Karel, Romana a Matouš Horáčkovi
Výlet do Berlína
Den první 14. 8. 2018
Březina - Benešov nad Ploučnicí - 85km
Tak zase po delší době vyrážíme na dovolenou kolmo přímo od dveří našeho domu. Letos, znovu a klasicky nebylo do poslední chvíle jasné, kam se vydáme. Zprvu vše vypadalo že vyhrají rakouské Alpy, ale nakonec jsem v šuplíku objevil před lety zakoupené a dávno zapomenuté průvodce po Labské cyklostezce a po cyklostezce Spréva.
Před lety jsme tyto dvě cyklostezky chtěli nějak šikovně propojit do jednoho okruhu, ale nějak na to nezbyl čas a oba průvodce jsem nakonec založil na někdy příště, hluboko do poslední přihrádky šuplíku. Plán na letošek byl tedy jasný. Vyrazíme nejdříve k Labi a pak podle něj nach Dojčland. Následně se někde příhodně od Labe odpojíme směrem na Berlín. Domů z Berlína už nás dovede cyklostezka podél řeky Sprévy, na kterou jsem se já osobně těšil nejvíc. Celkem by to mělo být něco kolem 900km. Máme na to jen třináct dní, takže v našem případě je co dělat. Pojedeme klasicky na těžko a spát budeme střídavě venku a pokud bude příležitost tak případně v nějakém penzionu.
Konečně v úterý ráno 14. 8. 2018 vyrážíme směr Klokočka a Doksy, Zahrádky. Dnes chceme dojet alespoň do Benešova nad Ploučnicí. Zpočátku cesta příjemně ubíhá. Známe to tu a víme co čekat. Situace se mění za rozcestím Bílý Kříž, kde se příjemně a plynule stoupající asfaltka mění na kamenitou lesní cestu. Změna povrchu je tedy opravdu zásadní. Velké kameny střídá bořící se lesní písek. Rychlost pohybu se okamžitě snižuje na polovinu a Mariánská lesní cesta do Doks, zdá se býti nekonečná.
Kolem půl jedné, ale konečně přijíždíme na náměstí v Doksech. Je čas na oběd, ale všude je plno. Je krásný letní den a město je plné turistů. Nakonec máme štěstí a jeden volný stůl nalézáme v pizzerii pod náměstím. Je to příjemné posezení a dobrá kuchyně. Výběr není moc velký, zkrátka pizzerie, ale rajčatová polévka je skvělá. Po obědě vyrážíme z Doks a trochu se nás zmocňuje trudomyslnost. Do dnešního plánovaného cíle daleko a cyklostezky jsou tady zkrátka hrozné! Stále dokola, minimum asfaltu, a hlavně písek a šutry. Ok, na jednodenní výlet super, ale s plně naloženými koly je to očistec. Cesta se konečně lepší u rozcestí Karasy a až do Zahrádek se můžeme kochat hůře či lépe zrekonstruovanými usedlostmi na pravé straně cesty. Nalevo by měl být rybník. Ten je ale nekompromisně zarostlý a jeho přítomnost pouze tušíme. Těsně před Zahrádkami, alespoň navštěvujeme ptačí observatoř, dřevěnou rozhlednu s výhledem na část vodní plochy. Zahrádky. Dáváme jedno pivo a jedeme dál. V Holanech se nám daří trochu bloudit v těsné blízkosti kempu Jachta Holany. Opravují tady hráz a průjezd, zdá se být zavřený. Nakonec nalézáme úzkou cestičku středem stavby a tak můžeme frčet dál. Začínáme stoupat. Nejdříve opět po šutrácích a písku a později konečně po asfaltu do obce Kozly. Stoupání je s plnou bagáží docela výživné a s konečnou platností končí až ve vesnici Taneček. Celkem jsme stoupali kolem osmi kilometrů a Matouš je trochu podrážděný. Ale nejhorší máme za sebou. Krásným sjezdem letíme dolů do Valteřic a Horní Police. Tady se napojujeme na cyklostezku Ploučnice a další významnější kopce můžeme očekávat, až za nějakých 700 kilometrů u Hrádku nad Nisou na úplném konci naší cesty.
Cyklostezka podél Ploučky je někde trochu zmatečně značená, ale vede hezky podle vody. Jediný kopec na těch pár kilometrech, které nás dělí od Benešova nad Ploučnicí se rozhodujeme objet po jindy velice frekventovaném tahu na Děčín. Naštěstí je již podvečer a doprava je téměř nulová.
Dnes budeme spát v kempu v Benešově nad Ploučnicí. Nic moc jsme od kempu nečekali ba právě naopak, ale kemp nás opravdu příjemně překvapil. Dobré ceny, všude čisto, úplně nové sociálky a minimum hostů. K tomu všemu termální bazén dlouhý padesát metrů. Jdeme s Matoušem na nákup do blízkého Teska a pak hurá do bazénu. Máme ho celý pro sebe. Relaxujeme. Dnes jsme si fakt mákli. Dostat se ze sevření České kotliny není žádná sranda. Hlavně při kvalitě našich cyklostezek.
Den druhý 15. 8. 2018
Benešov nad Ploučnicí - Drážďany 83km
Tak druhý den je již za námi. Ráno jsme se v Benešově sbalili v podobném čase jako na výpravách v minulých letech, to znamená kolem půl desáté. Tak to je dobrá zpráva. Nic jsme nezapomněli. Opouštíme kemp a pokračujeme podél Ploučnice směr Děčín. U obce Soutěsky, ale bloudíme. Cyklostezka se nám ztratila a mapy.cz nás vedou na hlavní silnici. To tedy fakt nechceme. Silnice je tady dost frekventovaná. Kamion za kamionem a ještě ke všemu do kopce. A přitom podle jiných map by měla vést cyklo těsně podél vody. Ptáme se tedy místních a ti nás posílají na údajnou pěšinu, která prý vede podle řeky. Z vesnice se na ni nakonec dostáváme rezavou bránou, vjezdem, který vypadá, jak když jedeme někomu na zahradu. Neinformovaný nebo neznalý cyklista nemá šanci tuto cestu nalézt!
Volba je to ale dobrá. Pěšina skutečně sleduje tok řeky. Dokonce tak těsně, že máme vodu pár centimetrů od našich kol. Řeka tu krásně teče. Doslova padá do Děčína. V Ploučce toto léto není dost vody, ale jinak to tady musí být pěkné svezení. Koryto je vystláno spoustou kamenů, které tvoří četné peřeje.
Před Děčínem se opět napojujeme na oficiální cyklostezku č.15. Ještě nás zdrží krátká cyklo-uzavírka z důvodu opravy mostu a pak už konečně Labe. Jsme na soutoku. Odtud by to již mělo být zcela jiné kafe. A taky, že jo. Začínají asfaltové orgie. Rychlost neklesá pod dvacet kilometrů v hodině a za chvíli jsme již v Dolním Žlebu. Zastavujeme na oběd v poslední restauračce před čárou. Ještě nevaří, ale nabízí nám polévkový bufet. To je přesně to na co máme teď chuť. Ještě není úplně čas oběda a polévky vypadají skvěle. Mají bramboračku a zelňačku. Jdeme všichni do zelňačky. Ta je, ale pěkně ostrá. Romča má co dělat, aby to snědla, ale jinak je parádní. Romča i zelňačka.
Opouštíme Česko. Fouká docela protivítr, ale to se dalo čekat. Mnoho turistů absolvuje Labskou cyklostezku v opačném směru. Děje se to právě z důvodů převládajících západních větrů. Krajina kolem řeky je fascinující. Na obou stranách řeky se tyčí skalní věže a stěny s hrady na jejich vrcholcích. Je krásně. Chtělo by to zmrzlinu. A jeden stánek je právě před námi. Zastavujeme tedy na studené osvěžení a jen tak kecáme. Debatujeme o našich cestách a našich cyklo-dovolených. Matouš najednou vyslovuje názor, že si myslí, že už nás to cyklocestování tolik nebaví. Nasedáme na kola a frčíme dál, ale nemůžu Máťovu myšlenku pustit z hlavy. Je pravda, že už léta neznáme jiný způsob dovolené, než tu na kolech. A možná, že už to opravdu není ten pravý rajc jako na začátku. Na druhou stranu tyto dovolené jsou jakýmsi vyvrcholením celoročních sportovních aktivit a my pak můžeme bilancovat, jak nám Matouš roste a jak je stále silnější a jaké dělá pokroky. Mimochodem, letos o tom už není pochyb. Poprvé veze bagáže víc než Romana a přesto je stále vpředu.
Nevím, asi si už ani jinou dovolenou neumíme představit. Sedět na pláži a cpát se popcornem. Asi ne.
