Olomoucí zastavujeme u Mlýnského potoka, jednoho z přítoků Moravy, který budeme pár kilometrů sledovat. Je tu hezká zahradní restaurace U Travise. Mooc pěkná hospoda. Super servis, dobré pivo. Jen mi chtěli prodat vepřové místo (a za cenu) hovězího. Ale jinak jsme moc spokojeni. Krásné pohodové posezení.  Po průzkumu dalšího postupu a možností ubytování v okolí, domlouvám po telefonu ubytování v Lovecké Chatě uprostřed Litovelského Pomoraví. Je to odsud asi osm kilometrů, a protože počasí náhle vypadá na bouřku, nečekáme na nic a vyrážíme na těchto posledních pár kilometrů dnešní etapy.

Lovecká Chata je situována na krásné mýtině uprostřed lužních lesů. Kolem chaty jsou stáje a pastviny pro zdejší koně. Je to fakt krásné místo s neuvěřitelným kouzlem. Naprostá samota a klid. Uvnitř chaty jsou rozvěšené trofeje a vycpaniny různé i exotické zvěře. Chata samotná a její vybavení je tedy již dosti opoužívané a pamatuje jistě doby RVHP. Chtělo by to nějakou citlivou modernizaci. Kapacita je odhadem nějakých sto lidí, ale jak jsem již psal, je tu super klid a pohoda. Do noci sedíme venku vedle stájí a užíváme si večera po bouřce, která opravdu dorazila chvíli po našem příjezdu.

Den čtvrtý 

(Litovelské Pomoraví - Zábřeh 49km)

Ubytování se snídaní se vždy cení. Dnes byly párky s rohlíčkem. Vykopat se nám podařilo půl hodiny po deváté a následovala krásná projížďka lužními lesy, která nás za dvě hodiny dovedla do Litovle. Romča má problém s kolem. Už na startu výpravy jsem si všiml, že má prasklé dva dráty v zadním kole. No jo no. Nedostatečná příprava. To jde samosebou na moji hlavu. Taky si to sám budu muset vyřešit. Zatím se kolo tvářilo normálně, ale dnes se už začalo trochu vztekat a vlnit. 

Máme štěstí, cykloservis v Litovli je otevřen. Mechanik bohužel není přítomen, ale paní vedoucí mi propůjčila nářadí a dílnu a kolo je za chvíli opět o dva dráty bohatší a vycentrované. Dnes ráno jsme ještě s Matoušem všechna kola komplet promazali a seřídili a tak máme dnes takový servisní den. Nakonec jsme v cykloservisu udělali ještě další útratu. Romča si koupila pláštěnku a Matoušovi jsem pořídil nový stojánek, který zlomil hned první den dovolené na nádraží v Bakově. Lump jeden. Ještě teď když to píšu, tak mě svrbí ruka, jak bych mu ji majznul! Sedat si na kolo, které je na stojánku. Kdo to kde viděl, že?

Cesta z Litovle vede dlouhou alejí jak podle pravítka. Povrch sice nestojí za nic, ale naším největším nepřítelem se stává protivítr. Od rána stále nabírá na síle a brzdí nás. Je to hodně nepříjemné, třebaže v tom vedru osvěžující. Přijíždíme na Nové Mlýny. Je to malá osada s hospodou a půjčovnou lodí Samba. Hospody tu jsou dvě. My jsme zastavili u té první. Je to takový pajzl, ale obsluha je příjemná a porce jídla nadstandardní. Sedíme na terásce a proti větru se nám moc nechce. Nedá se ale nic dělat. Musíme jet dál. Postupně se probíjíme k městu Mohelnice a po hnusně frekventované silnici se plazíme dál na Zábřeh. Je tu provoz a auta jsou dosti neurvalá. Včera měl Matouš dva zkraty, při kterých šlo o zdraví. Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu a tak jsem trochu nervózní. Rychle pryč ze silnice.