Letos, ale nic moc na bilancování není. Celou zimu a jaro jsem byl pracovně v cizině a tak nemáme vlastně na kole najeto vůbec nic. Výsledkem je, že už druhý den po startu cítíme jak nás bolej zadky. Takže to znamená, že máme naše jediné problémy vlastně u prdele… Tak paráda!
Blížíme se k Drážďanům a na cyklostezce se objevuje stále více cyklistů. Postupně to začíná být až nebezpečné. Na cyklostezkách de-facto neplatí nic moc pravidla. Tady by se asi měla zavést. Je to fakt o hubu. Kola, brusle, kočárky, kolečkové lyže a do toho chodci a psi. Naše jediná šance je být neustále ve střehu. Vjíždíme do centra Drážďan. Stále ale podle vody a po cyklostezce, takže je to pohoda a žádné bloudění. Dnes jsme si udělali radost. Zarezervovali jsme si pokoj na říční lodi kotvící v jednom z ramen Labe a fungující jako hotel. Loď je zakotvená přímo v centru Drážďan. Matouš je nadšený. Nahlas vzpomíná, že naposledy spal na lodi (rozuměj na kánoi...:-), když jsme jeli Jizeru.
Večer sedíme v křesílkách na horní palubě a pozorujeme zapadající slunce. Je pohoda. Romča s Maťou mastí karty a já popíjím pivko a dopisuju deník.
Den třetí 16. 8. 2018
Drážďany - Strehla 63km
Ráno si užíváme parádní snídaně na palubě parníku a opět před půl desátou vyrážíme dál. Dnes, ač s odřenými zadky se jede skvěle. Cesta stále po rovině anebo z kopce a prémiově k tomu nám dnes fouká vítr do zad. Na tacháku stále 25 kilometrů v hodině. Vyjíždíme konečně z Drážďan a na cyklostezce jsme konečně někdy i sami. Zastavujeme u malé plážičky a Matouš se hned běží vykoupat. Břeh padá do hloubky postupně. Voda je mělká, ale proud silný. Jeho rychlost odhaduji na zhruba 8 km/h. Matouš při plavání proti proudu stojí na místě, ač se snaží sebevíc.
Pokračujeme dál a kousek za Meissenem stavíme na oběd v pěkné, útulné restauraci s krásnou letní terasou. Vaří tady sice průměrně, ale ta terasa s výhledem na řeku je k nezaplacení. Dobré jsou i ceny. Parádní relax před další cestou.
Bohužel, nedá se nic dělat. Musíme pokračovat dál a bohužel cesta se začíná měnit k horšímu. Asfaltu je méně a méně a stále častěji je střídán kostkami nebo nahrubo vyskládanými kameny. Není to nic hrozného, ale naše bolavá pozadí to mrzí. Jinak si ale nemůžeme stěžovat. Jak jsem již uvedl, dnes se otočil vítr a tlačí nás kupředu závratnou rychlostí. Hospoda nikde v dohledu a tak máme za chvíli najeto krásných padesát kilometrů.
Přijíždíme do města Riesa. Pomalu se ozývá žízeň. Do centra se nám ale nechce a na špinavém, ošklivém předměstí Riesy žádná není. Jedeme dál. Už jsme celkem utahaní. Štěstí zkoušíme ve vesnici Oppitzsch, kde by podle mapy měla být hospůdka. A taky že ano. Jen je zavřená. Dokonce boucháme i na dveře, protože dle otevíračky by měla být v provozu. Ale nikdo neotvírá a tak pokračujeme do Strehly. Snad budeme mít více štěstí tam. V Strehle by měl být i kemp. Podle průvodce na dlouhou dobu poslední. Rozum velí zůstat na noc tady, ale máme najeto jen šedesát kilometrů a jsou teprve tři hodiny odpoledne. Navíc vítr, který na této trase fouká povětšinou do obličeje je dnes milosrdný a tlačí nás tak pěkně kupředu. Nejraději bych jel dál. Dnes bychom mohli dát daleko víc. Ale je vedro. Bože, jaké je dnes hrozné vedro. Nedá se nic dělat, odbočujeme do městečka najít nějakou hospůdku se studeným pivem. Na náměstí je otevřená něco jako cukrárna, ale mají i zmrzku pro taťky, čili Plzeň a tak stavíme. Po dvou zmrzkách mě Romča s Matoušem utvrzují v názoru, že Strehla je to pravé místo, kde dnes strávit noc. Mají silnou podporu v majiteli cukrárny, který tvrdí, že je to super kemp a včetně bazénu. Ještě mě ale úplně nepřesvědčili a tak prodavač vytahuje z lednice další zmrzku, tentokrát značky Baltika, která disponuje silou 8% alkoholu a já s konečnou platností ztrácím půdu pod nohama. Naštěstí jen obrazně řečeno. Už se mi zkrátka také nikam nechce.
Bohužel, nedá se nic dělat. Musíme pokračovat dál a bohužel cesta se začíná měnit k horšímu. Asfaltu je méně a méně a stále častěji je střídán kostkami nebo nahrubo vyskládanými kameny. Není to nic hrozného, ale naše bolavá pozadí to mrzí. Jinak si ale nemůžeme stěžovat. Jak jsem již uvedl, dnes se otočil vítr a tlačí nás kupředu závratnou rychlostí. Hospoda nikde v dohledu a tak máme za chvíli najeto krásných padesát kilometrů.
Nakonec se ukazuje, že to byla opravdu dobrá volba. Kemp není moc velký. Navíc je poloprázdný a v ceně kempu je i přístup do aquaparku, který je přímo v areálu kempu. A koupat se můžeme dokonce i po zavírací době. Vlastně je to podobné zařízení jako první noc v Benešově, ale mnohem útulnéjší a modernejší. Matouš hned jak postavíme stan, letí do bazénu a my ho následujeme. Celý zbytek odpoledne se relaxujeme v chladné vodě. Večer jedeme do centra nakoupit do supermarketu a pak už si užíváme krásný večer v kempu. Je tady fakt hezky.
Den čtvrtý 17. 8. 2018
Strehla - Pretzsch 70km
Vyrážíme ze Strehly. Je ráno 9:30 hodin. Cyklostezka nás táhne dolů k řece, ale nechceme ztrácet cenné výškové metry a tak zkoumáme mapu. Zjišťujeme, že pokud budeme pár příštích kilometrů sledovat silnici vedoucí kolem kempu, cestu si trochu zkrátíme a hlavně se vyhneme ztrátě včera nastoupané výšky. Po pár kilometrech jízdy po celkem frekventované silnici se tedy opět napojujeme na Labskou cyklostezku a pokračujeme po oficiální Labské trase.
Dnes bude opět velké vedro. Už ráno při balení jsme se pěkně zapotili. Doufejme, že bude dostatek občerstvoven. Zatím tedy nic moc. Jen co jsme opustili oblast kolem Drážďan, ubylo podstatně turistů a s nimi bohužel i hospod. Dalším problémem je cyklostezka. Ta je v podstatě vedena mimo vesnice a města. V případě velkých měst a průmyslových aglomerací je to samosebou výhoda a jsme za to rádi. Ale u malých městeček a vesnic je to naopak škoda. Místní restauratéři a další podnikatelé nemají šanci turistu odchytit a odlehčit mu o vydělané peníze. Samotného turistu navíc nemusí tato záludnost ani napadnout. Sleduje mapu a jede. Až když má opravdu hlad a žízeň, uvědomí si najednou, že už dlouho nebyla žádná hospůdka.
Opouštíme tedy občas značenou cyklostezku a zajíždíme do přilehlých sídel. Bohužel, provozovny, které tam sídlí mají kolikrát zavřeno zcela nebo otevírají, až pozdě odpoledne. Je to bludný kruh. Není hospoda bez turisty ale i naopak.
První dnešní restauraci tedy nacházíme, až když máme natočeno 27 kilometrů. Jedná se o útulnou kavárničku na náměstí v městečku Belgern. Dáváme si pivo a nějaké limonády a řešíme co dál. Už teď je nám jasné, že celý plánovaný okruh naší dovolené prostě nestihneme. Nějaký úsek budeme muset vypustit a překonat vlakem.
Nakonec se rozhodujeme pro následující řešení. Dnes celý den normálně pojedeme podle Labe, kam až to půjde. Předběžně do kempu Pretzsch. Zítra ráno si přivstaneme, dojedeme do města Lutherstadt-Wittenberg a odtud se přesuneme vlakem do Berlína na Sprévu. Ta nás dovede zpět do Čech. Sprévu bychom rádi stihli. Měla by to být zajímavá a krásná cyklostezka.
Naproti tomu oblast, kterou hodláme přejet vlakem jeví se jako méně přitažlivá a již od začátku to jsme tuto část vnímali jen jako nutný přesun mezi Labem a Sprévou. Jedná se o čtyřicetiminutový přesun vlakem v délce zhruba 100 kilometrů. Ono, co si budeme povídat. Krajina, kterou projíždíme poslední dny začíná být trochu jednotvárná.
Řeka se otevřela. Ten krásný kaňon, který nás provázel od Děčína po obou stranách řeky je bohužel již minulostí. Nejdříve se rozmělnil na občasnou skálu či kopec, aby nakonec zmizel úplně a vystřídala ho pole a protipovodňové hráze kam až oko dohlédne.
Známe to ze všech našich cest podél velkých toků. Zde je však něco jinak. Letošní extrémní sucho zapříčinilo, že hladina řeky je velice nízko. Remorkéry, na které jsme se tolik těšili, nejezdí. Slepá ramena a retenční nádrže podél řeky jsou vyschlé nebo smradlavé a tlející. Vody je fakt málo nicméně všudypřítomné protipovodňové hráze nedávají zapomenout, čeho je řeka schopná v době povodní. Labe, pokud jsem něco nepřehlédl není od našich hranic příliš regulovaná. To mu samosebou sluší, ale důsledek je, že tu jsou na suchu.
A na oběd už zastavujeme v samotném Torgau na náměstí. Usedáme do honosné radniční restaurace a objednáváme tomatovou polévku, steaky a ryby. Zkrátka si trochu dopřáváme. Obsluha kmitá v oblecích s motýlky, až si zde připadáme v našich cyklo-oblečcích trochu nepatřičně. Vzduch se ani nehne. Potíme se u jídla. Aby toho nebylo dost, dostáváme ještě rundu pálenky jako pozornost podniku. No tak to se ale neodmítá. Pot nám stéká po tvářích, a tak trochu přiopití vyrážíme na další cestu.
Přijíždíme do městečka Dommitzsch. Nemáme peníze a nemáme co jíst. Musíme najít nějaký krám a doplnit zásoby. Naštěstí tady mají Penny. Naneštěstí neberou karty. Ale nakonec se na nás to štěstí přece jen usmívá v podobě bankomatu v nedaleké spořitelně. A teď hurá na mňamky do Penny. Uf, to zní hrozně, ale hlad je jak známo dobrý kuchař.
Již v předchozích kapitolách jsem popisoval naše letošní problémy se zadními partiemi. Matouš si už zvykl, ale Romča a já letos trpíme. Ve srovnání s předchozími lety nějak víc. Já dnešních posledních 15 kilometrů odšlapal doslova ve stoje. Fakt jsem se už nemohl ani posadit. Úplně se až stydím. Nemám letos nic najeto a prdel prostě není zvyklá.
Máme konečně hotovo. Přijíždíme do plánovaného kempu před městečkem Pretzsch. Kemp je taková - stará škola. Návrat do komunismu. Ale vše funguje a máme pěkné místo na spaní. Děláme si pěkný večer a léčíme odřeniny. Doufám, že zítra půjde jet.
Den pátý 18. 8. 2018
Pretzsch - Lutherstadt-Wittenberg 40km / Berlin - Erkner 42km (Celkem 82km)
Neboj, dnes jen na nádraží do Lutherstadtu-Wittenbergu! A pak ještě jednou tolik :-). Tak určitě!
Ale teď už sedíme v kempu u jezera Flakensee na Sprévě a odpočíváme a je dobře. Ráno jsme netradičně vyrazili již v 8:00 hodin, jak jsme ostatně měli v úmyslu, a zamířili na našich posledních pár kilometrů podél Labe směrem na Lutherstadt-Wittenberg. Po chvilce přijíždíme k přívozu do obce Mauken. Když jsem před dvěma lety tuto cestu plánoval, poznamenal jsem si Mauken do svých poznámek jako křižovatku a odbočku, kde se od Labe odpoutáme a pojedeme na Berlín. Nakonec byl plán trochu upraven, ale Mauken mi zkrátka uvízl v hlavě. A teď se konečně projíždíme po ulicích Maukenu.
Mauken necháváme za zády a je to opět klasika. Vedle sebe postupně řeka, protipovodňový val a cyklostezka. Není moc na co koukat a tak jedeme vcelku svižně. Romča za námi vlaje v odstupu zhruba 500 metrů. Vše je tedy ok a plně v regulích PPC (viz níže).
Úkaz PPC - paradox partnerské cykloturistiky. Vysledováno na základě letitých zkušeností s cykloputováním. Objekt výzkumu - manželka Romana.
Ve zkratce jde asi o toto:
Řekněme, že jedete nějako danou rychlostí. Dejme tomu dvacet kilometrů v hodině.
Pokud pojedete touto rychlostí s kamarády, rozuměj muži, nic zvláštního se neděje. Cesta vesele ubíhá a s největší pravděpodobností zažijete super výlet. Možná si i po pár pivech trochu zazávodíte.
Pokud, ale pojedete s partnerkou, situace se dramaticky mění a dochází k následujícímu, velice zvláštnímu jevu PPC.
V tom lepším případě vyjedete společně. Záhy dosáhnete oblíbené cestovní rychlosti, oněch zmíněných dvaceti kilometrů za hodinu. A tady náhle dochází, k již zmiňovanému, zvláštnímu jevu PPC.
Během krátké doby se partnerka začne propadat v pomyslném pelotonu. Zanedlouho již zaostává nějakých sto metrů. Vzdálenost odstupu je značně individuální.
Nyní máte dvě možnosti. Ta první je, že budete pokračovat stále stejnou rychlostí a váš vzájemný odstup bude i nadále neměnný! V tomto případě se dále již nic podstatného neděje a výlet by tedy mohl pokračovat i s tímto nepěkným odstupem.
Je tady však velká pravděpodobnost partnerské hádky a v těžších případech i ukončení výletu.
Druhá možnost je, že snížíte svoji rychlost, tak aby vás partnerka měla šanci dohnat a mohli jste opět dál pokračovat tou původní rychlostí společně. A tady právě nastupuje již zmíněný paradox PPC.
Přestože vaše rychlost klesla, odstup mezi vámi se NEMĚNÍ a zůstává stejný!!! Z nějakého mě neznámého důvodu totiž partnerka začne rovněž okamžitě zpomalovat a odstup se snaží za každou cenu udržet!
V praxi tedy hrozí, že i když dále zpomalíte, situace se přesto nezmění!
Je to bludný kruh! Hrozí, že nikam nedojedete nebo, nedejbože, vlivem ztráty rychlosti ztratíte rovnováhu a spadnete z kola.
I v tomto případě hrozí hádka, ale hlavně nikam nedojedete!!!
Výše uvedené berte trochu s nadsázkou J. Ale jen trochu!
Docela pěknou obcí Elsner jen proletíme. Škoda, že dnes nemáme víc času. Tady bychom určitě zastavili. Jako všude v tomto kraji i obec Elsner je chráněna protipovodňovými valy a dalšími vychytávkami jako jsou například přečerpávací nádrže, příprava pro montáž mobilních protipovodňových stěn, různá uzavírací vrata v pevných, betonových protizáplavových barierách, které obepínají většinu obce stejně jako ve středověku obranné hradby. V současnosti je však nepřítelem voda. Tady v Elsneru mě především zaujalo hezké a citlivé provedení těchto stěn a obranných prvků. Nejedná se jen o většinově používaný, nevzhledný beton. V Elsneru je řada zdí vyvedena v kameni a vypadá to snad i celkem pěkně.
Po desáté vjíždíme do Lutherstadtu- Wittenbergu. Proletíme městem a za chvíli se nám daří nalézt nádraží. Přes plot vidíme, že na první koleji stojí vlak s nápisem Berlín. Jízdní řád praví, že vlak má jet za nějakých 5minut. Utíkáme tedy koupit lístky a jak už to tak bývá, u kasy je frmol. Snažíme se rychle domluvit s paní pokladní, ale ta je v klidu a nikam nespěchá. Nakonec se vše vyjasní. Ten vlak, co jede za 5 minut není vhodný pro přepravu kol. My pojedeme hned dalším v pořadí a ten odjíždí za 15 minut. Tak to nám spadl kámen ze srdce. Už jsem to viděl s naším odjezdem černě.
Podél Labe jsme našlapali celkem 296 kilometrů a celkem máme zatím najeto 341 kilometrů. Dovolená opět utíká rychleji než my šlapem! Sakra!
Najednou cyklostezka zatáčí do přilehlého lesíka. Vlítli jsme do něj jak do péří. Konečně klid! Berlínem jsme najeli 25 kilometrů. Konečně opět v bezpečí lesa! Máme před sebou, odhadem ještě nějakých 17 kilometrů do našeho dnešního kempu v Erkneru. Jede se ale parádně. Cestou v borovém lese občas nějaký ten hup a zanedlouho již přijíždíme do Erkneru. Erkner je již typické rekreační městečko na Sprévě. Všude kavárničky a hotely. Cestou přejíždíme několik dřevěných mostků. Pod nimi proplouvají motorové jachty s opalujícími-se turisty. Nakupujeme zásoby na večer a míříme do kempu. Už se těším na zítra. Na cestování po Sprévě.