Naštěstí odbočka na vedlejšku je nedaleko. Ve vesnici Bohuslav zastavujeme u rybníčku, že si jako dáme pauzu a voraz. Neležíme ani pět minut, když se náhle odněkud přižene šplách. Tak tak, že se stačíme ukrýt v blízké dřevěné boudě. Najednou, uprostřed toho šplíchance, dostanu blbej nápad, že jsem u rybníčku zapomněl deník. Pobíhám tam jak blbec abych ho nakonec až na kůži mokrý, objevil bezpečně uložený v brašně. Déšť ustává stejně rychle, jako začal. Vyrážíme dál. Po bouřce se vítr trochu uklidnil a jede se lépe. Netrvá to však dlouho a posledních pár kilometrů do Zábřehu je to opět utrpení. Cyklisté jedoucí proti nám ač do kopce tak nešlapou. A my naopak z kopce a dupeme do pedálů. Závěrečná rovinka před Zábřehem se pak zdá být nekonečná. Je mi líto Matouše. Už toho má asi dneska dost. Vítr nám lomcuje s koly a rychlost se nepřehoupne přes sedm kilometrů v hodině. 

Konečně přijíždíme do Zábřehu. Nemáme domluvené žádné ubytování, ale chtěli bychom tady zůstat na noc. Jedem až nahoru na náměstí kde zastavujeme u prvního hotelu, který nám přijde do cesty. Máme štěstí. Mají volný pokoj. Dnes ač máme najeto jen čtyřicet devět kilometrů, tak máme dost. Ale stejně potřebujeme vyprat a tak se nám dřívější zakempování docela hodí. Zítra se krajina rapidně změní. Opustíme řeku Moravu a vydáme se údolím Moravské Sázavy pak dalším údolím říčky Březné a odpoledne bychom měli pozdravit Tichou Orlici. 

A začnou kopce! Tedy jen kolem nás doufám.

Den páty 

(Zábřeh – Jabloné nad Orlicí 50km)   

Za oknem krásně prší a já mám konečně čas na psaní. Sedím v našem pokoji penzionu v Jablonném nad Orlicí, a pokud bych měl zhodnotit dnešní den tak za mě super! Hlavně po stránce cyklistické.

Ráno jsme vyrazili ze Zábřehu v již klasických devět hodin třicet minut a hned za městem se ponořili do kopců kolem Moravské Sázavy. Ano, dnes jsme tedy opět změnili řeku.

Po Moravské Sázavě ale pojedeme jen pouhých osm kilometrů do Hoštejna a tam odbočíme na Březnou. A razantně se mění i ráz krajiny. Z Hanáckých rovin a lužních lesů rovnou do krásných a zelených kopců Orlických hor. Nic není zeměpisně názornějšího než si to takto zažít a projet. Doufám, že to Matouš ve škole promění v krásné známky alespoň ze zeměpisu.

Novotou vonící cyklostezka do Hoštejna vede po tělese bývalé železniční trati a je tudíž perfektně rovná a díky povedenému povrchu i krásně hladká. Jede se po ní jak po másle. Cestou projíždíme anoncovaným železničním skanzenem s jednou starou a vybydlenou parní lokomotivou a několika informačními tabulemi podél cesty. Je holý fakt, že od železničního skanzenu, jak je tato instalace nazývána v propagačních materiálech, jsme očekávali trochu víc.

Zanedlouho jsme v Hoštejně a odbočujeme na řeku Březnou. Po Čeladence, Bečvě, Moravě a Moravské Sázavě je to již naše pátá řeka. Těch řek a potoků bylo víc ale krátké epizody kolem Magurky, Mohyly a Mlýnského potoka za Olomoucem se neodvažuji do tohoto výčtu započítávat.

Pomalu se noříme do krásného kaňonu a po nějakých pěti kilometrech přijíždíme ke krásné dobové hospůdce v osadě zvané Drozdovská Pila.

Musím říci, že jsem zcela uchvácen. Hospoda vypadá krásně. Je to taková ta hospůdka, kde se zastavil čas někde po druhé světové válce. Miluji takové lokály. I když tuto dobu samozřejmě nepamatuju, tak díky komoušům spousta hospod mého dětství vypadala jako po druhé světové válce ještě v roce 1985 a to už jsem tátovi pro pivo do džbánu chodil. Takový ten vlhký a studený chládek, tolik žádaný v parném létě a mísící se s vůní tabáku a utopenců. Prostě super! Paní vedoucí, která tu dobu po válce pamatuje, je ochotná a nejraději bych tu zůstal nadobro.

Musíme ale frčet dál. Za další půlhodinu příjemného stoupání kolem Březné přijíždíme do Štítů. Městečko stojí v prudkém svahu a vypadá hezky. Nemůžeme se ale zdržovat. Za hodinu nám jede vlak z nedaleké osady Mlýnický Dvůr. Posledních deset kilometrů do Králíků jsme se rozhodli jet vlakem. Tato část cesty se bohužel nevyhne hlavnímu silničnímu tahu na Šumperk a na to nemáme nervy. Na zastávku do Mlýnického Dvora přijíždíme dvacet minut před odjezdem vlaku a protože vlak už stojí v nádraží, máme čas v klidu naložit kola a odpočinout si. Musím říci, že časově to vyšlo krásně.  