Den šestý 19. 8. 2018
Erkner - Kersdorfer Schleuse 58km
Tak včerejší kemp…ehm… moc zvláštní věc. Kemp je trochu mimo hlavní turistickou zónu. Schovaný uprostřed lesů na první pohled slibuje klidnou dovolenou. Bohužel je však umístěn přímo v koridoru Berlínského letiště. Co dvě minuty vzlétá nebo přistává letadlo. Naštěstí jsme tu byli jen na jednu noc. Nechápu lidi co tu tráví celou dovolenou. Mnoho z nich si kemp natolik oblíbilo, že tu mají své karavany zaparkované již natrvalo a svoje místečka vyzdobená plůtky, terasami a dalšími samodomo přílepky.
Kemp samotný je svázán mnoha pravidly. Všude samé cedule, co se smí a co nesmí. Každý ubytovaný má elektrický čip s předplacenou teplou vodou. Když se na sociálkách sprchujeme, tento čip je nutné zasunou do speciálního otvoru a na displeji je možno sledovat zbývající kredit teplé vody. Mě s Matoušem však teplá vůbec nepřitekla. Ale jinak je personál velice milý a úslužný. Majitel kempu s námi pořád zkouší mluvit rusky. Ač mu vcelku rozumím, rusky já prostě mluvit nebudu. Nechci. Jeho, pravděpodobně dcera, se již přenesla přes historické reálie, a tak se ubytováváme jazykem západních civilizací. Ale místo nám pan kempař přidělil skvělé. Je trochu stranou a na mírné teréní vyvýšenině ve stínu borovic. Dokonce máme k dispozici i stůl a lavice. A až na ta letadla máme fakt soukromí.
Přístup na pláž jezera je přímo z kempu. Tak koupání přímo u huby se cení. Takže nakonec vcelku OK.
Ráno vyjíždíme trochu později. Někde kolem desáté dopolední. Vracíme se na naši trasu stejnou cestou, kterou jsme se včera prodírali do kempu. Je to lesní cesta. Občas kořen, občas písečná past na kola, ale za zhruba dvacet minut jsme zpět na trase. Vyrážíme na Sprévu. Cesta vede převážně borovými lesy po uzoučkých silničkách nebo po cyklostezkách. Povrch je zde vyveden převážně v asfaltu nebo zámkovou dlažbou. Po nezpevněném povrchu jsme jeli snad jen dva kilometry. Frčíme si to ve stínu stromů a najednou hlad a žízeň. Široko daleko nic nám zabralo ještě pár kilometrů a pak konečně město. Jedná se o Furstenwalde. Do města přijíždíme městským parkem a na břehu řeky se krásně vyjímá restauračka nesoucí honosný nápis Steakhouse La Brigada. Argentínský steakhouse provozovaný Turky... Nakonec jsme byli celkem spokojeni. Jen Matouš s Romanou měli neukousatelné Fajitas a namohli si čelist.
Pár kilometrů za Furstenwalde by měl být nějaký kemp. Zatím máme spoustu času, ale je dobré být připraven a mít představu, kde složíme hlavu. Je to ještě nějakých šestnáct kilometrů, ale podle mapy už nebude moc možností koupit nějaký proviant. Takže bude dobré ještě někde raději nakoupit. V centru města zastavujeme na zmrzlinu, vlastně pohár. Pak vybíráme nějaký prachy a směřujeme na výpadovku, kde by podle mapy měl být nějaký malý supermarket. A je! A je zavřený! No tý jo, vona je dnes vlastně neděle.! Tak to je blbé. To budeme dnes dřít bídu s nouzí. Nedá se nic dělat. Snad bude nějaký shopík v kempu. Chvíli frčíme po silnici. Je celkem frekventovaná, ale je tu oddělený pruh pro kola. A pak opět do lesa. A tady začíná žrádlo! Úžasná cyklostezka s parádním asfaltem, který nemá chybu. Jedeme si krásně asi sedm kilometrů, až nakonec přijíždíme k dřevěnému mostku přes řeku. Koukám do mapy a bohužel musím konstatovat, že jsme ten náš vyhlídnutý kemp asi přejeli. No nic. Vracíme se zpět a na lesním rozcestí, kde jsme před chvíli stavěli, kontrolujeme ukazatele a cedulky, zda tam někde ten náš kemp není vyznačen. Přijíždí nějaká rodinka a dává se s námi do řeči. Nakonec se z nich vyklubou majitelé kempu. Prý se jedou projet a někoho navštívit a prý budou za chvíli zpět. Navádějí nás na správnou cestu a prý, ať si zatím vybereme plac pro stan a zabydlíme se.
Kemp je superminimikro rodinný kempíček s užasným výhledem na Sprévu. docela pěkné i když spartánské sociálky, všude stromy. No je to moc útulné. Jsme nadšeni. A jsme tu sami! Úplně. Jen nemáme skoro co jíst a hlavně pít. Majitelé tvrdili, že mají plnou lednici piva. Tak to se fakt moc těšíme. Hlavně já! Snad tam bude i nějaká ta limča pro Matouše. A to už naši pivo-limčo-dárci přijíždějí do kempu a vše je hned veselejší. Takže za mě super bydlení.
Pozdě večer u karet Matouš nahlas přemýšlí, co bude dělat až bude velkej. Ve hře je samosebou popelář a další skvělá zaměstnání a tak se ho snažím přivést na jiné nápady a navrhuji architekta. To se mu celkem líbí. Takže proč prý ne? Ptá se mě, co to obnáší? A tak mu postupně vyjmenovávám výhody, ale i úskalí této profese a nakonec si trochu rýpnu, že už se mohl dávno připravovat a stavět třeba papírové modely budov z časopisu ABC místo čumění do počítače.
Matouš si jen povzdechne: “To já vždycky chtěl, ale pokaždé když jsem mámu poprosil, aby koupila Herkules na lepení modelů, tak mi přinesla salám”…
Den sedmý 20. 8. 2018
Kersdorfer Schleuse - Schlepzig 77km
Vyspali jsme se dorůžova. Žádná letadla. Žádní další spolukempující. Večer dorazil akorát pár mladých cyklistů a tři vodáci. Takže těžká pohoda ve srovnání s předešlou nocí. Vstáváme v půl osmé a balení nám jde dnes nějak samo od sebe. Na cestě jsme již po deváté hodině.
První zastávku děláme na náměstí v městečku Beeskow, v cukrárně, kde si dáváme nášup na dnešní chudou snídani v kempu. Z Beeskowa jedeme podél frekventované silnice. Naštěstí po cyklostezce, která je od silnice oddělena tu širším a tam zase užším travnatým pásem. Všude je to tu po rovině a porost kolem cyklostezky tvoří převážně buky. Poslední dva dny se bavíme tím, že koly trefujeme na zem popadané žaludy. Správná muška je odměněna efektním křupnutím. Pokud se, ale spletete a místo žaludu trefíte mladou zelenou a podobně vypadající borovou šišku, přední kolo nadskočí a zádní vás nakopne do prdele. Dnes je již od rána hodně větrno a my jedeme samosebou proti větru. Naštěstí jsme před větrem chráněni stromy.
Je kolem jedné a my už máme najeto pět a padesát kilometrů. Začínáme toho mít plné zuby. Vesnice je každých pět kilometrů, ale hospodu žádnou nemůžeme nalézt. Máme hlad a žízeň. Hrozná to země ten east Dojčland. Konečně v obci Alt-Schadow je velký kemp a u něj docela pěkná restauračka. Ceny jsou tedy pěkně natažené, ale vem to čert. Máme hlad. Dáváme si pořádně do nosu a pak nejméně hodinu jedeme na pandu. Jsme stejně líní a neohrabaní. Za Leibschenem se napojujeme na frekventovanou silnici. Jedeme po ní dalších zhruba deset kilometrů. Obě krajnice jsou v rekonstrukci a celá silnice je zúžená dočasnými, plastovými patníky. V jednu chvíli jedu tak blízko patníků, že o ně taškou zavadím. Upozorňuji na to Matouše, ale neuběhne ani půl minuty, najednou rána. Otáčím se. Matouš zrovna dělá kotrmelce po silnici. Zastavuji a běžím k němu. Nadávám. V první chvíli si myslím, že chtěl patník taky orazítkovat brašnou, ale nakonec se ukáže, že o něj zavadil řidítky. Prostě nedával pozor a skončilo to kotrmelcem. Naštěstí se mu nic nestalo. Narazil si kostrč a praskla mu helma. Ještě že ji na hlavě měl. Evidentně zafungovala, jak měla. Chvíli to rozchází po příkopě. Je trochu v šoku. Naštěstí zrovna nic nejelo. A to nás míjelo několik kamionů se dřevem. Stát se to v tu chvíli. Brr. Nechci ani domýšlet. Stál při něm anděl strážný.
První zastávku děláme na náměstí v městečku Beeskow, v cukrárně, kde si dáváme nášup na dnešní chudou snídani v kempu. Z Beeskowa jedeme podél frekventované silnice. Naštěstí po cyklostezce, která je od silnice oddělena tu širším a tam zase užším travnatým pásem. Všude je to tu po rovině a porost kolem cyklostezky tvoří převážně buky. Poslední dva dny se bavíme tím, že koly trefujeme na zem popadané žaludy. Správná muška je odměněna efektním křupnutím. Pokud se, ale spletete a místo žaludu trefíte mladou zelenou a podobně vypadající borovou šišku, přední kolo nadskočí a zádní vás nakopne do prdele. Dnes je již od rána hodně větrno a my jedeme samosebou proti větru. Naštěstí jsme před větrem chráněni stromy. Je kolem jedné a my už máme najeto pět a padesát kilometrů. Začínáme toho mít plné zuby. Vesnice je každých pět kilometrů, ale hospodu žádnou nemůžeme nalézt. Máme hlad a žízeň. Hrozná to země ten east Dojčland. Konečně v obci Alt-Schadow je velký kemp a u něj docela pěkná restauračka. Ceny jsou tedy pěkně natažené, ale vem to čert. Máme hlad. Dáváme si pořádně do nosu a pak nejméně hodinu jedeme na pandu. Jsme stejně líní a neohrabaní. Za Leibschenem se napojujeme na frekventovanou silnici. Jedeme po ní dalších zhruba deset kilometrů. Obě krajnice jsou v rekonstrukci a celá silnice je zúžená dočasnými, plastovými patníky. V jednu chvíli jedu tak blízko patníků, že o ně taškou zavadím. Upozorňuji na to Matouše, ale neuběhne ani půl minuty, najednou rána. Otáčím se. Matouš zrovna dělá kotrmelce po silnici. Zastavuji a běžím k němu. Nadávám. V první chvíli si myslím, že chtěl patník taky orazítkovat brašnou, ale nakonec se ukáže, že o něj zavadil řidítky. Prostě nedával pozor a skončilo to kotrmelcem. Naštěstí se mu nic nestalo. Narazil si kostrč a praskla mu helma. Ještě že ji na hlavě měl. Evidentně zafungovala, jak měla. Chvíli to rozchází po příkopě. Je trochu v šoku. Naštěstí zrovna nic nejelo. A to nás míjelo několik kamionů se dřevem. Stát se to v tu chvíli. Brr. Nechci ani domýšlet. Stál při něm anděl strážný.
No vyrážíme dál. Zbývá nám nějakých sedm kilometrů do vesnice Schlepzig, kde bychom rádi dnes přenocovali. Mělo by tam být několik penzionů. Tak se zkusíme zeptat. Nakonec zjišťujeme, že obec je jedno z center turismu v této oblasti. Víme, že tady už je po prázdninách. Děti zde mají prázdniny jen šest týdnů a dnes šli poprvé do školy. Ceny by tedy mohly být nižší. A opravdu. Je to tu jak po vymření. I tu cenu nakonec domlouváme lepší. Spíme v parádním penzionu na břehu Sprévy. Velký apartmán s kuchyní, kterou ani nevyužijeme. Večer totiž máme naplánovanou návštěvu místního pivovaru. Užíváme si super večer na zahrádce hospody. Sedíme doslova na břehu rybníka. Obsluha kmitá. Je to lepší podnik :-). Dnes nás čeká po několika dnech ve stanu, noc v peřinách a tak brzo platíme a utíkáme bydlet.
Den osmý 21. 8. 2018
Schlepzig - Willmersdorf 70km.
Budíme se v útulném apartmánu 2+1. Plně vybavená kuchyň by umožňovala vyřádit se při přípravě snídaně. My ale nemáme žádný proviant. Vaříme tedy jen čaj a kafe. Balíme a vyrážíme na průzkum obce. Naštěstí, pár šlápnutí do pedálů je pekárna, kde kupujeme sladkou a voňavou snídani. Opouštíme Schlepzig. Cesta vede krajinou rybníků a kanálů Sprévy. Po březích a hrázích jedeme de-fakto celých následujících deset kilometrů až do Lubbenu. Tam se stavujeme v přístavní restauračce na oběd. Okolí restaurace je vlastně náves a přístav v jednom. Všude kotví typické pramičky vozící turisty. Na několika místech jsou ramena kanálů překlenuta dřevěnými mosty. Všude spousty turistů. A to je zde již po sezoně! Krámky s tretkami a rukodělnými výrobky lemují ulice. Je to tu celkem hezké, ale na tyto masovky moc nejsme a tak se raději zdekujeme.
Za městečkem Lubben začíná ten správný Sprewald trip. Lubben, Lubbenau a okolí je doslova protkáno množstvím vodních cest a kanálů. Pokud byste cestovali na lodi, asi by bylo jednoduché se ve změti vodních cest ztratit. Kanály zde tvoří doslova ulice a vodáci mohou na lodi doplout prakticky až na terasu restaurace nebo ke dveřím obchodu. Na křižovatkách vodních cest je možné vidět směrovky a značky, stejně jako na silnicích.
Mezi Lubben a Lubbenau vede cyklotrasa přímo kolem vody. Stezka je zde rovná jak podle pravítka, vítr fouká do zad a nám se daří udržovat rychlost stále kolem třiceti kilometrů v hodině. Míjíme několik zdymadel, která mám v živé paměti z mé první návštěvy tohoto kraje. Byl jsem tenkrát stár asi zrovna tak jako nyní Matouš, možná o chlup mladší a byl jsem v těchto končinách v rámci vodácké výpravy po Sprévě s naší tělovýchovnou organizací v které jsem celý život vyrůstal a v které jsem dnes činovníkem. Jen již nejsme TJ Sokol Březina, ale TJ Stonožka Březina. Velké porevoluční změny v hospodaření spolků a ve zdrojích, kde získat nějaké prostředky na provoz a činnost zapříčinily, že jsme od té doby změnili jméno a příslušnost již několikrát. Je to nekončící boj s nedostatkem peněz, zájmu veřejnosti, pro kterou se vlastně vše dělá, a hlavně úředním šimlem. Stát, místo aby byrokracii týkající se podobných neziskových spolků zjednodušil, spíš nám hází klacky pod nohy a bojím se, že přijde doba, a bohužel ta doba není již tak daleko, kdy nám všem dojde trpělivost a nadšení a organizace, která má v naší obci tradici a historii již přes sto let, zanikne. Bohužel v dnešní době konzumu to ani nikomu nebude vadit. Dobrovolná činnost se netěší oblibě, zájmu ani uznání.
Tenkrát jsme brázdili tuto řeku na lodích. Většina na kánoích a já jel na kajaku. Zdymadla jsme využívali několikrát denně, ale já jsem díky malému ponoru kajaku mohl místní malé jezíky zdolávat svépomocí. Tenkrát to ještě byly jezy a zdymadla východního Německa, čili DDR. Moc si toho již nepamatuji, jen to, že jsme se tu vždy výtečně najedli a z lodě se vystupovalo přímo do hospody. To tu zůstalo dodnes.
Z Lubbenau se noříme do krásného lesa. Vlastně je úplně jiný, než jsme doposud projížděli. Buky ustoupily břízám a všude je zelený koberec dlouholisté trávy a kapradí.
Projíždíme tímto hájem podél jednoho z ramen Sprévy a nasáváme tu krásu plnými doušky. Je to úžasný barevný kontrast, který nás tu obklopuje. Bohužel je tady i plno dalších turistů. Jsme v nejexponovanější části Sprévské turistické oblasti.
Naprostá většina zdejších cykloturistů jede, jak jinak, na elektrokole. Vyhyneme na lenost! Je tu naprostá rovina! Bože můj! Zkrat a blesky na vás! Co je na obyčejném kole tak špatného, že tu musíte bzučet s elektrikou?!