Za moment už vysedáme v Králíkách a protože je právě čas oběda, míříme na náměstí, kde by měla být restaurace Zlatá Labuť.

Je jedna odpoledne a v hospodě je totálně narváno. Přestože nám vrchní tvrdí, že je obsazeno, vnucujeme se ke zpola obsazenému stolu. Vše je OK, dokud číšník téměř nevynadá Matoušovi, že prý, kde má jako prostírání. Jasně, skvrny od Matoušovi svíčkové se na ubruse fakt moc dobře nevyjímají, ale neexistující prostírání zkrátka nevymyslíš! Zkrátka na Matoušově místě zrovna chybělo a to asi opravdu nebyla chyba našeho syna. Dál už je to klasická trapárna. Klíče od hajzlů na vyžádání a nažehlený vrchní vyhazuje nějakou hladovou rodinu s dětmi a se psem na vodítku. Že prý pes má víc než čtyřicet centimetrů a to je prý fakt moc! Jak pro toho čokla tak i pro mě… Jen jsem čekal, že borec vytáhne metr! Opravdu jsem se pobavil.

Vyrážíme z Králíku, kde jsem měl k obědu králíka a bohužel prvních pár kilometrů to nejde jinak než po hlavní silnici s dost hustým provozem. Všem motoristům bych nařídil povinně alespoň pět kilometrů cyklistiky na tomto kolbišti.

Motorkářka, která mě právě předjíždí, se rozhodne, že chce vlastně odbočit doprava, načež mě v třiceti kilometrové rychlosti prostě zavře. Takže na brzdy a jen doufat, že za mnou jedoucí Matouš a Romana celou situaci sledují a stihnou to ubrzdit také. Při našem následném plánovaném odbočení doleva na cyklostezku už ztrácíme odvahu úplně a zastavujeme raději při pravém okraji silnice. Přecházíme, až když je na silnici opravdu bezpečně. Konečně opět na cyklostezce. Matouš jede celej den jak drak.

Pokaždé když píšu tuto každoroční literahrůzu se snažím pár řádky popsat, jak náš Matouš jede nebo nejede, jak sílí nebo jak kvílí. Tak tedy. Loni jsme nikde nebyli a za ty dva roky je to fakt znát. Matouš už je prostě silák, a pokud už před dvěma lety nechával za sebou Romanu, tak letos jsem se obětí této potupy začal stále častěji stávat i já. Vždy nám ujede a pak na nás čeká na nějaké křižovatce.

Letos již veze plnohodnotné brašny a veškeré svoje vybavení sám na svém kole.

Ve čtyři odpoledne přijíždíme do Jablonného nad Orlicí. Po menší manželské roztržce, kdy jsme se roztrhli až natolik, že Romana přijela do Jablonného úplně jinou cestou než my s Matoušem a přivezla si sebou nového kámoše jménem blbá nálada, sedíme v hospodě u Medvěda jako zařezaní a mlčky. Matouš raději odchází omrknout obrovskou dřevěnou lžíci, která je instalována v horní části náměstí.

Nakonec se rozhodujeme dále už dnes nejet a tak jdu zařídit nějaké to ubytování. A daří se. Máme zatím nejhezčí pokoj a mimochodem za nejméně peněz. Jsem zrovna ve vaně, když začíná pršet. To to zase vyšlo. Kdyby to takto bylo každý den. Teď mám tedy na mysli hlavně to ubytování… Později večer máme s Romčou usmiřování v restauraci penzionu jménem Srdíčko a máme se fakt dobře - srdíčkově.

Den šestý 

(Jabloné nad Orlicí - Borohrádek 67km)

V Jablonném nad Orlicí by asi taky chtěl žít každý! Minimálně náš Máťa to prohlašuje celou cestu na každém druhém místě. Ale on prý chce žít jen na Moravě a my už jsme přitom dva dny ve východních Čechách. Každopádně Jablonné nad Orlicí zanechalo dojem v nás všech. Krásné náměstí a ještě hezčí ubytování v penzionu Srdíčko hned nad ním.