Rychle se blížíme k městečku Burg. Na naší podrobné mapě je krásně vidět jednotlivé usedlosti a hospodářství rozeseté všude kolem podél jednotlivých ramen Sprévy. Je to až neuvěřitelná, ale překvapivě celkem pravidelná pavučina a městečko je díky tomu rozlezlé všude kolem, široko daleko. Za městem si dáváme občerstvovačku v jedné moc hezké zahradní restauraci a pak se trochu ztrácíme. Sjeli jsme z trasy a než návrat, vychází nám líp pokračovat alternativní trasou s tím, že se později na Sprévskou cyklostezku opět napojíme. Nakonec se toto bloudění vyvrbí jako docela významná zkratka. Je celkem zajímavé a příjemné zjištění, že i když jsme sjeli z hlavní trasy, tak všude okolo jsou další a další cyklostezky a není nutné jet po silnicích společně s auty, tak jak je to povětšinou běžné u nás. V jednom malém městečku registrujeme školu se zahradou plnou jízdních kol. Jo to se to pak školákům dojíždí bezpečně do školy. Nám vždy tuhne krev v žilách, když se Matouš rozhodne jet do Mnichova Hradiště 5 kilometrů do školy na kole po hlavní silnici. V pozdní odpoledne dorážíme do města Willmersdorf, kde nacházíme volný pokoj v motorestu u hlavní silnice. Nic super útulného, ale není jiná možnost. Dokonce bychom dnes raději i kemp, ale nic tu v okolí není. Večer si dopřáváme místní kuchyni na hotelové terase. Celkem je tu pohoda.
Den devátý 22. 8. 2018
Willmersdorf - Neustadt 54km.
Probouzíme se a ejhle. Není mi nějak nejlépe. Z nosu teče rýma a pokašlávám. Už včera jsem cítil že nejsem zcela ve své kůži, ale nepřikládal jsme tomu žádnou zvýšenou pozornost.
Snídaně ve zdejším hotelovém zařízení je překvapivě bohatá a tak si ji vážně užíváme. Také byla řádně zaplacená. Vyrážíme až kolem desáté. Dnes máme odpočinkový den, což mimo jiné znamená, že se snažíme jet tak, aby nám Romča stačila. Je nám jasné, že dle pravidel PPS je to marná snaha, ale i ta se cení.
Po deseti kilometrech vjíždíme do Cottbusu. Na předměstí leží na silnici jak dlouhý, tak v tomto případě i široký, dvourozměrný had. Vzhledem k faktu, že má dvourozměrnou i hlavu neváháme přistoupit blíže a uznale pochválit klikaté, barevné vzory na jeho hřbetě. Škoda jen že se s nimi už nemůže pochlubit svým kolegům plazům. Byl to fakt kus hada. Nikdy jsem většího v přírodě neviděl. Asi tomu pomohl i ten vůz co ho rozválcoval. Tak tedy RIP.
Dnes se opět jede báječně. Krajina se začíná trochu vlnit a cyklostezky jsou jen asfalt a šotolinka. Od včerejška jsme nastoupali již krásných sto výškových metrů a nyní se pohybujeme v úchvatných sto čtyřiceti nad mořem!
Přijíždíme k dalšímu jezeru, Talsperre Spremberg. Hned na kraji jsou dva kiosky s občerstvením. Ten druhý v řadě čepuje Svijany, což je spíše zajímavost než výhoda. Ale faktem je, že zde se jedná, lidově řečeno o jednooké pivo mezi slepými. Rozhodujícím faktorem je však v tomto případě informace, že kiosek nabízí teplou kuchyní. A ne z mrazáku a ohřátou, ale čerstvě uvařenou!!!
Zastavujeme tedy a domlouváme s paní prodavačkou objednávku. Je to sranda. Anglicky nic, německy neumíme zase my. Nakonec zjišťujeme, že paní je Polka, a tak se domlouváme směsicí polsko-českou tudíž Slovanskou. Takže polka točí v Německu České pivo. Paráda. Ceny jsou více než příznivé a jídlo je moc dobré. Velké porce. Máme co dělat, všechno to dojíst. Po vydatném obědě zkoušíme vodu v jezeře. Ale je to podobné jako dopoledne za Cottbusem. Fuj. Spremberg, do kterého záhy vjíždíme, necháme za sebou bez zastavení. Po nějaké době koukáme, že řeka, respektive voda mění svoji barvu. Z běžné barvy, kterou byste od řeky očekávali, takové té temné například, se najednou stává hnědá a místy takřka žlutá tekutina. Podobně jako při dešti. Bohužel v minulých dnech nepršelo! Tak nevím… Asi ekologická katastrofa. Zůstává nám to záhadou a vlastně to raději ani nechceme vědět. Míjíme ceduli Spreequelle 94 kilometrů. Tak to už to máme domů kousíček. Tipuji, že tak v pátek okolo oběda budeme doma. Do ČR je to každopádně něco přes stovku.
Dnes, jak jsem již psal, máme odpočinkový den. Chtěli bychom, ne, uvažujeme, že skončíme dnes dříve. Los padá na vesnici Neustadt, kde by měly být dva penziony. Ten první nalézáme hned po příjezdu do vesnice. Ostatně reklamní cedule nás k němu neomylně vedou hned od lesa, z kraje obce. K té druhé se již ani nedostaneme, neb ta první splňuje naše představy beze zbytku. Příjemná obsluha, dobré ceny a volný pokoj. OK, tak tedy končíme v Neustadtu. Je teprve půl páté, ale když máme ten odpočinkový den. Paní servírka se s námi snaží mluvit anglicky. Je moc příjemná. Jsme v oblasti Lužických Srbů a spousta informací v jídelním lístku je pro nás více než srozumitelných.
Den desátý 23. 8. 2018
Neustadt - Oberguring 69km.
Ráno již potřetí za sebou máme snídani naservírovanou až pod nos. Hezky vajíčka, salámek, jogurtík a tak dále. Byla to již čtvrtá noc v hotelu v řadě, ale máme dovolenou, tak proč bychom si to trochu neužili. Jak stárneme, aplikujeme stále více neúrazovou turistiku. V praxi to znamená, že nás vůbec neurazí spát v hotelu a stravovat se v restauracích.
Vyjíždíme. Dnes máme v plánu dojeti, až za Bautzen do vesničky Oberguring, kde by měl být kemp. Kousek za Neustadtem přijíždíme k brodu. Vody v brodu je tak deset čísel, takže bychom to projeli v pohodě. Nebýt místního zemědělce, kterému uprostřed řeky umřel traktůrek. Nešťastný majitel zemědělského vehiklu lamentuje a hartusí jak Trautenberg, ale nic naplat, musí do vody. Škoda. Brod je hrozně fotogenický a nebýt traktoristy, udělal bych si foto.
Až do vesnice Uhyst jedeme zvláštní krajinou. Nalevo ošklivá elektrárna Schwarze Pumpe a napravo vojenský prostor. Jinak všude okolo borovice a písek. Docela nuda. Trvá to tak deset kilometrů a pak konečně již zmíněny Uhyst s komunisty vybydleným a dosud stále neopraveným zámkem a již naštěstí zprivatizovanou a fungující restaurací na návsi. Dokonce tu mají i menu v českém jazyce. To nám samosebou udělalo radost a tak si Matouš dává alespoň štrůdl. Po dvou týdnech zase čeština.
Z Uhystu jedeme převážně borovými lesy a po asfaltových silnicích s minimálním provozem. Dnes je velmi horký den. Sluníčko praží a tak zastavujeme ve vesničce Brosa v hospůdce zasvěcené cyklistům. Venkovní posezení je situováno ve dvoře měšťanského domu, kam se dostáváme průjezdem s tématickou výzdobou. Stěny jsou ověšeny různými součástkami z byciklů z dob dávno minulých. Pan hostinský je velký sympaťák a v podniku se i vaří. Nakonec si dáváme oběd. Nic velkého. Nechceme se v tom vedru přejídat. S plným břichem se blbě jede.
Za Malschwitzem vjíždíme do oblasti rybníků. Postupně projíždíme kolem zhruba šesti vodních ploch. Vpravo voda vlevo voda. Moc hezká podívaná. Všude je spousta vodního ptactva a je tu svatý klid. Poslední vodní plocha už není rybník, ale nádrž Talsperre Bautzen těsně před stejnojmeným městem. A tady také přicházejí první náročnější kopce. Samotným městem projíždíme víceméně kolem řeky, pod hradbami a je to tu dost fotogenické. Za Bautzenem další kopec a to už je Romana trochu nakvašená. Stavíme tedy v první hospodě za městem, abychom to trochu vydýchali. Do kempu zbývá asi pět kilometrů a mělo by to být jen po rovině, podle řeky. To už bude máček.