Ráno vyrážíme překvapivě brzo. Již kolem deváté hodiny. Snídaně v bufetu Orličanka u místního nádraží a pak, plni ruských vajec a párků už frčíme na další etapu. První dnešní kilometry jsou ale opravdu špatné. Jedeme převážně po silnicích první a druhé třídy a po polních cestách a loukách. Co je však nejhorší - není tady pořádné značení. Je nutné stále zastavovat a porovnávat realitu s mapou.

Konečně dorážíme do Letohradu. Na kraji města navštěvujeme Orlickou tvrz – docela zajímavá prohlídka a hezky rekonstruovaná historická památka. Prohlídku máme soukromou. Jsme jediní návštěvníci.

Po prohlídce si dáváme zmrzku na náměstí v Letohradu a hned u cukrárny, světe div se, po dlouhé době se opět setkáváme s cykloznačkou. Je pravá! Žlutá, i když trochu omšelá. Dokonce i s číslem trasy. Říká se, že jedna vlaštovka jaro nedělá, ale v tomto případě je to výjimka potvrzující pravidlo. 

Za Letohradem totiž začíná super cyklostezka, po které jedeme nějakých pět a třicet kilometrů přes Ustí nad Orlicí a vlastně až do Chocně. Je to krásná cesta, jen je tu v kraji bída na restaurace s teplým jídlem a vlastně na restaurace vůbec…

Občerstvení U Pildy vypadá fakt útulně, ale není to úplně to, co hledáme. Přijíždíme k nějakému, z živého plotu vytvořenému, labyrintu před Brandýsem nad Orlicí. Matouš se hned běží za mrzký peníz ztratit a já zatím u místních domorodců zjišťuji, kde se najíst. Než se opět s Maťou shledáváme, mám už naplánované a dohodnuté ubytování a zhruba i představu, kde budeme dnes konečně jíst. Doufám, že vše dopadne podle plánu, neb se začíná nějak kabonit obloha. Pokračujeme a nakonec máme dnes oběd až na čtyřicátém kilometru v penzionu Mítkov. Shodou okolností v tomto penzionu nedávno spali i naši rodičové. To jsme se ale dozvěděli až následně.

Počasí se rychle zhoršuje. Nad námi se tvoří zlověstně vypadající bouřkový obr oblak. Chocní jen projíždíme a snažíme se bouřce ujet. Vyspělá technika meteoradarů tvrdí, že by to bylo i možné, když pořádně máknem. Choceň tedy necháváme za sebou a bereme roha směrem na Borohrádek, kam tak jako tak máme namířeno. Bouřka, alespoň to tak zatím vypadá, ne. Ale je to fakt tak tak. Jedeme doslova po okraji bouřky. Všude kolem nás a hlavně za našimi zády to vypadá šeredně a my jedeme jak draci s větrem v zádech pryč od toho nadělení. Každou chvíli to vypadá na slejvák nebo možná i kroupy, ale zatím se nám daří ujíždět.

Ač nám stále fučí do zad, hospoda v obci Čermná nad Orlicí má silnější kouzla a prostě nás vcucává do svých útrob. A nám to vůbec nevadí!

Čas máme dobrý, ubytování domluveno a tak zastavujeme na dnes již druhou zmrzlinu a já na pivo. Kde jinde se dozvíte víc informací než v hospodě. Tak například, že v Borohrádku na náměstí má Vietnamec určitě i dnes otevřený krám s potravinami a že za Borohrádkem se rozkládá obrovský písák, kde se dá parádně vykoupat. Takže navečer ještě kupujeme u zmiňovaného obchodníka nějaké dobroty na večer a pak se rochníme v opravdu pěkném písáku. Počasí je už zase krásné a tady u vody je příjemně. Místní nám ukazují dva výstupky dna uprostřed toho písníku, kde se dá stát asi na metru čtverečním tak, že máte vodu po pás. Jinak je všude hloubka. Písník není tak velký, jak slibovalo velkorysé rozmáchnutí paží Čermnického štamgasta, ale osvěžení to bylo parádní.

Posledních pár kilometrů do dnešního ubytování v obci Šachov vede mimo naší trasu a do prudkého kopce, ale za chvíli jsme ubytovaní a penzion je fakt hezký. Někdy bych se sem rád vypravil ještě jednou. Nejlépe s partou lidí. Je tu hezká příroda a penzion Bílý Mrak má i vlastní rybník s možností rybolovu a krásnou terasu.

Den sedmý 

(Borohrádek - Jaroměř 50km)   

Tanec v kapkách deště. Tak by se dala nazvat dnešní etapa. Ráno nás za oknem překvapil fakt hustej slejvák. Vůbec se nám z peřin nechtělo, ale meteoradar hlásil, že v devět hodin už to bude ok. Tak pomalu balíme a po očku kontrolujeme situaci. A opravdu se to lepší. Vyrážíme sice ještě za deště a tudíž v pláštěnkách, ale než opět dojedeme k našemu Vietnamci v Borohrádku, už je můžeme uložit do bagáže. Ještě jsme nesnídali a tak kupujeme nějakou balenou energii a pak už vyrážíme na Hradec Králové, kterým budeme dnes projíždět.

Je teplo, i když mokro. Z Borohrádku jedeme po úplně nové silnici, která je však pro dopravu ještě uzavřená a tak máme krásný nový a právě deštěm omytý asfalt jen pro sebe. Sem tam prokoukne sluníčko, ale jinak to dnes vypadá na přeháňky. Zanedlouho přijíždíme k železničnímu přejezdu, kde zrovna probíhá kontrola a možná nějaká oprava signalizačního zařízení. My s Matoušem ještě projíždíme, ale Romče tam borci nastavili červenou a šraňky šupem dolů. A i když nic nejede, tak Romča dbalá předpisů, poctivě čeká. 

Pomalu se začíná stmívat…. Ne, dělám si srandu, ale trvalo to. Hoši elektrikářský z toho měli prču. A dali si načas, než jí pustili.

Projíždíme mezi vesničkami a zanedlouho odbočujeme do rozsáhlých borových lesů, které se po hodině jízdy zdají být nekonečné. Cesta je převážně štěrková a rovná jak podle pravítka. Les krásně voní, je tu klid, ale taky trochu nuda. Kola se do štěrku trochu boří a podkluzují. Vypadá to opět na déšť a tak zastavujeme v turistickém přístřešku u cesty a čekáme, co bude! Dlouho se nic neděje, a proto opět vyrážíme. Není tady signál a tak nám naše meteoradary dnes nepomůžou. Do nejbližší hospody je to sedm kilometrů takže jdeme do rizika. Snad nezmoknem. Suší a hladoví přijíždíme do obce Běleč, kde by měla být hospoda a dokonce je to snad pivovar. A taky že jo. Mapa nelhala. Akorát je dnes jako na potvoru zavřeno. Zatracená práce. Naštěstí jsme již kousek od Hradce Králové a tak by tu snad nějaká šance na oběd měla být. 

Další hospodu nacházíme po dalších asi čtyřech kilometrech v obci Svinary. Je to klasický zájezdní hostinec u silnice s venkovní zahrádkou. Super. Zrovna vysvitlo sluníčko a tak nám ochotný personál utírá stůl a naděluje dekorované podsedáky abychom se prý nenachladli. Jenže během chvíle je tu opět docela výživná přeháňka a tak zdrháme dovnitř hospody. A je to pořádnej špláchanec. Vychutnáváme oběd, popíjíme pivko a koukáme otevřenými dveřmi ven na tu průtrž. To jsme to zase vychytali. Fakt máme štěstí. Ne však rodinka, která právě přichází z výletu. Jsou totálně promočení a chudáci nemají ani pláštěnky nebo deštník. Stojí uprostřed lokálu a crčí z nich voda. Koukám na taťku. Vypadá to na rum…

A mezitím venku se obloha mění a je tu opět sluníčko. Není tedy na co čekat. Vyrážíme na Hradec. Za chvilku už lížeme zmrzlinu na Hradeckém náměstí. Hradec Králové je dalším milníkem naší expedice. Zde v Hradci nadobro opouštíme Tichou Orlici, která se zde vlévá do Labe. My se teď vydáme proti jeho toku směrem na Jaroměř. Podél Labe pojedeme až do Dvora Králové. V následujících dnech nás čeká trochu více poznávacích atrakcí. Tak například zítra se chystáme do Josefovské pevnosti u Jaroměře a v dalších dnech to budou zámky Kuks a Pecka a hlavně, hlavně musíme do ZOO ve Dvoře. To by nám Matouš neodpustil.