Bohužel vše je trochu jinak. Po zhruba jednom kilometru cyklostezka prochází úzkým průjezdem mezi domem a skalní stěnou. Je neprodyšně zatarasená autojeřábem, který něco dělá na pozemku přilehlého domu. Zastavujeme. Přijíždí další cyklista. Mladej kluk. Hned se dává do řeči s lidmi kolem autojeřábu. Vyčkáváme. Bohužel jim nerozumíme. Ptám se ho tedy anglicky co zjistil. On na to, prý odkud jsme? Odpovídáme že z Čech a on pokračuje plynně česky. Prý tudy bohužel neprojedeme. Práce je ještě na dlouho. Radí nám kudy tohle zatracený místo objet. Samozřejmě je jediná cesta a ta je přes kopec. Do toho přichází člověk od jeřábu a ještě si dělá prdel, že prý alespoň něco uděláme pro své zdraví. Blbec. Máme v nohách už skoro osm set kilometrů a dle jeho pivní vany by pro zdraví měl něco udělat spíše on. Loučíme se s tím mladým týpkem a chtě-nechtě, stoupáme objížďkou do dalšího kopce. V rámci této nechtěné zajížďky projíždíme městečko, kde alespoň vybíráme nějaké peníze z bankomatu a dokupujeme nějaké zásoby v místním obchůdku. Pro pobavení přítomných tet, jsem místo papírových kapesníků koupil dámské vložky, ale jinak vše ok. Zanedlouho jsme opět u vody. Jede se dobře. Cesta nám s Matoušem ubíhá a zanedlouho Romču ztrácíme. Bohužel si to uvědomuji až příliš pozdě, až po několika odbočkách, když přijíždíme k dnešnímu kempu. Tak to by mohl být velký problém. Romana sebou nemá funkční telefon. Nařizuji Máťovi, aby tu počkal a spěchám Romaně naproti na tu křižovatku, která mi pro účely sebeztracení příjde naprosto ideální. A mám štěstí! Ano, Romana tuto odbočku skutečně minula ale naštěstí si svůj omyl včas uvědomila a právě se vrací ze špatného směru na stejnou křižovatku.
Bohužel vše je trochu jinak. Po zhruba jednom kilometru cyklostezka prochází úzkým průjezdem mezi domem a skalní stěnou. Je neprodyšně zatarasená autojeřábem, který něco dělá na pozemku přilehlého domu. Zastavujeme. Přijíždí další cyklista. Mladej kluk. Hned se dává do řeči s lidmi kolem autojeřábu. Vyčkáváme. Bohužel jim nerozumíme. Ptám se ho tedy anglicky co zjistil. On na to, prý odkud jsme? Odpovídáme že z Čech a on pokračuje plynně česky. Prý tudy bohužel neprojedeme. Práce je ještě na dlouho. Radí nám kudy tohle zatracený místo objet. Samozřejmě je jediná cesta a ta je přes kopec. Do toho přichází člověk od jeřábu a ještě si dělá prdel, že prý alespoň něco uděláme pro své zdraví. Blbec. Máme v nohách už skoro osm set kilometrů a dle jeho pivní vany by pro zdraví měl něco udělat spíše on. Loučíme se s tím mladým týpkem a chtě-nechtě, stoupáme objížďkou do dalšího kopce. V rámci této nechtěné zajížďky projíždíme městečko, kde alespoň vybíráme nějaké peníze z bankomatu a dokupujeme nějaké zásoby v místním obchůdku. Pro pobavení přítomných tet, jsem místo papírových kapesníků koupil dámské vložky, ale jinak vše ok. Zanedlouho jsme opět u vody. Jede se dobře. Cesta nám s Matoušem ubíhá a zanedlouho Romču ztrácíme. Bohužel si to uvědomuji až příliš pozdě, až po několika odbočkách, když přijíždíme k dnešnímu kempu. Tak to by mohl být velký problém. Romana sebou nemá funkční telefon. Nařizuji Máťovi, aby tu počkal a spěchám Romaně naproti na tu křižovatku, která mi pro účely sebeztracení příjde naprosto ideální. A mám štěstí! Ano, Romana tuto odbočku skutečně minula ale naštěstí si svůj omyl včas uvědomila a právě se vrací ze špatného směru na stejnou křižovatku.
Kemp, ve kterém chceme dnes přečkat noc je vlastně jen louka za hospodou ve starém mlýně. Nikdo tu není a trochu máme strach, zda kemp vůbec funguje. Jdeme tedy na pivo do mlýna a ptáme se servírky. Ta bohužel neví a prý zavolá šéfa. Ten má ale napilno a k nám se dostává až po druhém pivu. Tak snad to klapne. Už se nám fakt nikam nechce.
Ale jo. Máme štěstí. Prý si můžeme rozbalit stany kde chceme. Ukazuje nám sociálky, které jsou tak daleko, že je lepší jet tam na kole. Jsou situovány v šatnách místního fotbalového hřiště.
Zabydlujeme se a jdeme do mlýna na večeři. Mlýn je z roku 1803 a je kompletně zrekonstruovaný. V šenku restaurace je zachovaná transmise a na chodbě před záchody je přímo uprostřed domu velké dřevěné mlýnské kolo. Náhon vlastně protéká vnitřkem domu přímo pod mlýnské kolo. Díky tomu je uvnitř domu úžasné klima. Tedy alespoň teď v létě se toto řešení jeví jako skvělá klimatizace. Do noci sedíme na terase. Dáváme si fakt moc dobrou večeři a kolem desáté jdeme na kutě.
Den jedenáctý 24. 8. 2018
Oberguring - Hrádek nad Nisou 65km.
Probouzíme se s obavami. Dnes by mělo pršet celé ráno až někde do jedenácti hodin. Už v noci se zvedal vítr a my museli vylézat ze stanu a sklízet prádlo ze šňůry. Naštěstí bylo již suché. Ještě se chvíli převalujeme, ale nakonec vylézáme ze stanu. Obloha vypadá překvapivě celkem dobře. Jdeme, vlastně jedeme se umýt na stadion a když se vracíme, už je jasné, že pršet bude co nevidět. Rychle bouráme stany a ještě nezabalenou, přenášíme veškerou výbavu do přilehlého altánku. Jen co jsou věci bezpečně pod stříškou, začíná pršet. Tak to bylo těsný. Už v klidu a pod střechou děláme snídani, vaříme čaj a pomalu vše balíme do cyklobrašen. Naštěstí déšť ustává a tak vyrážíme ve standardních devět hodin a třicet minut. Je stále pod mrakem. Jedeme kolem řeky. Míjíme mateřskou školku, když přichází další přeháňka. Schováváme se v přístřešku pro kola zaměstnanců školky a za chvíli je už zase po všem. Můžeme znovu vyrazit. Báli jsme se kopců, ale nakonec jedeme stále podle řeky a místo kopců překonáváme jen takové menší hupy, terénní nerovnosti. Teplota je taky příjemnější než v minulých dnech a tak se jede celkem parádně. Ta rovina minulých dnů už mi lezla krkem. Tady jsou kolem nás všude kopce. To se mi zamlouvá mnohem víc. Je to tu navíc vše takové upravené a načinčané. Domy udržované a vesničky útulné. Ve Sprembergu v pekárně si dáváme malé občerstvení s tím, že oběd dáme někde později. Pramen Sprévy je již na dosah.
Vypadá to, že dnes dojedeme do Čech. Tady ve Sprembergu oficiální cyklostezka odbočuje do kopců a tvoří celkem velkou zajížďku. Mapa praví, že by to podle řeky mělo jít taky. Rozhodujeme se tedy dále sledovat řeku Sprévu. Zkracujeme si tak cestu o nějakých pět kilometrů a velkej kopec a vlastně sledujeme řeku Sprévu ještě pečlivěji. V obci Oberdorf se dostáváme do úplného finále Sprévské cyklostezky. Stojíme pod kopcem Kottmar na jehož úbočí Spréva pramení. K pramenu vedou dvě cesty. První je turistická, lesní cesta pro pěší přicházející ze západu. Druhá, asfaltová je z jižní strany kopce, z obce Waldorf. My stojíme u té první a protože vypadá celkem jetelně, rozhoduji demokraticky, že použijeme tuto. Cesta stoupá přímo vzhůru a je rovná jak podle pravítka. Vypadá to celkem strašidelně. Stoupání se odhaluje v celé své hrůze. To je na psychiku dost tvrdá zkouška. Ale jsme již natěšení a šlapeme do kopce jak roboti. Pěkně, ale na zoufalce. Nakonec to nebylo tak hrozné, jak se zprvu zdálo. Konečně u pramene. Jsme tady! Sprévu jsme tedy na rozdíl od Labe, zdolali celou. Jsme ve výšce 480 metrů nad mořem. Dva dny zpět jsme se ještě pohybovali ve výškách kolem pouhých 40 metrů. Relaxujeme, fotíme se a vzpomínáme na celou cestu. Máme najeto už 750 kilometrů a domů nám zbývá nějakých 100 kiláčků. Zdálky slyšíme hrom a tak raději nasedáme na kola a valíme dom.
Plán je dojet k nějaké hospodě, dát si oběd a v klidu do večera dojet do Hrádku nad Nisou. Jenže vše je opět jinak. Za necelou půl hodinku nás opět dostihuje déšť. Zastavujeme tedy v nějaké kůlně a čekáme až to přejde. Po další půl hoďce to vypadá nadějně a tak vyrážíme. Bohužel déšť nás opět dohání. Není se už kam schovat. Zastavujeme, oblékáme pláštěnky a jdeme na zteč. Do Hrádku je to nějakých dvacet kilometrů. To dáme! Déšť se ale nehodlá vzdát a nabírá na síle. Musíme to dojet!
To, co přišlo pak, jsme ale ještě nezažili. Postupně se ocitáme přímo v centru bouřky. Lije jak z konve, blesky všude kolem. Boty a kalhoty jsou komplet durch. Za krkem mokro, ale jinak nás pláštěnky celkem drží v pohodě. Jen Matouš, který jel v rádoby nepromokavé bundě je komplet mokrej. Zastavujeme tedy ještě naposled, převléká si alespoň triko a bere si plnohodnotnou pláštěnku. Chvíli jedeme po silnici s auty. To je asi ten nejhorší moment. Není moc vidět. Obloha je černá a déšť fakt krutý. Máme zapnuté blikačky a jen doufáme, že jsme vidět. Jinak se ale jede celkem dobře a Matouš z toho má zážitek. Nicméně těsně před cílem už toho má taky dost a trochu brblá. Zhruba za hodinu a půl jsme konečně na Kristýně u Hrádku nad Nisou. Těch posledních dvacet kilometrů bylo moc pěkných a je škoda, že jsme si je nemohli užít v klidu bez deště. Na druhou stranu jsme rádi zase doma ve vlasti. Bohužel v kempu Kristýna jsou všechny chatky obsazené. Zkoušíme to ještě výše v jiném kempu a máme štěstí. Jednu chatku mají volnou. Dnes by se nám do stanu fakt nechtělo. Jsme prochladlí a už se jen těšíme do tepla. Vaříme čaj a čínskou polévku. Rozvěšujeme mokré věci po chatě, kde se dá a kompletně rozebíráme rukopis deníku stránku po stránce. Je celý promáčený. Měl jsem ho v řidítkové brašně, která není bohužel vodotěsná. Večer jdeme na večeři do místní restaurace v kempu. Servis v restauraci nás s konečnou platností utvrzuje, že jsme zpět v České republice :-).
Vypadá to, že dnes dojedeme do Čech. Tady ve Sprembergu oficiální cyklostezka odbočuje do kopců a tvoří celkem velkou zajížďku. Mapa praví, že by to podle řeky mělo jít taky. Rozhodujeme se tedy dále sledovat řeku Sprévu. Zkracujeme si tak cestu o nějakých pět kilometrů a velkej kopec a vlastně sledujeme řeku Sprévu ještě pečlivěji. V obci Oberdorf se dostáváme do úplného finále Sprévské cyklostezky. Stojíme pod kopcem Kottmar na jehož úbočí Spréva pramení. K pramenu vedou dvě cesty. První je turistická, lesní cesta pro pěší přicházející ze západu. Druhá, asfaltová je z jižní strany kopce, z obce Waldorf. My stojíme u té první a protože vypadá celkem jetelně, rozhoduji demokraticky, že použijeme tuto. Cesta stoupá přímo vzhůru a je rovná jak podle pravítka. Vypadá to celkem strašidelně. Stoupání se odhaluje v celé své hrůze. To je na psychiku dost tvrdá zkouška. Ale jsme již natěšení a šlapeme do kopce jak roboti. Pěkně, ale na zoufalce. Nakonec to nebylo tak hrozné, jak se zprvu zdálo. Konečně u pramene. Jsme tady! Sprévu jsme tedy na rozdíl od Labe, zdolali celou. Jsme ve výšce 480 metrů nad mořem. Dva dny zpět jsme se ještě pohybovali ve výškách kolem pouhých 40 metrů. Relaxujeme, fotíme se a vzpomínáme na celou cestu. Máme najeto už 750 kilometrů a domů nám zbývá nějakých 100 kiláčků. Zdálky slyšíme hrom a tak raději nasedáme na kola a valíme dom.
Den dvanáctý 25. 8. 2018
Hrádek nad Nisou - Březina 59km.
Ráno vstáváme odpočatí a natěšení na cestu domů. Před námi je poslední den naší cesty a konec dovolené. Ale nepředbíhejme. Nejdříve nás čekají kopce, protože dostat se do toho našeho českého kastrólu se prostě bez stoupání neobejde. Napadlo nás jet do Liberce podle Nisy a odtamtud vlakem domů, ale to by přece nebylo ono. Vyrazili jsme z domova a tak se tam taky vlastní silou vrátíme. Matouš je pěkně naštvanej. Líbila se mu ta varianta vlakem z Liberce. Vyjíždíme z Hrádku a stoupák začíná. Jedeme kopcem na obec Dolní a Horní Sedlo. Matouš se demonstrativně loudá vzadu. Trochu ho straším, že je pohraničí plné úchylných Němců co unášejí děti. Myslím to ve srandě, ale nějak mě to zůstalo v hlavě a nakonec mám větší strach než on. Nicméně, docela to funguje. Vždy když se otočím nebo na něj čekáme, tak dělá, že vlastně nejede a málem padá z kola. Jakmile ale zajedeme za zatáčku nebo se na něj nedíváme, začne dupat do pedálů. Pomalu se dostáváme do Horního Sedla a já si uvědomuji, že jsem udělal chybu a měl jet už z Hrádku jinou cestou na Horní Suchou a Jitravu. Takhle se do Jitravy dostaneme taky ale přes větší kopec. Odbočíme tedy na v mapě značenou, lesní cestu a traverzem se dostáváme na správnou trasu. Pak ještě trochu do kopce a už sjíždíme do Jitravského sedla. Tady se napojujeme na hustě frekventovanou spojnici Liberec - Děčín. Naštěstí po ní jedeme jen asi kilometr do Jitravy, kde odbočujeme na Zdislavu a Křížany. Je to zase nahoru. Matouš si stěžuje, že nemůže řadit nejlehčí převod. Má pravdu. Přehazovačce se fakt nechce. Je zatuhlé vedení lanka v bovdenu. Dělám na příkopě komplet rozborku, čištění a mazání celého lanovodu. Pomáhá to a můžeme zase vyrazit. Matouš má hned více sil. Maká a nakonec je nahoře první. Čekáme na Romanu a pak už sjíždíme do Zdislavy. Teď doprava a další kopec na Křížany. Nekonečné. Pořád nahoru dolu.
Tady už jsme jeli na těžko při naší první výpravě k Baltu a nedávno jsme tu byciklovali z hradu Lemberk. Tenkrát jsme v Křížanech svačili v místní večerce. Otravovali nás tam nějací místní vopilci. Světe div se dnes jsou tu zase. A zase na kaši. Už to jsou staří známí i když oni si nás samosebou nepamatují. Z Křížan opět do kopce na Druzcov a pak dolů na Janův Důl, kde, světe div se, začíná pro změnu stoupání na Dolení Paseky. A začíná se zatahovat. Jde to od Ještědu. Musíme přidat. Nerad bych zmoknul jako včera. Dojíždíme do Českého Dubu a jdeme se schovat do restaurace na náměstí. Interiér připomíná ponorku, ale jídlo je super dobré. Fakt jsme si pošmákli.
Tady už jsme jeli na těžko při naší první výpravě k Baltu a nedávno jsme tu byciklovali z hradu Lemberk. Tenkrát jsme v Křížanech svačili v místní večerce. Otravovali nás tam nějací místní vopilci. Světe div se dnes jsou tu zase. A zase na kaši. Už to jsou staří známí i když oni si nás samosebou nepamatují. Z Křížan opět do kopce na Druzcov a pak dolů na Janův Důl, kde, světe div se, začíná pro změnu stoupání na Dolení Paseky. A začíná se zatahovat. Jde to od Ještědu. Musíme přidat. Nerad bych zmoknul jako včera. Dojíždíme do Českého Dubu a jdeme se schovat do restaurace na náměstí. Interiér připomíná ponorku, ale jídlo je super dobré. Fakt jsme si pošmákli.
Na tachometru máme celkových 835 kilometrů.
Byla to zase krásná dovolená. Viděli jsme hodně obdivuhodných a zajímavých míst a zažili spoustu dobrodružství. Určitě budeme vzpomínat. Cesta kolem Sprévy byla asi tou nejhezčí částí letošní dovolené. Za mě je super, že jsem nemusel nikam autem ani vlakem. Celou cestu kromě přesunu do Berlína jsme zvládli po vlastní ose. Není nutné jezdit na druhý konec světa. I za humny najdete krásnou přírodu a zajímavé poježdění.