Dnes už nás ale čeká jen pohodových dvacet kilometrů do Jaroměře, kde budeme nocovat v penzionu U Slunce. A jede se opět parádně. Cyklostezka podél Labe má parametry úžasné, námi tolik opěvované cyklostezky podél Bečvy a navíc máme opět vítr do zad. Ač proti proudu, tak furt kolem dvaceti pěti kilometrů za hodinu. Počasí nám dnes dává co proto. Zas to vypadá na déšť! S deštěm přichází i žízeň a tudíž zastavujeme v restauraci s velkou zastřešenou terasou, která se za chvíli plní koly dalších cyklistů. Do cíle to máme už jen nějakých pět kilometrů a tak nikam nespěcháme, relaxujeme a užíváme si, že jsme v suchu. Fakt jsme tím deštěm dnes prokličkovali úplně neuvěřitelně. Opravdu jsme za celou dovolenou zmokli jen to první odpoledne v Beskydech a i to byl jen deštíček. Prší sice téměř každý den a celkem vydatně, ale nám se daří dešti stále unikat. Ve čtyři jsme již v penzionu U Slunce na kraji Jaroměře, ubytovaní a vykoupaní a dáváme si odpolední siestu v bílých peřinách. Tento penzion bych hodnotil jako druhý nejlepší. Je tu čisto, pokoj je velký a majitel fakt úslužný. Myslím, že se chudák sám nezastaví. Snaží se věnovat každému jednomu hostu a pořád se ptá, zda je vše v pořádku. Dělá tady úplně vše. Recepčního, hospodského. Večer nám smaží na grilu krkovičku přímo u našeho stolu a ráno připravuje snídani. Má to takový rodinný charakter. To cestování po penzionech má tedy něco do sebe. Měknu, ale nevadí mi to!

Den osmý 

(Jaroměř – Dvůr Králové 23km)   

Následující dva dny máme odpočinkové. Není kam spěchat. Domů již jen kousek a dovolená zdaleka nekončí. I tak dorazíme domů dříve, než jsme plánovali. Po skvělé snídani v penzionu U Slunce, vyrážíme vstříc následujícím dvěma dnům, ve kterých chceme navštívit Josefovskou pevnost, hospitál Kuks a ZOO ve Dvoře Králové.

První je na řadě Josefovská pevnost a to hned teď ráno! Romana se nechce prohlídky zúčastnit, neboť prohlídková trasa vede převážně podzemím pevnosti a prý by jí byla zima. Nás s Matoušem takový detail ale nemůže zastavit a naopak se do podzemí moc těšíme. Prohlídka trvala asi hodinu a byla opravdu zajímavá. Měli jsme štěstí na celkem vtipného průvodce a ani ostatní turisté v naší skupině nebyli žádní suchaři a tak jsme si prohlídku fakt užili. Celá pevnost prý zahrnuje na čtyřicet kilometrů podzemních chodeb. My jsme za svitu svíček prošli všehovšudy pouhý kilometr.

Pevnost v průběhu historie osídlovala nebo většinou okupovala řada vojsk. Nejviditelněji se zde bohužel v negativním slova smyslu zapsala armáda Sovětská, která v pevnosti napáchala nenávratné škody. Prostě Rusáci!

Po fakt příjemné Labské cyklostezce pokračujeme dál proti proudu. Tady v Jaroměři navíc překračujeme řeku Metuji a pak asi dva kilometry jedeme proti proudu další řeky, Úpy. Je to tak naše osmá řeka, kterou sledujeme. S Úpou se loučíme studeným pivkem čepovaným na místní pěkné plovárně Sluneční Lázně. Zanedlouho se však opět vracíme k Labi a pádíme na Kuks. Je to už jen kousíček. Obloha vypadá na bouřku a tak po výšlapu na kopec k hospitálu míříme na oběd do přilehlé restauračky. Nakonec to však byl jen planý poplach a i když je voda fakt na spadnutí, zatím neprší. Oběd byl opravdu vydatný. Celou následující prohlídku musím zatahovat břich, abych nebudil v upnutém cyklo-oblečku pohoršení. Prohlídka historie Českých lékáren byla opravdu zajímavá, a protože jsme na ni byli jen my tři, byla nám ze strany průvodce věnována nadstandardní pozornost. Matouš si tak mohl vyzkoušet výrobu tablet a čípků pomocí dobových zařízení. Cesta z Kuksu se trochu horší. Končí asfalt a my jedeme po blátivých pěšinách po loukách sledujících řeku. Navíc začíná krápat. Pěšina ale náhle končí a před námi se objevuje penzion Šporkův Mlýn. Tak to máme zase štěstí. Jen co usedneme k venkovnímu stolu pod rozložitým slunečníkem, začíná pršet naplno. Následující slejvák tedy přečkáváme opět v suchu. Do našeho dnešního ubytování to máme už jen nějakých pět kilometrů. Využíváme díry mezi mraky, která na chvíli dovolí slunci převzít vládu na obloze, a v půl šesté parkujeme před penzionem Aura v Lipnici. Do Královedvorské ZOO je to co by kamenem dohodil. Během hodiny přichází další lijavec, ale to už sedíme v nedaleké hospůdce a je nám to šumák.

Den devátý 

(Dvůr Králové - Pecka 21km)   

Dnes je pro našeho Máťu den D. Má slíbenou prohlídku ZOO a nebudeme spěchat. Opět další flákací den. Další spaní máme dnes domluveno v Pecce, která je odtud pouhých 20km. Venku sice svítí sluníčko, ale je zima. Opravdu se ochladilo. Navíc fičí studený vítr. Oblékáme větrovky a vyrážíme směr ZOO. Je to jen čtyři kilometry. Využíváme místní tajné zkratky a za moment už parkujeme naše kola u moc hodné paní, která nám na parkování dává i příjemnou slevu. Navíc jsou kola fakt v bezpečí. A jde se na věc! ZOO ve Dvoře Králové je opravdu rozlehlá. Rozkládá se na šedesáti hektarech, ale dle mého názoru je trochu chaoticky poskládaná. Nemá jasný směr prohlídky a to je pro mě katastrofa! Jsem úplně v hajzlu z představy, že něco mineme…Uff!!!

Postupně však s mapičkou obcházíme všechny expozice. Některé i dvakrát aby měla dušička pokoj. I tak nám ještě zbývá spousta času na prolézačky. Blbneme tam s Matoušem jak opice. Co se mi moc líbí, je otevřenost a přístupnost expozic. Například pavilon ptactva je jedna velká voliéra, kterou procházíte a ptáci tu létají volně nad hlavami nebo posedávají na větvích a schovávají se v trávě. Fakt super.

Součástí ZOO je i safari, kterou můžete projet vlastním autem nebo se svézt výletním autobusem. Na kole to raději neriskujeme. Zvířata tu žijí téměř volně. Nakonec ZOO opouštíme po čtyřech hodinách návštěvy. Kola jsou v pořádku a my razíme dál směr Pecka. Dnes už nám zbývá jen patnáct kilometrů. Je to ale pořád do kopce a hlavně šíleně fouká proti. Jen během převlékání nám vítr dvakrát poráží kola! My máme namířeno samosebou proti té futeři. Jak jinak… Odpoutáváme se již nadobro od Labe a míříme do kopců po celkem frekventované silnici. V Bílé Třemešné stavíme na oběd. Matouš na uvítanou kolem poráží venkovní popelník plný hnědé vody, vajglů a dalších prasečinek. Tak to z nás budou mít radost. Následně usedáme venku na terase, abychom mohli za pět minut přeběhnout do tepla hospody. Samozřejmě až poté co nám utřou venkovní stůl a donesou jídelní lístky. Ale personál je v klidu a nenechá se námi vyvést z míry. Interiér restaurace U Šmídů je stylově zařízen a celkově jsme opravdu spokojeni. Obsluha je milá a profesionální. Po vydatném obědě bychom raději někde dali dvacet, ale na vylehávání venku není moc počasí. Stoupáme tedy dál do táhlého ale jetelného kopce podél Brusnického potoka až na vrchol k restauraci a penzionu Na Kopečku. Před chvílí jsme se občerstvovali a za moment jsme v Pecce, ale jinak bych zastavil. Krásná hospoda. Alespoň z venku vypadá. Počasí se lepší a přestává i foukat. Sjíždíme z prudkého kopce, abychom následně zase stoupali na vrchol toho dalšího. Tak už to prostě je. Cestou podél řek jsme na to úplně zapomněli. A ještě něco se v cyklistice občas stává. Na tuto událost hned tak nezapomeneme. Prostě setkání s magorem. Přihodilo se to právě na vrcholu toho dalšího kopce u obce Staňkov. Po prudkém výšlapu Matouš zastavuje na krajnici a odpočívá. Podotýkám, že se jedná o místní komunikaci, po které za celou dobu projel jen tento agresivní řidič. Ve chvíli, kdy Matouše mine, na něj začne troubit a gestikulovat. Následně, když projíždí kolem mne, tak nadává, že kluk stojí v cestě. Tak to fakt ani náhodou! Navíc v místě, kde stojí, se cesta rozšiřuje a tvoří odstavnou plochu a vjezd do místního statku. Odpovídám mu tedy do okénka, aby se nezbláznil, že má volant. On nelení, zastavuje autem vprostřed cesty… a jde si to se mnou vyřídit. No, o žádný konflikt nemám zájem a tak si chvilku poměřujeme ega a on následně odjíždí. Ale bylo to nepříjemné. Fyzický útok z jeho strany byl na spadnutí, řekl bych. Nevím, kde se to v těch lidech bere. Prostě zlej a agresivní člověk. Sjíždíme z kopce do Pecky a pak ještě výšlap na náměstí, kde máme zamluvený pokoj v hotelu Koruna přímo pod hradem Pecka. Večer jdeme na zmrzlinu a pak se i vyškrábeme na hrad. Bohužel je doslova plný Haliny Pawlowské, která tu natáčí nějaký film či co. Tak snad někdy příště. Není to od nás už tak daleko.

Den desátý 

(Pecka – Březina 63km)   

Ráno je pěkná kosa! A při sjezdu z Pecky na Novou Páku se navlékáme do větrovek. Fakt klepeme zubama o sebe. Cesta do Nové Paky ubíhá rychle. Jsme už jen kousek od domova a tak tu silně funguje známá přitažlivost domská a my valíme, co to jde. Na tohle jsem expert hlavně já. Takže já valím, co to jde a zbytek rodiny za mnou vlaje a nadává. Novou Pakou projíždíme téměř bez zastávky. Romča potřebuje na velkou malou a není tedy čas na nějaké malichernosti. V Nové Pace se napojujeme na naši předposlední řeku Olešku, podle které pojedeme až do Semil. Jedeme opět po proudu, takže z kopce. 

Kolem jedenácté hodiny přijíždíme do Košťálova, kde už to dobře známe a tak stavíme v restauraci U Mostu na nějaké to občerstvení. Ještě je zavřeno. Musíme si chvilku počkat, ale to nám nevadí. Času je dost. Oběd plánujeme až v Semilech jenže když tam konečně přijíždíme, zjišťuji, že za chvilku jede vlak do Železného Brodu a tak šlapeme rovnou na nádraží. Ano, do Brodu by to šlo i na kolech, ale nepodařilo se mi přesvědčit zbytek rodiny a vlastně ani sama sebe na náročný výjezd nahoru nad soutěsku, kterou zde naše poslední řeka Jizera protéká. A tak se s Jizerou setkáváme ne v Semilech na jejím soutoku s Oleškou, ale až v Brodě po vystoupení z vlaku. No, upřímně, zas mi to tak nevadí. Taky se mi na ta vrška nechtělo. Zatracená lenost.

Podstupujeme tedy další dobrodružství s ČD. Je to pořád dokola. Vlak totálně nevhodný pro dopravu kol. A přitom je to sakra turisticky exponovaná oblast.  Průvodčí se tentokrát snažil. Dokonce nám i pomohl naložit kola, ale stejně jsem cenil zuby. I teď když to píšu…V Železném Brodě míříme neomylně rovnou do restaurace U Zvoničky. Teď už je to pohoda. Domů již jen podle Jizery, známou trasou se spoustou hezkých zákoutí a restaurací. Ještě trochu adrenalinu mezi kamiony směrem na Líšný, ale pak už se napojujeme na GreenWay Jizera a přes Malou Skálu, Rakousy, Dolánky a Turnov domu, do Březiny.

A je za námi další krásná dovolená. Letos hooodně pohodová až by se řeklo taková flákací. Ale proč ne? Takto jsme si to letos představovali a tak to chtěl hlavně Matouš. Takže tak.

Výprava to nebyla moc dlouhá a díky putování kolem řek ani moc náročná. Ale na druhou stranu, jsem překvapen, jak jednoduše se dá přejet vetší část naší země, takto podle vody. Myslím, že to nebyla poslední výprava v rámci těchto povodních tras.

Určitě je to tip i pro další lenochy, kterými jsme se letos stali my.

Celkem jsme najeli pouhých 472km a jeli kolem 10 základních řek a potoků. To ale nepočítám krátké úseky podél Úpy a malých horských potoku a ani různé náhony a kanály v Litovelském Pomoraví. Pokud bych zahrnul i je, tak je to, pokud dobře počítám 14 nebo 15 krásných rychle tekoucích a bublajících bystřin ale i líně se valících temných stojatých vod s čarokrásnými zátočinami a osvěžujícími splavy. Prostě nádhera v Čechách a na Moravě.